Nebojte se jít proti názoru okolí, pokud víte, že děláte to nejlepší, co v dané situaci můžete

První knihu si napsala sama pro sebe ve čtvrté třídě, protože si chtěla číst něco o prázdninách ve vlaku, a na trhu taková kniha nebyla. Postupem času k tomu přibyly básničky, povídky, odborné knihy. Pro spisovatelku, lektorku i koučku Jaroslavu Ester Evangelu je to vlastně relaxace a způsob čištění hlavy. 

Jaká byla Ester, jako malá holka?

Dlouho jsem žila v přesvědčení, že jsem byla extrémně hodné dítě. Vycházela jsem ze vzpomínek, kdy jsem byla velmi často chválená ve školce i škole a dávána ostatním za vzor. Ve školce mě dokonce kolikrát postavili na stůl se slovy „A podívejte se na Esterku, měli byste být tak hodní jako ona, vzít si z ní příklad“. Ve škole jsem měla opět extrémně dobrý prospěch, dvakrát ročně i pochvalu učitele a ředitele.
Jenže před nedávnem jsem se po dlouhých letech ocitla v okolí, kde jsem vyrůstala. Měla jsem možnost si popovídat s lidmi, kteří si na mně a na naši rodinu pamatovali. Ti si na mě vzpomínali poněkud jinak: „Ty jsi byla taková tichá spolehlivá holčička, ale jeden se bál, když jsi otevřela pusu. Vždycky jsi měla nějakou trefnou, až dospěláckou poznámku, kterou jsi okomentovala lidské chyby. Nejhorší byly tvoje otázky, na které nešlo bez ztráty kytičky odpovědět.“ Ostatní souhlasně přikyvovali hlavou, jak dávali řečníkovi za pravdu.
Takže Ester jako malá holka byla asi vzorný žák, ale jinak zřejmě nepříjemný rýpal. A neomlouvá ji ani skutečnost, že to bylo vše pro pravdu a za pravdu. Doufám, že jsem se časem stala tolerantnější (smích).

O čem jste snila jako malá Ester?

Malá Esterka vůbec hodně snila (smích). Nejhojněji vykonávaná činnost, kterou jsem v dětství zaplňovala každou volnou chvilku, bylo koukání do mraků. Milovala jsem je pozorovat, jak plují po obloze, jak se proměňují ve svých tvarech, barvách, přibližují se navzájem a vzdalují. Představovala jsem si, že je to odraz vzdálené krajiny a vymýšlela si příběhy, které tam žijí ti neznámí lidé. I když jsem tím moje praktické okolí parádně vytáčela, z dnešního pohledu psychologa se na to dívám jako na výbornou relaxační techniku.
Na druhé straně jsem neměla příliš v lásce klasické pohádky, těm jsem přišla na chuť až ve zralém věku. Také jsem se nedostala do fáze, kdy bych si přála být herečkou, zpěvačku nebo něčím jinak slavným. Moje sny se týkaly jen fantazijních kreseb a vymýšlení příběhů, v oblasti profese jsem nějak tak tušila, že je potřeba se držet při zemi. I když – při výše uváděném setkání „po letech“ přišla na přetřes historka, kdy jsme ve druhé třídě měli napsat, čím budeme v dospělosti a já směle prohlásila, že budu spisovatelkou a ředitelkou nějakého závodu. Kapku jsem tím paní učitelku vyvedla z míry, ale odmítla jsem to změnit. A když se na to podívám dneska – spisovatelka jsem a závod sice nemám, ale firmu ano. Asi to nebyly dětské sny, ale podvědomé plány.

Co jste studovala a v jakém oboru jste pracovala?

První obor, do kterého jsem se profilovala, byla ekonomika. Po maturitě se mi nepodařilo najít jinou práci, než pozici manipulační dělnice (důvody jsem pochopila až po sametové revoluci). Přála jsme si být nezávislá, takže jsem práci přijala a dneska jsem za to neskutečně ráda – kdykoliv realizujeme audit ve výrobních firmách, neopije mne nikdo rohlíkem. Navíc umím svařovat, lisovat a po takových profesích je dneska sháňka (smích) . Nicméně jsem už tehdy pochopila, že jsem výrazně teoretický typ.
Před revolucí jsem se s trpělivostí a cílevědomostí sobě vlastní snažila každý rok dostat na vysokou školu humanitního typu. Pokaždé jsem dostala zamítavou odpověď. Když už jsem to chtěla vzdát a vyplnila jsem si přihlášku na technický obor, přišel rok 1989 a já mohla jít svojí cestou. Přihlásila jsem se na odbornou pedagogiku, kde mne lákaly předměty, jako speciální pedagogika, alternativní pedagogické směry apod. Po roce studia jsem si ještě přibrala i psychologii, protože jsem si uvědomila, že mi při studiu pedagogiky chybí základy psychologie. Při propojení těchto škol už jsme začala mít pocit, že je to to, co jsem hledala. Při studiu jsem pracovala jako účetní, barmanka v baru pro studenty, uklízečka na kolejích. Každá ta práce měla něco do sebe, protože jsem stále měla kolem sebe lidi, kteří byli stejně naladění, jako já.
Po ukončení studia jsem rozšířila pedagogiku o specializace „Výchovné poradenství“ a „Speciální pedagogika“. V psychologii jsem chtěla poznat i jiný náhled na psychologické směry, a proto jsem pokračovala na doktorandském studiu v Praze.
Dneska vím, že téměř baťovský postup „zezdola nahoru“, který se mi v životě povedl, bylo pro podnikání to nejlepší, co jsem mohla zažít. Personalistiku, ve které pracuji, stavím na svých praktických zkušenostech, rozvíjím díky psychologickým znalostem a řídím pomocí pedagogický metod.

Kdy jste objevila v sobě tvůrčího ducha?

Tady vás asi zklamu, patřím mezi zastánce názoru, že tvořiví jsme všichni. Jenom někteří se necháme nějak moc vychovat, a tak o svoje speciálno přijdeme.
Pokud se ptáte na to, kdy jsem začala psát, tak zajímavější je otázka, proč jsem začala psát. Měla jsem na základce učitelku češtiny, která mě k tomu povzbuzovala. Samozřejmě, i dříve jsem měla jedničky a pochvaly ze slohu. Bavila jsem se tím, že jsem psala slohové úkoly spolužákům, kterým to nešlo – a škodolibě sledovala učitelku, jak jim musí za moje výtvory dávat jedničku, třebaže tušila, že to není jejich práce. Obsazovali mně do všech literárních soutěží. Z výsledků jsem věděla, že mi to podezřele jde, ale až tato učitelka mi psala vždy za známku „zkoušej si doma psát, máš na to“. Takže první knihu jsem si napsala sama pro sebe ve čtvrté třídě, protože jsem si chtěla číst něco o prázdninách ve vlaku, a na trhu taková kniha nebyla.
Postupem času k tomu přibyly básničky, povídky, odborné knihy. Je to pro mne relaxace a způsob čištění hlavy. Je zajímavé, že když např. v odborné oblasti napíšete knihu, jste sami překvapení, kolik o dané záležitosti víte.
Mnohem důležitější jsou v mém životě jiné tvůrčí oblasti: např. jsem se v mládí naučila šít a vytvářela si vlastní styl. To mě ovlivnilo v míře odvahy v sebevyjádření. Nebo kurzy na znovurozvoj tvořivosti, pro které jsem vytvořila metodiku. U těchto oblastí sama cítím, že mně nejen uklidňují, ale i posouvají.

Vaše hlavní činnost, podnikání je ale v jiném oboru…

Může to tak na první pohled vypadat, ale personalistika, lektorování a koučování vyžadují znalosti z ekonomiky, zkušenosti z různých pracovních pozic, psychologii řízení a vedení lidí, sociální psychologii, poradenství, pedagogické dovednosti. To vše jsem, aniž bych věděla tehdy proč, dala dohromady do svých třiceti let.

Co motivuje vás den co den?

Nad touto otázku přemýšlím velmi často, už proto, že v části své práce mám i poradenskou praxi. Lidé, kteří přijdou pro pomoc či minimálně radu, zpravidla potřebují právě motivaci, další energii, chuť jít dál. Mně profesní a pracovní krize prozatím nepostihla, ale problémy klientů jsou pro mne dostatečným varováním.
Jako většina lidí, i já zastávám názor, že je důležité být šťastná. Jenže je důležité rozlišovat chvilkové štěstí, po kterém máme tendenci bažit vždy, když ho nemáme (což je zpravidla 99% našeho času) a štěstí dlouhodobé. Pocit štěstí chápu jako dlouhodobý stav, který se vyznačuje třemi pilíři: situace musí být poklidná bez výrazných výkyvů, moje činnost musí mít smysl a mám možnost přinášet do svého okolí převážně pozitivní emoce. Všimněte si prosím, že první bod příliš neovlivníte, druhý ovlivníte pouze ve stylu „tady a teď“ a třetí lze ovlivnit významně a dlouhodobě.
Programově si nepokládám výzvy, to by mě demotivovalo. Nedávám si měřitelné cíle, protože ty by mě stresovaly. Dávám si etické cíle, které závisí na mé morální úrovni a mém způsobu myšlení – a pokud se nezpronevěřím svým hodnotám, nemohu být vlastně neúspěšná.

Co vás na podnikání baví nejvíce?

Možnost vymýšlet nové metody, realizace oblíbených kurzů, koučink, psaní knih. Ale celkově mohu říci, že mě těší veškerá moje práce – mám takovou šťastnou povahu, že mě bavila práce dělníka, bavilo mě účetnictví, baví mě žehlení, vaření, podnikání.

Co byste nejraději vynechala?

Jako pro správného introverta mám mírný blok k telefonování, zejména lidem, které neznám. Ale dneska si lze pomoci tím, že si o nich něco vyhledáme na sociálních sítích, takže pak už pro mne nejsou zcela anonymní a volá si mi podstatně lépe.

Jak doplňujete energii?

Patřím k lidem, kteří měli štěstí, že se jejich koníček stal i jejich práci. Navíc si myslím, že moje profese (ať již psychologa nebo personalisty) je vlastně posláním, takže mám utkvělý pocit, že je to práce výrazně smysluplná. To je pro psychickou pohodu opravdu dobrá kombinace.
Pokud si chci psychicky vyhodit z kopýtka, volím adrenalinové situace: rychlou jízdu, motokáry, vysoké hory, seskok na laně a jiné legrácky. Ale to mi stačí tak jednou ročně. Jen tak si lidově řečeno „zablbnout“, naopak mě nebaví s někým soutěžit.
Jednou mne napadlo, že je dobré udržovat v pohybu svůj osobní rozvoj, a tak si vždy jednou za cca tři roky vymyslím něco nového, co se naučím. Může to být cizí jazyk, hra na piano, netradiční sport, znalost pletení, počítačový program. Důležité je, aby to bylo něco neznámého, co člověka posune a donutí ho dívat se na život zase z jiné perspektivy. Tak člověk stále drží svůj elán a neupadá do stereotypního chování.

foto: archiv J.E.Evangelu

Jak jde skloubit tak rozmanitou práci s péči o děti, o rodinu?

Po pravdě, myslím si, že každá žena jednu z uvedených oblastí alespoň mírně upřednostní – buď práci nebo rodinu. Pro dobrý pocit je důležité si to přiznat a nehrát na sebe nebo okolí, že je tomu jinak. Hodně to člověka osvobodí, a to ať se přikloní k jedné nebo druhé možnosti.
V mém případě bylo velkým štěstím, že jsem povila své první dítě ihned po maturitě, takže vysokou školu jsem začala studovala s šestiletým potomkem. Byla jsem díky předchozímu maratonu jesle/školka – práce na plný úvazek– jesle/školka – nákup – domácnost zvyklá jednat efektivně, plánovitě, stanovovat si priority a vypouštět nedůležité činnosti. Při studiu, kdy jsem musela i brigádničit, mě tyto návyky často zachránily.
V praxi to znamená např. nežehlit, co se samo na člověku do hodiny vyrovná. Při nákupu postupovat plánovitě na celý týden. Ustoupit z každodenních teplých večeří. Zařídit si domov ve stylu minimalismu, abychom zaručili minimální časový vklad do úklidu. Zatáhnout děti do domácích prací a později i do podnikání (to druhé z výchovných a motivačních důvodů s finanční odměnou). Naučit se těšit z jednoduchých maličkostí, které zpravidla trvají jen kratinkou chvíli – může to být pěkná písnička, bubnování letního deště do kapoty auta, letní západ slunce – to vše lze i při jízdě na D1. Pravidlo zvládání napjatého dne zní: nastavit se na minimum, které zajistí, že věci fungují. Nejčastější chybou žen je, že se nastavují na maximum, které jsou schopné zvládnout. Přitom při zachování mého pravidla to jde jaksi bez stresu a samo a přitom se udělá mnohem více práce.
Další dvě děti přišly do období, kdy jsem měla pár let založenou firmu. To už člověk ví, co chce a co nechce. Nejdůležitějším krokem bylo najít odvahu se podle toho skutečně chovat. Nebát se jít proti názoru okolí (vždy však laskavě, aby se nenarušily vztahy), pokud člověk ví, že dělá to nejlepší, co v dané situaci může.

O čem sní dnešní Ester?

Dnešní Ester má několik přání. V osobní rovině, abychom byli co nejdéle zdrávi a spolu. V profesní rovině by mě potěšilo, kdyby se podařilo firmu dostat do stavu, abych se mohla věnovat zejména rozvíjení vzdělávacích programů a hudbě. Znamená to vychovat si natolik sebevědomý tým, aby mne již k rozhodování nepotřeboval, ale přitom upřednostňoval zájmy firmy nad svým pohodlím.

Chcete znát rady naší akční ženy pro začínající podnikatelky? Sledujte nás i příští týden.