Načítá se

Type to search

KNIHY

Kateřina Lieskovská: Nezapomínejte na svoji hodnotu

Redakce
Kateřina Lieskovská

Partnerský vztah je o lásce, úctě a hledání kompromisů. Občas se však někteří partneři promění v tyrany a manipulátory. S jedním takovým žila i Kateřina Lieskovská. Jak se jí povedlo sebrat veškeré síly a odejít a co ji připomnělo k sepsání knihy Svobodomyslná prozradila v rozhovoru.

Kdy jste s bývalým mužem poznali?

Poprvé jsme se viděli na základní škole, když jsme jeli se třídou na dovolenou do Španělska. Můj bývalý manžel nám tam dělal jako bývalý žák základní školy třídní dozor. Všem nám tam byl ale spíš na obtíž, protože jsme byli pod neustálým dozorem a bránil nám tak v popíjení drinků na pokoji. Po druhé jsme se potkali na chodbě střední školy. Ani jsem netušila, že tam chodí také a najednou jsme naproti sobě stáli. Asi osud.

Po 4 letech vztahu jste odjeli na Nový Zéland, co jste tam chtěli dělat?

Byl to především sen bývalého manžela, ale jeli jsme tam v podstatě na zkušenou. Takový byl alespoň plán. Zkusíme žít sami, v cizí zemi, najdeme si práci, zlepšíme se v angličtině a budeme cestovat. To vypadalo jako plán.

Co se tam změnilo?

Po příjezdu jako takovém jsem byla hodně smutná, nesvá. Bylo to vůbec poprvé, co jsem byla takhle daleko od rodiny, od přátel a známých a tak jsem často brečela. Když jsem vycítila, že to bývalému manželovi vadí, pobrečela jsem si v koupelně nebo po nocích a před ním dělala, že jsem v pohodě. Jako bych už tenkrát něco tušila, měla jsem na sobě obrovský balvan smutku. Samozřejmě to na mě ale poznal, že jen hraju, a tak mi jedno ráno vytrhl telefon z ruky, kde byla rozepsaná zpráva rodičům. Prý to dělá pro moje dobro a telefon mi vrátí, až budu opravdu v pohodě a srovnaná s tím, že jsme definitivně pryč. V tu chvíli jsem TO už věděla. Cítila jsem okamžitě, že celé tohle dobrodružství neskončí vůbec dobře. Postupně se to zhoršovalo. Z plíživých krůčků, nátlaků a odpírání, se stal doslova boj o to, abych neztratila sebe samu. Abych se mohla sama na sebe ještě někdy podívat do zrcadla a řekla si: „Dobrý, žiješ tak, jak sis přála…“ Facky, ponižování a nadávky byla další věc. Psychický tlak byl však mnohem horší než modřiny a škrábance na rukou. 

To pro Vás muselo být hrozné, v cizí zemi bez věcí, přátel a rodiny zažívat takový teror. Kdy pro Vás nastal ten zlom a jak se Vám povedlo dostat zpět do Čech?

Jedno ráno mě manžel po jedné z dalších hádek nechtěl pustit do práce. Přitiskl mě na dveře a začal mě škrtit. To už jsem i já dostala strach. Nakonec se mi podařilo utéct a rovnou do internetové kavárny, stále jsem totiž měla zablokovaný telefon a nemohla se dovolat domů. Přes skype jsem tedy zavolala rodičům a všechno řekla. Najednou jsem cítila, že mám někoho za sebou a tak jsem šla rovnou na policii. Ti se mnou jeli do bytu, kde jsme bydleli, já si zabalila všechny svoje věci a vyrazila na letiště. Byl to osvobozující pocit a myslím, že nic podobného už v životě nezažiju.

Vrátil se?

Ano, za měsíc, než vrátil byt a vyřídil všechno, co bylo třeba.

A vy jste se k němu vrátila? Proč? Změnil se?

Ano, hned po jeho příjezdu. Chtěla jsem tomu dát šanci a věřila jsem, že se tohle všechno dělo jen proto, že jsme byli pryč, těžko sháněli práci, řešili peníze a vůbec byli v nepohodlné situaci. Ono se vždycky snadno najde odůvodnění, proč se děje něco špatného, a tím se to hezky „zamázne“.

Co Vám pomohlo definitivně od něj odejít?

Nový vztah. Vím, že nebýt mého současného manžela, nikdy bych neodešla. Zní to hrozně. Pro spoustu lidí jsem byla coura a i mému bývalému manželovi to hrálo do karet. Ale tohle bylo moje vysvobození. Nebyla jsem natolik silná, abych odešla sama. Nikdy jsem ale nelitovala.

Jak jste rozvod snášela?

Rozvod dobře. Sama jsem se divila, že to se mnou nic neudělalo. Až nějaký půl roku po rozvodu jsem se jednou ráno probudila a ani nemohla vstát z postele. Začala jsem mít úzkosti a probrečela jsem v kuse i několik dní. Tohle trvalo skoro dva roky. Jednou jsem byla nahoře, jednou dole. Moc jsem si přála, aby to už skončilo, vyzkoušela jsem snad všechno a hledala štěstí v sobě.

Co Vám pomohlo?

Chodila jsem na akupunkturu, na harmonizaci, cvičila jógu, kapala si Bachovy esence… jak jsem říkala, zkusila jsem snad úplně všechno. Vždycky to zabralo na chvíli a pak bum… byla jsem zase na dně. Myslím, že to chtělo hlavně čas. Já jsem ale ve všem strašně nedočkavá a chci všechno hned. To byl můj hlavní problém. Žila jsem několik let v permanentním stresu a čekala zázraky.

Kdy padl nápad vydat svoji knihu?

Když přišly úzkosti, nevěděla jsem sama co se sebou. Můj nynější manžel mi chtěl pomoci, věděl, že ráda píši, fotím, a tak ho napadlo, že bych mohla začít psát blog. Pustila jsem se do toho. Nejdřív jsem psala o tom, kam jet na výlet nebo o tom, co jsem měla k snídani. Pak mě ale napadlo, vypsat se ze svého trápení a doufala, že to pomůže nejenom mně, ale i nějakým dalším nešťastným holkám. Když jsem zveřejnila článek o mém nevydařeném manželství, přišlo mi spoustu zpráv a příběhů od holek, které v tom byly nebo jsou. A tak mě napadlo, nezůstat jenom o blogu, který můj příběh spíše jen nastínil, ale pustit ty holky o kousek blíž a povědět jim, jak to celé bylo. Kdyby se mi totiž tenkrát do rukou dostala knížka psaná někým, kdo prožil něco podobného, hned by mi bylo o chlup líp. A tak i kdyby měla knížka Svobodomyslná pomoci jen jedné jediné holce, stojí mi to za to.

Bylo to těžké vydat vlastní knihu?

Nejprve jsem řešila, jakým způsobem knihu vydám. Samonáklad byl lákavý, jsem ráda pánem svého času a nechtěla jsem být svázaná nakladatelstvím, zároveň mě ale děsilo její zafinancování a v podstatě žádná jistota. V dnešní době mi na druhou stranu přišlo neuskutečnitelné, abych přišla do nakladatelství s knížkou v ruce a tam mi ji s otevřenou náručí vydali. Takhle to nefunguje. Pořád se ve mně pralo spoustu otázek. Nakonec jsem se rozhodla pro samonáklad. Knížka už měla i jistou grafickou podobu, nebyla však zatím ani po korektuře a redakci, ale i přesto měla jít za chvíli do tisku. Pak jsem ale otěhotněla a knížka šla stranou. Neměla jsem chuť nic dělat, bylo mi špatně a tak se její vydání o rok posunulo.

Mezitím jsem ale narazila na instagramový profil Veroniky Tázlerové, která přes nakladatelství Pointa vydala Prague Coffee Guide, a tak jsem jí napsala. Ještě ten večer jsem byla rozhodnutá, že vydám knihu s nimi a ten týden podepsala smlouvu. Líbilo se mi, že kniha vyjde pomocí předprodeje, člověk tak docela dobře zjistí, jestli o ní bude zájem. Zároveň máte pak marketingovou podporu, ale pořád máte hlavní slovo vy, jako spisovatel. Také si vyberete ke spolupráci na knize kolegy (sazeč, korektor, grafik..) a je pouze na vás, kdo vám nejvíc sedne. Za mě to byla zlatá střední cesta a dobrá volba.

Jak se cítíte nyní? Už jste se s tím vypořádala? Netrápí Vás něco z minulosti v současném partnerství?

Teď se mám skvěle a můžu říct, že jsem opravdu moc šťastná. Narodila se nám s manželem krásná, zdravá holčička. Máme se rádi a nic nám nechybí. Kdyby mi tenkrát někdo řekl, že to takhle dopadne, tak neuvěřím.

Co byste vzkázala ostatním ženám, které si prochází podobným vztahovým peklem?

Vím jen, že naléhání ostatních a rady nepomůžou. Naopak. Každá z nás si na to musí přijít sama… i když si u toho mnohdy nabijeme pusu. Možná jen… nezapomenout na svojí hodnotu a při pohledu do zrcadla vědět, že koukám na člověka, jakým si přeju být.

Přejeme Katce mnoho štěstí, úsměvů a žádné starosti do dalších dní.

Tags
Redakce

Jsme ženy a podporujeme se navzájem v našich snech. V tom, co nás skutečně naplňuje a dělá nám radost. Virtuální místo pro všechny ženy, které touží po změně a chtějí růst.

  • 1

Přidej komentář

Your email address will not be published. Required fields are marked *

X