Čtyři z deseti deváťáků vykazovali příznaky středně těžké až těžké deprese. Za těmito čísly se skrývají děti, které se možná každý den usmívají, chodí do školy a na otázku „Jak bylo?“ odpovídají jednoduchým „Dobrý“. Jak poznat, že se ve skutečnosti trápí? Proč se bojí požádat o pomoc? A co dělat, když nás odmítají pustit do svého světa? O tom jsme si povídali s Bárou Pšenicovou z organizace Nevypusť duši, která se věnuje osvětě a prevenci v oblasti duševního zdraví.
- „Skoro polovině dětí není v tomto světě příliš dobře“
- Dítě se najednou chová jinak. Kdy by měli rodiče zpozornět?
- Věty, které říkáme v dobré víře, mohou dítě odradit
- Proč děti mlčí, i když potřebují pomoc?
- Psychická odolnost neznamená, že dítě musí všechno vydržet
- Sociální sítě a děti: Je zákaz mobilů skutečně řešením?
- Pomoc musí být dostupná každému dítěti, nejen těm, které mají štěstí
- „Pokažte to. A pak to zkuste znovu jinak.“ Vzkaz rodičům, kteří se bojí chybovat
- Vánoce nemusí být dokonalé. A nemusí je každý prožívat stejně
Rodiče chtějí pro své děti to nejlepší. Jenže dospívání přináší situace, na které nás nikdo nepřipravil. Děti se uzavírají do sebe, komunikace začíná váznout a do jejich každodenního života stále výrazněji vstupují sociální sítě. Kde končí přirozené změny spojené s dospíváním a začínají signály, že dítě potřebuje pomoc?
Bára Pšenicová z organizace Nevypusť duši v rozhovoru pro Akční ženy vysvětluje, proč není nejdůležitější mít na všechno správnou odpověď, ale především umět naslouchat. Mluví také o odpovědnosti škol, psychické odolnosti, internetu i o tom, proč by péče o duševní zdraví neměla stát pouze na bedrech rodičů.
A přidává myšlenku, která může mnoha mámám a tátům přinést úlevu: Nemusíte být dokonalí. Důležité je, že se ke svým dětem dokážete vracet a vztah s nimi znovu budovat.

„Skoro polovině dětí není v tomto světě příliš dobře“
Jak jsou na tom dnes mladí lidé s duševním zdravím?
Víme, že se duševní zdraví mladých lidí v posledních letech zhoršilo a že pandemie covidu v tom sehrála důležitou roli. A bohužel ani data, která máme dnes, nejsou příliš povzbudivá. Třeba výzkum Národního ústavu duševního zdraví z roku 2023 ukázal, že 40 % dotazovaných deváťáků vykazovalo příznaky středně těžké až těžké deprese a 30 % příznaky úzkosti. To samozřejmě neznamená, že všechny tyto děti mají diagnostikované duševní onemocnění, ale je to opravdu varovný signál. A myslím, že nám ta čísla říkají hlavně jedno: skoro polovině dětí není v tomto světě příliš dobře, něčím se trápí. Nestačí čekat, až děti budou potřebovat odbornou pomoc. Musíme mnohem víc přemýšlet o prevenci a o tom, v jakém prostředí vyrůstají.
Dítě se najednou chová jinak. Kdy by měli rodiče zpozornět?
Jak poznat, že se s dítětem něco děje?
Důležité jsou hlavně změny. Rodiče svoje děti většinou znají nejlíp, takže si mohou všimnout, že se něco děje jinak než obvykle. Třeba dítě, které vždycky milovalo knížky, najednou přestane číst. Začne se víc zavírat v pokoji, nechce se vídat s kamarády, je podrážděnější nebo se mu hůř spí. Samozřejmě ne každá taková změna znamená psychické obtíže, zvlášť v dospívání. Ale pokud trvá delší dobu nebo se těch změn objeví víc, je dobré zpozornět. V takový moment je nejdůležitější jedna věc: ptát se svého dítěte!
Jak s dospívajícími o duševním zdraví mluvit?

Ideálně ještě dřív, než se začne něco dít. Myslím, že je hrozně důležité, aby rozhovory o emocích, stresu nebo o tom, co nás trápí, byly běžnou součástí života rodiny. Aby to nebylo téma, které otevřeme až ve chvíli, kdy máme pocit, že je problém. A taky z toho nemusíme dělat nějaký oficiální výslech. Někdy se mnohem líp povídá při společném vaření, na procházce nebo třeba cestou autem. Zkrátka ve chvíli, kdy spolu něco děláme a dítě nemá pocit, že si musí sednout naproti nám a odpovídat na otázky.
Pomoct může i našich 5+2 kroků v podpůrném rozhovoru.
A mluvit s nimi o těchto tématech znamená, že jsme u toho autentičtí a respektující k tomu, co slyšíme. Respekt totiž neznamená souhlas s tím, co slyším.
Věty, které říkáme v dobré víře, mohou dítě odradit
Jakým reakcím by se dospělí měli vyhnout?
Určitě bychom neměli to, co dítě prožívá, bagatelizovat. Věty jako „To nic není“, „Z toho vyrosteš“ nebo „Počkej, až budeš mít skutečné starosti“ většinou moc nepomůžou. I když nám může připadat, že jde o maličkost, pro dítě to může být v tu chvíli něco opravdu velkého. Taky máme jako dospělí často tendenci hned nabízet řešení, ale někdy je mnohem důležitější nejdřív poslouchat. A řešení možná hledat společně, anebo se ptát, zda jej už dítě v hlavě nemá. Dejte najevo, že to, co dítě říká, berete vážně a že v tom nemusí být samo.
Jakou roli mohou sehrát učitelé?
Vyučující tráví s dětmi obrovské množství času a někdy si mohou všimnout i věcí, které doma nejsou tolik vidět. Třeba že dítě, které se běžně zapojuje do výuky, najednou mlčí, straní se kolektivu nebo se mu výrazně zhorší prospěch. Nemusí být psychologové, aby dokázali dítě podpořit. A právě to se snažíme ukazovat i v našem programu Zázemí pro duši, ve kterém s vyučujícími pracujeme na tom, aby si v podpoře duševního zdraví dětí víc věřili a věděli, jak reagovat. Z našich evaluací vidíme, že jejich pocit kompetence v této oblasti skutečně roste, respektive může růst, pokud škola bere duševní zdraví jako prioritu. A to je skvělá zpráva, protože někdy může mít obrovský význam už jeden dospělý, který si všimne, že se něco děje.
Proč děti mlčí, i když potřebují pomoc?

Proč si mladí lidé často neřeknou o pomoc?
Často se bojí, že jejich problémy nejsou dost vážné, že je ostatní nepochopí nebo že je budou soudit. Někdy taky nechtějí přidělávat starosti rodičům. Výzkum UNICEF Mladé hlasy z roku 2026 ukázal, že odbornou pomoc by pro sebe vyhledalo jen 12 % dotazovaných mladých lidí a desetina o svých problémech nemluví vůbec s nikým. Myslím, že je důležité si uvědomit, že nestačí dětem říkat, aby si o pomoc řekly. Musíme také vytvářet prostředí, ve kterém se nebudou bát to udělat, a zajistit, aby věděly, kam se obrátit.
Co dělat, když dítě pomoc odmítá?
Určitě bych to nevzdávala po prvním odmítnutí. Někdy dítě prostě není připravené mluvit zrovna ve chvíli, kdy se ho zeptáme. Můžeme se k tomu vrátit za den, za dva nebo třeba za týden. Důležité je dát mu najevo, že naše nabídka pořád platí. Taky můžeme zkusit nabídnout různé možnosti: třeba jestli by si nechtělo zavolat na Linku bezpečí, jestli chce, abychom u toho byli, nebo jestli by se raději nesvěřilo někomu jinému. Protože tím člověkem, kterému dítě důvěřuje nejvíc, nemusí být vždycky rodič. Může to být teta, trenérka nebo oblíbený vyučující. A pokud máme obavu, že je dítě v bezprostředním ohrožení, je samozřejmě potřeba zajistit pomoc hned.
„Někdy může mít obrovský význam už jeden dospělý, který si všimne, že se něco děje.“
— Bára Pšenicová, Nevypusť duši
Psychická odolnost neznamená, že dítě musí všechno vydržet
Jak mohou školy podporovat duševní zdraví preventivně?
Myslím, že je důležité, aby se duševní zdraví nestalo jen jedním tématem, o kterém si děti jednou za rok poslechnou přednášku. Mělo by se promítat do toho, jak škola každý den funguje, jak spolu lidé mluví, jak se řeší konflikty nebo jakou podporu děti dostávají, když se jim nedaří. Velký smysl nám dává také zapojovat samotné mladé lidi do rozhodování o věcech, které se jich týkají. Ptát se jich, co ve škole potřebují, co jim pomáhá cítit se bezpečně a co by chtěli změnit. Protože o prostředí, ve kterém tráví tolik času, bychom opravdu neměli rozhodovat jen bez nich.
Jak u dětí posilovat psychickou odolnost?
Často se o odolnosti mluví tak, jako bychom měli děti naučit vydržet co nejvíc. Jenže já si myslím, že to je trochu nebezpečné zjednodušení. Psychicky odolné dítě není dítě, kterému nic nevadí a které všechno zvládne samo. Je to také dítě, které ví, že může požádat o pomoc, má kolem sebe lidi, kterým důvěřuje, a vyrůstá v prostředí, kde se cítí bezpečně. Samozřejmě má smysl učit děti, jak pracovat se stresem nebo zvládat náročné emoce. Ale zároveň bychom měli přemýšlet o tom, jak vytvářet prostředí, ve kterém jim bude dobře.
Nemůžeme po dětech pořád chtít, aby byly odolnější vůči podmínkám, které je samy dlouhodobě zatěžují.
Sociální sítě a děti: Je zákaz mobilů skutečně řešením?
Jakou roli hrají sociální sítě a internet?
Tohle je téma, u kterého mám pocit, že jako dospělí často trochu tápeme. Víme, že online prostředí může přinášet spoustu rizik, ale zároveň je to naprosto přirozená součást života mladých lidí. Rozhodně si nemyslíme, že řešením je prostě zakázat mobily a tím problém považovat za vyřešený. Je to mnohem širší otázka, která souvisí i s tím, jak sociální sítě fungují a jaký obsah dětem nabízejí. Potřebujeme mladé lidi učit kriticky přemýšlet o tom, co na internetu vidí, mluvit s nimi o jejich online zkušenostech a zajímat se o to, co tam vlastně prožívají. A samozřejmě potřebujeme řešit i odpovědnost samotných platforem.
Pomoc musí být dostupná každému dítěti, nejen těm, které mají štěstí
Jak poznáte, že vaše preventivní programy fungují?
Jedním ze signálů je samozřejmě to, že o naše programy mají školy dlouhodobě velký zájem a vracejí se k nám. Jen v roce 2025 jsme realizovali 231 programů Duševní zdravovědy v 76 školách a oslovili přibližně 5 780 středoškoláků a středoškolaček. Samotná poptávka nám ale ještě neříká, jaký mají programy dopad. Proto některé z nich také evaluujeme a sledujeme, jestli se díky nim mění znalosti, postoje nebo třeba pocit kompetence vyučujících. A právě tam vidíme pozitivní posuny. Do budoucna chceme ještě víc sledovat nejen to, kolik lidí podpoříme, ale také jakou dlouhodobější změnu naše práce přináší.
Co by se mělo změnit v systému podpory duševního zdraví?
Hrozně bych si přála, aby podpora dětí a mladých lidí nebyla závislá na tom, jestli mají zrovna štěstí na skvělou učitelku, dostupného psychologa nebo rodiče, kteří vědí, co dělat. Potřebujeme mnohem lépe propojit školy, rodiny, zdravotní a sociální služby i další organizace v jednotlivých regionech. Aby na sebe jejich práce navazovala a děti se neztrácely někde mezi nimi. Zároveň musíme mnohem více investovat do prevence i do lidí, kteří jsou dětem nablízku každý den. Protože duševní zdraví dětí není jen úkolem zdravotnictví. Je to něco, za co neseme společnou odpovědnost.
„Pokažte to. A pak to zkuste znovu jinak.“ Vzkaz rodičům, kteří se bojí chybovat
Co byste vzkázala rodičům, kteří mají strach, že něco pokazí?
Vztahy doma mají obrovskou výhodu – nejsou jednorázové. Vydrží dlouho a můžete je neustále opravovat. Nemusíte být dokonalí. Nemusíme mít vždycky připravenou správnou odpověď, vědět přesně, co říct, nebo umět okamžitě vyřešit každý problém. Myslím, že děti mnohem víc potřebují cítit, že se o ně zajímáme, že je bereme vážně a že se na nás můžou obrátit, i když se jim něco nepovede. A taky bych chtěla připomenout, že péče o duševní zdraví dětí neznamená, že rodiče musí všechno zvládnout sami.
I oni mají právo na podporu, odpočinek a na to říct si o pomoc.
Vánoce nemusí být dokonalé. A nemusí je každý prožívat stejně
Jak budete o Vánocích pečovat o své duševní zdraví?
Snažíme se o duševní zdraví pečovat nejen v tom, co říkáme ostatním, ale i v tom, jak sami fungujeme. :) Před Vánoci si společně uděláme vánoční večírek, rozloučíme se a pak máme všichni volno. Znovu se potkáme až v lednu. Zároveň ale víme, že Vánoce nejsou pro každého obdobím, které chce trávit s rodinou nebo ve společnosti dalších lidí. A že někomu naopak může vyhovovat přijít do práce, mít svůj režim nebo prostě nebýt doma. Proto i v tomhle necháváme lidem prostor a naše kancelář může být takovým bezpečným místem pro ty, kteří to potřebují. Neexistuje jediný správný způsob, jak prožít Vánoce. Neustále si to připomínejme. Každému vyhovuje něco jiného.

Nevypusť duši: O duševním zdraví je důležité mluvit
Organizace Nevypusť duši se věnuje osvětě, prevenci a vzdělávání v oblasti duševního zdraví. Prostřednictvím svých programů pomáhá mladým lidem, vyučujícím i dalším dospělým lépe porozumět psychickým obtížím, včas rozpoznat varovné signály a vědět, jak nabídnout podporu.
Další praktické tipy, vzdělávací materiály a informace najdete na webu www.nevypustdusi.cz nebo na Instagramu @nevypustdusi.
A co si z rozhovoru odnést jako rodič? Že nemusíme mít odpověď na každou otázku. Že někdy stačí být nablízku, poslouchat a dát dítěti prostor. A že i když v komunikaci uděláme chybu, vždycky máme možnost se k rozhovoru vrátit.
Možná právě dnes stojí za to zeptat se svého dítěte, jak se opravdu má. A tentokrát si na odpověď udělat čas.
Zdroj foto: Nevypusť duši
