Cristina Violeta Muntean: my ženy potřebujeme strašně moc zrát

Ze všech hvězd, hvězdiček, stálic, létavic zářného nebe českého Equal Pay Day se výjimečně třpytí jedna dáma – sluníčko. Když ji spaříte, rozjasní se vše kolem, když ji vnímáte, má to doslova životodárné účinky, když ji slyšíte, sálá z ní moudrost přežité, zvědomělé zkušenosti. Je poměrně těžké zařadit tento typ zářící, půvabné, a navíc ještě i akční osobnosti do nějakých škatulek: mentální koučka, mentorka, průvodkyně, vůdčí osobnost, opinion líderka? A k tomu ještě bývalá bojovnice tae-bo ovládající několik jazyků, autorka knih, drobná velká žena, která umí makat i žít…Dáma, která nemá problém nejenom ostatní vést, ale doslova strhnout…Inspirativní, vyzrálá osobnost, která může své zkušenosti, znalosti, danosti sdílet a rozdávat plnými náruči jiným a navzdory tomu stále, pořád víc zrající a bytostně vnímající volání moudrosti. Tato milá zářivá osůbka je vitálním ztělesněním verše jednoho krásného songu: „…ten, kdo ji poznal, měl ji rád…“ a dovolím si tvrdit, že každý, kdo ji poznal, byl i tak trošičku hvězdně ozářen a téměř nebesky okouzlen. 

Zakladatelka a šéfka první evropské společnosti zaměřené na oblast kariérního postupu žen a rozvoje vůdcovství VORNICA ® Cristina Violeta Muntean nám má všem co říci.

Mluvíme spolu na jubilejním 15. ročníku Equal Pay Day, největší české akce organizované zejména, ale nejenom ženami především, ale ne výhradně pro ženy. Je to každoroční vyvrcholení kampaně zaměřené na (ne)rovnost v odměňování žen a mužů. Do jaké míry vnímáte jedinečnost této největší akce svého druhu v Evropě, které jste již dlouho nedílnou aktivní součástí?

Já jsem na první Equal Pay Day konferenci byla jako novinářka, v roce 2008, kdy to vlastně celé začalo a byla jsem velmi překvapená, že tento problém vůbec existuje a že byl tak veliký. Protože já pocházím z Rumunska a tato země má jeden z nejnižších gender pay gap v Evropě. Takže pro mě ten problém v Rumunsku vlastně neexistoval…no a v Česku jsme tehdy měli 25 %…Ty čísla se bohužel moc nezměnila, je to sice lepší, ale není to vůbec ideální. Ale posun vidím hodně v tom, že je ve společnosti větší chuť s tím něco dělat a už ta chuť se manifestuje i z pohledu legislativy, i z pohledu zapojení mužů. Takže doufám, že nezůstaneme jenom u řečí a bude se to postupně zlepšovat.

Takže navzdory všemu vidíte za ta léta progres…

…ale ano…myslím si, že jsme unaveni z toho, že o tom mluvíme už 15 let. Ale společnost je již zralá na to, aby vnímala, že je s tím prostě potřeba udělat něco racionálního. Doteď si myslím, že ty řeči okolo byly i dost emotivní: „ten problém neexistuje, o čem to mluvíte, co to vlastně řešíte“…myslím, že společnost zraje k tomu, abychom se na to podívali…

…z pragmatického hlediska…

…ano, přesně tak, pragmaticky, racionálně, partnerským způsobem tak, abychom to mohli vyřešit.       

Český Equal Pay Day letos zapisuje do historie svůj 15. ročník. Co byste k narozeninám zapřála jemu a dámám, které ho organizují?

Mají můj absolutní obdiv, protože sama vím, co to znamená organizovat samozřejmě menší akci, z pohledu investice časové, energie…takže obdivuji, že Lenka Šťastná měla vizi hned na začátku, že by se to mělo organizovat v České republice a pak jsme měli nádherný růst, letos jsme měli hosty z celého světa. Velmi oceňuji Lenčinu vytrvalost a odolnost, a to jsou kvality, které nejspíš ta myšlenka potřebuje, chce to čas a vytrvalost, nejenom udělat jednu akci a potom nic…ale rok po roku, vytrvale, a to je tedy výdrž…

…ano, až obdiv a respekt vzbuzující…Existuje několik prognóz, kdy nastane ten moment, kdy tento typ akce již nebude nutné organizovat, kdy už nebudeme řešit, jak to udělat, ale to, jak udržovat dobře nastavený, vyvážený status quo…Zmínila jste, že se mění paradigma, společnost již zraje a měla by být schopna přijmout praktické řešení. Jaký je váš odhad, kdy se nám to podaří vyrovnat? Bude to těch 130 let?

(smích) Nikdo nechce dvě další reinkarnace, aby zažil rovnost…Je to na nás a já říkám: kdybychom chtěli rovnost do 5 let a kdyby ženy začaly kupovat pouze od firem, které mají generální ředitelku ženu a polovinu žen v top vedení, do pěti let tu rovnost budeme mít. Takový bojkot je samozřejmě radikální představa, ale…my máme jenom to, co dovolíme, aby existovalo. Myslím, že my jako ženy potřebujeme dozrát do toho, že si řekneme: tak teda takhle ne, zde je moje hodnota, zde je hodnota mé práce. Potřebujeme si uvědomit, že naše předsudky říkají, že když žena odchází z kanceláře, tak její práce z domova má nulovou hodnotu. Podle studií jak muži, tak ženy vnímají, že když žena dělá odjinud než z kanceláře, její práce je vnímána jako domácí a neměla by být placena. My máme spoustu předsudků a ty předsudky nejsou ničím jiným než mentálními, ale ne zvědomělými vzorci. Takže potřebujeme strašně moc zrát, přes emoční inteligenci, přes sebeuvědomění, sebeřízení, přes empatii…Proto pro mě problematika emoční inteligence je vlastně základ všeho. Když budeme investovat více do emoční inteligence, sebeuvědomění, sebeřízení, empatie, sociální inteligence, myslím, že tudy cesta vede. Protože to, co my řešíme, jsou velmi často symptomy stejné problematiky: toho, že jako lidi nejsme zralí. Vyřešme ten problém a spousta těch symptomů zmizí sama od sebe.

A platí to pro ženy i pro chlapy…Lenka Šťastná v úvodní řeči 15. ročníku Equal Pay Day zmínila, že za ty léta jí nejvíce mrzí zatím poměrně nízký vklad mužů do řešení toho všeho, o čem mluvíme…takže platí to i pro nás, chlapy, že ano?         

Platí, samozřejmě a víte, je velmi zajímavé, že my jsme jako DNA, jako ta spirála, musíme být daleko od sebe, abychom byli schopni si vážit sebe navzájem a potom se spojit, abychom něco dali dohromady…a to je normální a přirozené v partnerství, životě, v manželství, takhle to funguje. Abychom mohli zůstat spolu, potřebujeme se čas od času od sebe vzdalovat, abychom se viděli, abychom si prostě vážili sebe…Myslím, že kolegové muži hledají cestu vlastní identity v tom dnešním světě, protože co si budeme povídat: byznysový, sociální, politický svět byl stavěn muži pro muže. A tím pádem – a to říkají kolegové muži, se kterými mluvím velmi často – si vlastně neuvědomují privilegia, které dostávají automaticky. Berou je jako samozřejmost a velmi často se diví, o čem to ty ženský vlastně hovoří, protože nevnímají to, co ony vnímají. Myslím, že klíč je dialog, vědomý, laskavý, soucitný dialog, ale za předpokladu, že obě strany jsou ve své síle. Že i žena přijde a řekne: to je můj prožitek, to je můj pohled na svět, moje situace, to je moje realita a chci, aby byla ctěna. Protože když je to jenom ta konverzace nad vínem, tak s tím nic nenaděláme…Ale tady je otázka: co se musí stát u obou, abychom mohli společně z té zralé polohy vytvářet společnou budoucnost? To je to, o co jde a my to zatím nemáme, nemáme vlastně vizi našeho světa do budoucna, ani mužskou vizi, ani ženskou vizi…Tady vidím velký prostor na spolutvorbu vize světa, který není tak neudržitelný, ve kterým nemáme tak nepromyšlený konzum, ve kterém nemáme tolik zbytečných útrat, nebo plýtvání časem, energií, penězi…Potřebujeme vyloženě restrukturalizovat naši společnost z gruntu. Teď, jak jsem se vrátila do Česka z Madeiry mě překvapuje, že spousta věcí je méně kvalitních, jak jsem byla zvyklá. Že se tady vlivem inflace zvýšily ceny a snížila kvalita a tím pádem skončím tím, že budu neustále pracovat, abych si mohla dovolit nějaké věci, které potom po chvíli prasknou a nejsou kvalitní. Tohle je šílenej mind set, neustále pracovat, abych si mohla něco dovolit a to, co si dovolím pak není kvalitní, takže to musím vyměnit…To je peklo, a to peklo jsme si vytvořili sami pro sebe a z toho potřebujeme vystoupit. A kudy vede ta cesta? Ani muži a ani ženy na to nemají – zatím – odpověď.       

Nosním tématem, možná leitmotivem – vedle stěžejního nerovného odměňování – je letos na jubilejním 15. ročníku českého EPD příležitost. Co pro vás osobně toto slovo znamená?

Já miluju příležitosti…víte, já pocházím z malé vesnice v Rumunsku, narodila jsem se v roce 1981, kdy komunismus začal být opravdu těžký a tam si člověk musel vytvářet příležitosti, jinak by nepřežil…Čili pro mě ta příležitost je v podstatě ve všem. Když jsem byla propouštěná v roce 2010 z novinařiny, založila jsem vlastní firmu a začala podnikat – úžasná příležitost. Když začal covid, začala jsem školit na dálku a během covidu jsem měla nejlepší roky v byznysu – úžasná příležitost…V tomto okamžiku pro mě vidím největší příležitost v možnosti flexibilní práce. Odkudkoliv a kdykoliv. Protože to je to – z mého úhlu pohledu – řešení více problémů. V první řadě flexibilní práce na dálku odkudkoliv a kdykoliv nám přináší na trh práce více žen, klidně mladších žen, klidně žen maminek, klidně starších kolegyň, které vlastně nechtějí strávit hodinu-dvě v dopravě, aby se dostali do práce a z práce. Takže my můžeme přinést více žen na trh práce, můžeme je tam zachovat a ony můžou dodat kvalitní práci v podmínkách, které jim vyhovují. A to je fantastické. Druhá věc je, že flexibilní práce zredukuje náš dopad na životní prostředí, protože nemusíme neustále cestovat a plýtvat časem a zdroji…Třetí věc: flexibilní práce znamená, že můžete pracovat, když jste na tom fakt dobře. Já například jsem ranní ptáče, takže se probudím před pátou, venčím psa, dám si kafču a začnu makat. A do jedenácti už mám 5 hodin odpracováno…Takže od jedenácté se můžu zastavit, vařím si jídlo, venčím psa, lehnu si, dám si šlofíka a pak od jedný, od dvou mám čerstvý mozek, můžu pracovat dál klidně 4-5 hodin. A to mě vyhovuje a nemusí to vyhovovat každýmu. Ale já mám tu volbu, protože pracuji flexibilně. A to je to, co bych přála všem, aby se naučili vést lidi a své podniky, to, co dělají přes cíle, záměry toho, čeho chceme společně dosáhnout, a ne přes počet hodin. Protože já si říkám: pro boha svatýho, na co si tady hrajeme, vždyť nikdo v kanceláři nepracuje 8 hodin, protože to není možný, náš lidský mozek prostě takhle není nastavený. Všichni víme, že mozek funguje kvalitně 3 a půl až 5 hodin denně, a ne v kuse, potřebuje i přestávky. Takže to, že si tady hrajeme na nějakých 8 hodin, tak to si vyloženě sami mažeme med kolem pusy, to není nic jiného než sebeklam…

Náš rozhovor právě čtou všechny akční ženy na našem akčním portálu Akční ženy. Do jaké míry se vy osobně cítíte být akční ženou? Pokud byste se měla ohodnotit v pomyslné škále akčnosti dejme tomu od 0 do 10, přičemž 0 znamená rezignovaný apatický nihilismus a 10 úroveň trefně pojmenovaná Fedorem Gálem: „Mít vrtuli v zadnici?“

(smích) Můj partner mi řekl, že se mnou je život nejlepší, když jsem nemocná (smích) Takže jsem asi na někoho až příliš akční. Pohání mě pocit povinnosti k tomu, co je třeba udělat, aby tenhle svět byl o kapku lepší než ten, kdy jsem se narodila…A ten pocit smyslu, zažila jsem to jako novinářka, pak jsem to zažila v podnikání a já vím, že budu celý život pracovat, dokud jsem na nohou, tak vím, že budu pracovat. Mému mentoru je 83, cestuje po světě a školí. A když vás pohání ten smysl, tak nemůžete nebýt akční. Čili moje myšlenka pro kolegyně, které to čtou je: hlavně si najdete ten svůj smysl a pak pečlivě a láskyplně pracujte se svými zdroji – váš čas, energie, všecko…Já jsem také měla původně nějaké pocity viny, kdy jsem si šla ve dvanáct nebo jednu dát šlofíka, vždyť jsem mohla mít dalšího klienta, další call nebo něco…A prostě čert to vem, já potřebuju odpočívat. Čili ta akčnost není špatná, dokud je z naší vlastní vůle, když je to projev naší vůle a našeho smyslu a když je to příznivé pro všechny strany. Když už jedeme do akce jenom proto, abychom z něčeho utekli, anebo když už nevíme jinak, tak to už může být korodující, už to může být destruktivní…

…kontraproduktivní…

…přesně tak, jak pro nás, tak i pro ty ostatní. Potřebujeme ctít tu energii…A ještě k tomu řeknu jednu věc: měla jsem můj mentoring na téma 7 fází růstu moudrých vědoucích žen a myslím si, že naše těla jsou nastaveny tak, že když po 40 jako žena nezmoudříte, tak trpíte, protože ta energie jde dolů. A pak přijde ještě menopauza, která to hodně zazdí a ty naše těla nám nastaví nádherné bariéry, abychom skutečně zmoudřely. To je třeba důvod, proč si nebarvím vlasy, protože já potřebuji vidět, že stárnu, potřebuju si to pamatovat. Jinak je to hrozně snadné, protože duše nestárne, duše neztloustne, duše prostě zůstává…ale to tělíčko jo, a to musíme vnímat. A my jsme neustále jako ženy vedeny do toho, abychom byli krásné, mladé, štíhlé, hlavně ten mýtus nebo stereotyp, že bychom měli být plodné co nejdéle, protože plodnost je ta naše hodnota…Ale já nechci zredukovat svoji hodnotu na plodnost a tím pádem po té čtyřicítce vnímám svou energii jinak a vnímám volání té moudrosti jak pro sebe, tak pro jiné ženy a říkám si: proč si to proboha nedopřejeme? Protože je to dobrý pro nás, pro naše partnery, pro naše děti a je to dobrý pro náš svět. A to někdy znamená, že prostě vyložím nohy na stůl a řeknu: dneska potřebuju být sama, den, dva dny, tři dny, reflektovat, číst, dat si kávičku, čajíček, tek klid je taky součástí regenerace, abychom mohli být akční.

Tradiční závěrečná Míšina klíčová otázka: Co vám v poslední době udělalo radost?

To je velmi dobrá otázka, protože pro mě radost je mnohem hlubší koncept než třeba to, že jsem si dala dortík…pro mě radost je pocit řekla bych skoro dokonalého souladu s tím, co je kolem nás, že vím, že prostě šlapu na cestu, která byla vytvořena pro mě a že je to tak v pořádku…A není to vždycky jednoduchý, takže pro mě radost znamená i chodit kolem oceánu ráno na Madeiře, venčit psa, poslouchat tam ty vlny a tak…Teď jak jsem se vrátila do Prahy, mám nádherný šeřík před balkonem, otevřu ráno okno a mě voní ten šeřík…to je magie…Večer přijde za mnou můj pes, čichám do toho kožichu a samozřejmě v mým pelechu mám písek od toho psíka (smích) Ale ten pocit, že jsem tomu psíkovi mohla nabídnout péči a láskyplný život…Jsou to maličkosti, člověk prostě nemusí dosáhnout velmi vysoko, aby se radoval z toho, co je…    

Za rozhovor ze srdce poděkoval Ján Schneider

Foto: archiv Cristiny Violety Muntean, BPWCR