Zákulisí profese všeobecné sestry: „Nejsme jen pomocnice lékařů a obětování má své hranice,“ říká Lucie Černá autorka profilu @czechnurse

Představa o práci všeobecné sestry bývá často zkreslená – od romantických seriálových představ až po přežitý mýtus, že jde pouze o pomocnici lékaře bez vlastní odbornosti. Jak vypadá realita v českém zdravotnictví, proč označení „poslání“ může sestrám spíše škodit a jak si zachovat lidskost i hranice? O tom všem jsme si povídali s autorkou populárního profilu @czechnurse a knihy Diagnóza: sestra.

Od dětských snů k realitě českého zdravotnictví

Co Vás přivedlo k profesi všeobecné sestry a v čem se Vaše původní představa o této práci nejvíce lišila od reality?

Ve zdravotnictví jsem chtěla pracovat prakticky odmalička. Dlouho jsem ale hledala, kde přesně je moje místo. Na gymnáziu jsem přemýšlela o různých cestách – napadla mě třeba patologie, nutriční terapie nebo studium biologie.

Nakonec jsem zjistila, že mi nejvíc vyhovuje právě profese všeobecné sestry. Líbí se mi totiž propojení medicíny, psychologie a přímého kontaktu s pacientem. Sestra musí rozumět lidskému tělu, přemýšlet v souvislostech, ale zároveň umět komunikovat, vnímat potřeby druhého člověka a poskytovat mu péči nejen po fyzické, ale i po psychické stránce. Právě tato kombinace mi dává smysl.

Moje původní představa byla ale poměrně idealistická, možná až naivní. Představovala jsem si sesterskou profesi trochu jako v amerických medicínských seriálech. Realita českého zdravotnictví je bohužel v mnoha ohledech jiná, ať už jde o pracovní podmínky, společenské uznání, nebo o to, jak je na odbornost sester nahlíženo.

Pohled veřejnosti a lekce z pandemie

Mění se tento pohled veřejnosti s odstupem času?

Myslím si, že určitou změnu přinesla pandemie covidu-19. Do té doby se o práci sester tolik nemluvilo a jejich význam nebyl ve společnosti vždy dostatečně vnímán. Během pandemie si ale lidé možná více uvědomili, jak zásadně tuto profesi potřebujeme a že kvalitní zdravotní péče se neobejde bez erudovaných, vzdělaných a kompetentních sester. Byla bych ráda, kdyby toto uvědomění nezůstalo jen vzpomínkou na pandemii, ale promítlo se i do dlouhodobého přístupu k naší profesi.

Okamžik na kardiologii: Kdy jde o vteřiny

Vybavíte si okamžik, kdy jste si naplno uvědomila hodnotu své práce? Co Vám tato zkušenost ukázala o tom, co pro pacienta může sestra znamenat?

Ano, dokonce o tomto okamžiku píšu ve své knize Diagnóza: sestra. Byla to situace na kardiologickém oddělení, kdy začali téměř současně selhávat tři pacienti. Sestry musely rychle reagovat, správně vyhodnocovat situaci a vědět, co mají dělat.

Právě v takových chvílích si člověk uvědomí, že sestra není jen pomocnicí lékaře, ale důležitou a nepostradatelnou součástí zdravotnického týmu. Její odbornost, schopnost rychle reagovat a správně vyhodnotit stav pacienta mohou být naprosto zásadní. Někdy skutečně visí život pacientů na schopnostech zdravotníků. Ale myslím, že v této „rychlé“ akutní medicíně máme zdravotnictví v ČR na velmi dobré úrovni.

Odbornost, kompetence a předsudky

Který předsudek o sestrách byste si přála změnit především? Proč podle Vás přetrvává představa, že je sestra hlavně pomocnicí lékaře?

Přála bych si změnit představu, že sestra je pouze pomocnicí lékaře, která mechanicky plní jeho pokyny a sama nemusí přemýšlet. Myslím si, že tento pohled má do určité míry historické kořeny. Ošetřovatelství se dříve vnímalo spíše jako pomocná činnost, sestry měly podřízené postavení a jejich práce nebyla považována za samostatnou odbornost.

Dnes je ale situace úplně jiná. Všeobecná sestra musí absolvovat odborné vzdělání na vysoké nebo vyšší odborné škole, disponovat rozsáhlými znalostmi a umět samostatně vyhodnocovat situaci v rámci svých kompetencí. Je to profese, která vyžaduje kritické myšlení, zodpovědnost a schopnost rychle se rozhodovat. Myslím, že právě tento posun se nám stále nedaří dostatečně přenést do povědomí veřejnosti.

Jaká rozhodnutí a odpovědnost patří k práci všeobecné sestry, ale pacienti a jejich blízcí je často vůbec nevidí?

Odpovědnosti je celá řada a často záleží na konkrétním pracovišti. Jako sestra pracující aktuálně v domácí zdravotní péči bych zmínila například hojení chronických ran. Sestra musí umět ránu odborně posoudit, zvolit vhodný postup péče a průběžně vyhodnocovat, zda léčba přináší výsledky. Her rozhodování může zásadně ovlivnit, jak se rána bude hojit.

Pacienti často vidí jen samotný převaz, ale už ne odborné znalosti, zkušenosti a rozhodování, které za ním stojí. Právě v tom podle mě spočívá velká část sesterské práce, kterou si veřejnost mnohdy neuvědomuje.

„Pacienti často vidí jen samotný převaz, ale už ne odborné znalosti, zkušenosti a rozhodování, které za ním stojí.“

Náročné směny, vyhoření a hranice empatie

Jak vypadá směna, po které si řeknete, že byla opravdu náročná? Co Vás vyčerpává nejvíce a co Vám naopak pomáhá ji zvládnout?

Nejnáročnější jsou pro mě směny, kdy vidím, že se pacientův stav od minulé návštěvy zhoršil. Někdy se setkávám i se zvláštními situacemi, například když pacient vypráví o návštěvě své maminky, která už ale dvacet let nežije. V takových chvílích je důležité přistupovat k pacientovi citlivě a s respektem, někdy je to skutečně náročné.

Naopak mě dokáže nabít, když vidím, že se pacientům daří, že se z něčeho radují nebo mají návštěvu a najednou se úplně rozzáří. Právě tyto drobné okamžiky mi připomínají, že i v náročné práci má smysl hledat to dobré.

Sestra bývá pacientům nablízku ve chvílích bolesti, strachu i umírání. Jak si zachovat empatii a zároveň chránit vlastní psychické síly?

Snažím se být vůči pacientům maximálně empatická a myslím, že se mi to daří. Co se mi ale nedaří, je úplně se od jejich příběhů odpoutat. A upřímně si myslím, že to ani nejde. Jsme lidé, ne stroje, a právě lidskost je nedílnou součástí sesterské profese.

Hranice mezi pochopením, respektem a sebeúctou

Kde ve vztahu k pacientům a jejich rodinám leží hranice mezi pochopením a sebeúctou?

Respekt pro mě začíná obyčejnou slušností a úctou člověka k člověku. Myslím, že člověk velmi rychle vycítí, jestli si ho druhý váží, nebo ho vnímá jako někoho méněcenného. Nejde o žádná velká gesta, ale o způsob komunikace, ochotu naslouchat a respektování odbornosti druhého. A to by mělo fungovat oboustranně, bez ohledu na profesi nebo postavení. Naštěstí mám ale velké štěstí na slušné lidi.

Myslím, že je důležité uvědomit si, že pacienti i jejich blízcí se často ocitají v situacích, které jsou pro ně nové, stresující a někdy i děsivé. Pomáhá klidná komunikace, empatie a snaha pochopit, co se za jejich reakcí skrývá. To ale neznamená, že si zdravotník musí nechat všechno líbit. Pochopení pro strach a stres druhého člověka by nikdy nemělo znamenat tolerování urážek nebo agresivity. Respekt a důstojnost musí být vzájemné.

Proč ošetřovatelství není svaté „poslání“ a co zdravotnictví chybí

Často se říká, že ošetřovatelství je „poslání“. Jak tento termín vnímáte Vy?

Myslím si, že označení sesterské profese za poslání může vytvářet zbytečný tlak, že sestry musí všechno vydržet a vždy se obětovat pro druhé. Toto označení mi příliš blízké není. Je to práce jako každá jiná, i když samozřejmě vyžaduje určité osobnostní předpoklady, empatii a vztah k lidem. To ale neznamená, že bychom měly potlačovat vlastní potřeby nebo tolerovat nevyhovující pracovní podmínky jen proto, že pečujeme o druhé.

Co by nejvíce pomohlo stabilitě a spokojenosti zdravotníků v praxi?

Určitě více zdravotnického personálu obecně, tedy nejen sester, ale i sanitářů a dalších pracovníků. Pokud je sanitářů nedostatek, sestry často přebírají i jejich práci, a nezbývá jim pak tolik času na odbornou péči, pro kterou jsou kvalifikované. Dostatek personálu by pomohl nejen pracovním podmínkám zdravotníků, ale především kvalitě a bezpečnosti péče o pacienty.

Svět @czechnurse a osvěta na síti

Jak vznikl profil @czechnurse a kam se za tu dobu posunul?

Profil @czechnurse jsem začala rozvíjet během pandemie covidu-19. Chtěla jsem ukázat realitu studenta zdravotnického oboru v době pandemie a zároveň popularizovat ošetřovatelství a přispět ke změně pohledu veřejnosti na sesterskou profesi.

Od té doby se toho podařilo opravdu hodně – od edukačního i humorného obsahu a odborných spoluprací přes vydání knihy, k jejímuž napsání mě oslovilo nakladatelství, až po snahu o systémové změny ve zdravotnictví. Dnes komunikuji i s lidmi, kteří mají možnost některé věci skutečně ovlivnit. Myslím, že profil nabral správný směr a že se daří posouvat témata, která považuji za důležitá.

Nejsem úplně typický influencer. Velkou část své práce dělám bez nároku na odměnu, protože mi záleží na tom, aby měla smysl a přinášela reálné změny. Právě to je pro mě důležitější než samotná čísla sledujících. Jsem ale samozřejmě ráda, že se veřejnosti má činnost líbí a moji cestu sledují. Lhala bych, kdybych tvrdila, že mě to netěší. 🙂

Jak zvládáte skloubit online tvorbu s rodinou, prací a zachováním etiky vůči pacientům?

Jako studentka jsem měla na tvorbu a sdílení podobných příspěvků mnohem více prostoru. Dnes mám práci, dvě děti a spoustu dalších povinností, takže už na to není tolik času. Ochranu soukromí a důstojnosti pacientů jsem ale považovala za důležitou vždy a zkušenosti jsem sdílela anonymně. Když se v praxi stane něco zajímavého nebo humorného, ráda se o to se svými sledujícími podělím – samozřejmě tak, aby nebylo možné pacienta identifikovat. Myslím si, že i humor má ve zdravotnictví své místo.

Vzkaz budoucí generaci

Co byste vzkázala dívkám a ženám, které o profesi všeobecné sestry uvažují?

Pokud o sesterské profesi uvažujete, nenechte se odradit její náročností, ale ani si ji neidealizujte. Je to práce, která vyžaduje odborné znalosti, zodpovědnost, psychickou odolnost a schopnost jednat s lidmi v těch nejtěžších chvílích jejich života. Ne vždy budete mít dostatek času, ne každý vaši práci ocení a ne vždy uvidíte výsledek svého úsilí.

Přesto si myslím, že je to profese, která má obrovský smysl. Sestra totiž může být člověkem, který si jako první všimne, že se pacientův stav zhoršuje, který mu pomůže překonat strach nebo který mu v těžké chvíli vrátí pocit důstojnosti a bezpečí. A někdy je právě tohle stejně důležité jako samotná léčba.

Zároveň bych chtěla, aby budoucí sestry věděly, že nemusí být dokonalé, nemusí se pro druhé obětovat do posledních sil a nemusí celý život dokazovat, že si svou profesi zaslouží. Potřebujeme sestry, které jsou vzdělané, sebevědomé, odborně zdatné a vědí, jakou hodnotu jejich práce má. Protože dobrá sestra je ta, která ví, co dělá, proč to dělá a jak důležitá její práce skutečně je.

Zdroj foto: archiv Lucie Černé