To, že je dnes Mezinárodní den studentstva víme zřejmě všichni. Ale možná ne všichni víme, že je to jediný z mezinárodních dnů, který má český původ. O to, že Mezinárodní den studenstva se slaví globálně již od roku 1941 se přičinil Ústřední svaz československého studentstva s pomocí exilové československé vlády. Společně vylobovali mezinárodní uctění si památky českých studentů, kterých demonstrace byli v období od 28. října do 17. listopadu 1939 násilně potlačeny fašisty. Při střetech demonstrantů s jednotkami SS stříleli nacisté nejenom pro výstrahu a při jednom z těchto incidentů byl těžce zraněn student Jan Opletal. Na demonstraci po jeho pohřbu se zúčastnily tisíce lidí. Po uzavření českých vysokých škol 17. listopadu byli zatčeni a popraveni vedoucí představitelé studentského hnutí a došlo k masivnímu zatýkání studentů. Z 1 200 studentů odvlečených do koncentračního tábor Sachsenhausen nepřežilo 35.

Když si o 50 let chtěli studenti a studentky 17. listopadu 1989 pokojným pochodem po stopách protestů svých předchůdců připomenout výše popsané událostí, brutálně proti nim zasáhli komunistické bezpečností složky. A to byl poslední impuls pro změnu režimu, známého jako Sametová revoluce. Čehož připomínkou je náš, český, sametový státní svátek, Den boje za svobodu a demokracii.

To, že dnes, 17. listopadu můžeme slavit třeba i Den různých ponožek je jenom takový malý milý detailík, letmě související s dnešním stěžejním tématem.

Pamětní deska na Albertově, foto: Wikimedia, Petr Brož

Svoboda a demokracie není samozřejmost

Svoboda a demokracie, kterou jsme si vycinkali klíčky během mrazivého listopadu a prosince před 36 lety, je dnes pro nás samozřejmostí. Ale nemělo by to tak být, vždyť mrkněme třeba jenom kousek východněji za naše hranice. A držme našim bratrům a sestrám na Slovensku všechny palce: je to k nevíře, ale aktuální garnitura, která je na Slovensku při moci, zrušila 17. listopad jako státní svátek.

Ne, nebudeme se nořit do tamějších politických vod, protože nám to nepřináleží. Je ale důležité mít v hledáčku, jak si slovenská občanská společnost v této prekérní situaci poradí. Protože zrušit Den boje za svobodu a demokracii je jeden z dalších slovenských kroků směrem od demokracie k autokracii.

Pamětní deska k 30. výročí sametové revoluce v Zahradní ulici v Prachaticích, jižní Čechy, foto: Wikimedia, Jana Sekyrová

Jak můžeme Den boje za svobodu a demokracii oslavit?

Jak jenom chceme, vždyť přece žijeme ve svobodě a demokracii. Kupříkladu minimálně tím, že zavzpomínáme, kde jsme během sametu byli, na kterém náměstí nebo tribuně jsme se aktivně Něžné revoluce účastnili. A klidně můžeme oprášit trikolory, vzít revoluční svazek klíčů a zajít na některou ze vzpomínkových akcí – je jich po celé zemi bezpočet.

A naslouchejme již šedivým mužům a ženám Sametu, kteří nám i dnes mají co říci, pokud chceme a můžeme, zajeďme si některé z nich vyslechnout.

Uděláme dobře, když zkusíme našim potomkům, dětem nebo vnoučencům vysvětlit, proč svoboda a demokracie není samozřejmost. A proč si je – v dnešních turbulentních časech obzvláště – musíme nejenom vážit, ale i chránit.

A můžeme zajít zavzpomínat i na některou z výstav věnovaných Něžné revoluci. V Domě fotografie v Praze je jedna unikátní, retrospektivně mapující tvorbu fotografky Dagmar Hochové. Můžeme na ní vidět nejenom její studentské snímky, záběry života během normalizace, ale i záběry zásadních momentů snah o znovuobnovení demokracie u nás. Dagmar Hochová zvěčnila svým fotoaparátem Palachův týden, demonstrace, Pražské jaro, tváře disentu, dění v klubu Aurora, volbu Václava Havla či zasedání České národní rady, kde Dagmar Hochová působila začátkem 90. let minulého století i jako poslankyně.

Ján Schneider

titulní foto: Wikimedia, Rémi Diligent, Pamětní deska na Národní třídě