Načítá se

Type to search

JINÉ KNIHY ROZHOVORY

Vlastina Kounická Svátková: ulevilo se mi, když jsem se přestala dělat lepší než jsem

Redakce

Herečka Vlastina Kounická Svátková vypadá jako vyrovnaná žena, nebylo tomu tak ale vždy. Touha zavděčit se všem ji dovedla až k bulimii. Ze svých pocitů o hledání smyslu života a svobodné duše se jednoduše vypsala. Nejen o její třetí knize Prostor pro duši je i náš dnešní rozhovor.

Představte nám prosím Vaši poslední knihu. O čem vlastně je a proč vznikla?

Prostor pro duši je moje třetí kniha, paradoxně, kdybych se ohlížela na to, jak se vedlo těm prvním, tak bych tu třetí nikdy nenapsala. První knihy jsem vydala klasickou cestou: vydavatel, distribuce v síti knihkupectví, nikdy jsem z prodeje nedostala ani korunu. Strčili ji do sekce memoáry a řekli mi, že se neprodávají, a když jsem si to dovolila zpochybnit, přestali se mnou komunikovat. Všude slyšíte, že psaním knih se nedá uživit a bude to asi i pravda, když tomu uvěříte.

Já jsem se rozhodla zariskovat a vydat si třetí knihu sama na vlastní náklady u sebe doma v garáži a odmítla jsem šílené podmínky knihkupectví, prodávala jsem ji jenom u sebe na jednoduchém e-shopu. Každou knihu jsme doma ručně balili, já do každé vpisovala věnování, do pěti do rána den co den jsme byli zavaleni knihami. Ale výsledek stál za to. Z knihy se stal bestseller a blíží se k 20 000 prodaným výtiskům. Kniha o všem, co jste prožili, co znáte na vlastní kůži, ale mysleli jste si, že se to děje jenom vám. A najednou tento příběh s vámi sdílí i někdo další a ještě vám říká, že je to v pořádku. Napsalo mi opravdu hodně žen, co knihu přečetly, že u ní střídavě brečely nebo se smály. Není nic víc, než když dílo vyvolá velké emoce.

Zdroj: Instagram Vlastina Kounická Svátková

Proč jste pojmenovala knihu zrovna Prostor pro duši?

Už i obálka, kterou jsem fotila pod vodou evokuje odrazení se ode dna nahoru ke světlu. Prostor pro duši je pro mne prostor mezi dnem a hladinou, mezi smutkem a radostí, mezi beznadějí a nadějí a smyslem života je usídlit se co nejdéle tam někde uprostřed: v klidu, rovnováze, pokoře, uvědomění.

S jakými problémy jste se během tvorby a vydání knihy potýkala?

Netušila jsem, co takové vydání knihy obnáší. Takže jsem si všechno dělala sama. A samozřejmě úplně blbě. Založila jsem si e-shop, který byl sice vizuálně hezký, ale až v procesu prodeje knih jsme zjistili, že vůbec není přátelský k účetnictví a každou fakturu jsme museli dělat ručně. Což v momentě, kdy jich musíte vytvořit 5000 ks měsíčně bylo přímo smrtelné. Když jsem sháněla tiskárny, skoro všude, kam jsem zavolala, mi řekli, kam jako těch 5000 ks dám, jestli jsem si jistá, že jich chci opravdu tisknout tolik.

Jakmile mi někdo vymlouval to, co jsem se odhodlávala udělat, vybrala jsem si někoho, kdo mě podpořil, i když měl vyšší ceny za své služby. Ale nejhorší zkušenost jsem měla s distribucí, bohužel jsem zvolila nejhoršího dopravce na trhu – Uloženku, která zásilky nedoručovala, ztrácela, shořelo jim auto nebo vracela zpátky ke mně. Lidé si stěžovali a já nemohla udělat nic, protože rozhodnutí vybrat si je bylo moje. Teď používám Zásilkovnu a nevrátila se mi ani jedna zásilka. Naprosto bezkonkureční dopravní firma na českém a slovenském trhu.

Trpěla jste poruchou příjmu potravy, jak u Vás tato porucha vznikla?

Velmi dávno, když jsem byla v pubertě, křehká, citlivá na jakékoliv poznámky okolí na můj vzhled. A právě v tomto období mi moje první láska řekla, že jsem sice hezká holka, ale že mám velký zadek. Rozhodla jsem se dokázat, že za něco stojím a začala jsem na sobě makat. Hodně cvičit, hlídat si porce, vyřadila jsem sladkosti a zhubla. A lidé mě chválili a oceňovali. To vám byl panečku přijemný pocit… společnost není nastavená na krásu uvnitř člověka, ale na vnější dokonalost. Proto mají úspěch ti, co sice nic neumějí, ale krásně vypadají.

Kromě bulimie jste si v životě prošla i nepovedenými vztahy, co Vám pomohlo to překonat?

Kdo nezažil nepovedený vztah? Povedené vztahy nás nic nenaučí, ty jsou za odměnu, když zvládneme na sobě zapracovat a něco se naučit během těch těžkých chvil. Uvědomila jsem si, že všechno to těžké je nevyhnutné, abych mohla růst a nebojuju s tím. Přijímám i svůj smutek, únavu, nechuť a mluvím o tom nahlas, navíc vždycky přijde zase úleva, radost, chvilkové štěstí z toho, co je. Nejvíc se mi ulevilo, když jsem přestala skrývat své ošklivé, temné a trapné stránky. Když jsem se přestala dělat lepší, než jsem. Začala jsem nahlas mluvit o tom KDO doopravdy jsem bez ohledu na to, co si o mně ostatní pomyslí. Ale nemůžou mě už při ničem načapat. Lidé si rychle zvyknou na to, že se pořád usmíváme, že jsme pořád v pohodě a krásní. A pak jsou v šoku, když se sesypeme a tuto masku už nemůžeme dál používat.

Na webu knihy píšete: „To, co chceme, nakonec vždycky dostaneme…“ Máte teď v současné době to, co chcete?

Samozřejmě. Vše co chci a je to v mých silách udělat nebo získat, tak to udělám nebo si pro to jdu. A pokud to nemá být moje, tak mi to unikne. Sama už vím, co mi děla dobře a co je jenom závislost nebo chtění ega. Tím neříkám, že nemám ego a nechovám se jako vzteklá holčička. Taky někdy. Je mojí součástí. Ale vím o ní. Vím, kdy se chovám jako spratek a kdy nejsem schopna nic přijímat, protože jsem se zasekla na jednom místě a nejsem připravena jít dál.

Doma máte kromě manžela také tři mladé pány, jak zvládáte mužskou převahu?

Zdroj: Vlastina Kounická Svátková

To je častá otázka, ale já nad tím nikdy nepřemýšlím. Prostě zvládám, někdy je to fajn, někdy je to náročný asi stejně jako všude jinde, kde jsou i holky nebo jenom holky. Mě nevadí ten jejich svět boje, techniky, minecraftu a superhrdinů, pokud nechtějí, abych toho byla součastí.

Takže to je spíš otázka na ně: jak zvládáte, že vaše maminka kašle na vaše superhrdiny a nechce s vámi na to koukat??? Já si svůj svět nenechám vzít, možná mě ještě víc baví ta ženská energie, všude jim cpu kytky, svíčky, víc nosím šaty a rtěnky. Svět musí být v rovnováze…

A manžel sdílí s vašimi syny tyhle jejich záliby?

Manžel ano a velice rád, někdy mám pocit, že je to čtyřicetileté dítě a upřímně mám tuto jeho polohu raději, než když nás doma všechny buzeruje a vyžaduje pravidla, systémy a perfekcionismus.

A jak s nimi zvládáte vůbec psát? Já mám doma jen jednoho kluka, ale jsem ráda, když mám večer chvilku na práci :)

Poslední knihu jsem napsala v momentě, kdy jsem dostala akutní alergickou reakci a chtěli si mě nechat na Bulovce. To jsem odmítla, ale ležela jsem týden doma v posteli a napsala knihu. Takže teď píšu čtvrtou a čekám, co mě bude muset zastavit, abych si sedla a psala.

Povíte nám o nově připravované knize nějaké podrobnosti? O čem bude?

Bude to volné pokračování Prostoru pro duši, ale víc zameřená na vztahy. A bude v ní trochu víc humoru.

Když už jsme u toho: kdybyste si měla svoji duši představit jako zvíře, které by to bylo a proč?

Motýl. Jako malá jsem je chytala do dlaní, hrozně se mi líbilo, jak uvnitř třepotají křidýlky, jak to lechtá. Když jsem rozevřela dlaň, měl motýl pochroumaná křídla a už nemohl lítat. Tehdy jsem plakala a bylo mi to líto a už jsem je nikdy nechytala, jenom se radovala vždycky, když kolem mě lětěly. Duše je jako motýl. Nedá se chytit. Když je uvězněná, umírá. Potřebuje svobodu a prostor, abychom z ní mohli získat radost a krásu.

Co byste nyní vzkázala svému já před deseti lety?

Buď v klidu. Jdeš správně, jednou budeš na sebe hrdá, že jsi tohle všechno přežila. Naplno a intenzivně. Stejně to jinak neumíš a nikdy umět nebudeš…

Děkujeme za rozhovor!

Tags
Redakce

Jsme ženy a podporujeme se navzájem v našich snech. V tom, co nás skutečně naplňuje a dělá nám radost. Virtuální místo pro všechny ženy, které touží po změně a chtějí růst.

  • 1

You Might also Like

1 Comment

Přidej komentář

Your email address will not be published. Required fields are marked *

X