Štěpánka Pšeničková: Celistvost je cesta ke spokojenosti, k nalezení jí je ale třeba odvaha a laskavost sama k sobě

Štěpánka Pšeničková je fyzioterapeutka, která vnímá lidské tělo a duši jako propojený celek. Její komplexní přístup k léčbě lidských trápení ji dovedl k otevření vlastní praxe a ke studiu alternativních medicínských oborů, jako je například homeopatie a tradiční čínská medicína. Své klienty vede k cíli skrze lásku, souvislosti a hledání celistvosti.

Štěpánko, vy jste takový průvodce lidskými osudy a příběhy, byla jste už od dětství nějak směrována k tomu, že chcete lidem pomáhat ke zdraví a štěstí?

Pomáhání, Ježiši, to bylo mé prokletí. Byla jsem typicky hodná holčička. Začalo to pomáháním mamince s mladší sestrou, pak babičce na poli, ve škole…Byla jsem lehce čitelná a zneužitelná okolím, které o mě říká, že jsem byla vždycky tak nějak jiná, až divná. Moc tichá, moc zvídavá, moc přemítající, moc naivní.

Dnes bych řekla, že mým nejtěžším i největším darem je právě zmíněná kombinace, protože za tichostí se skrývá možnost setkání se s bytím, za zvídavostí je schopnost pozorovat a spojovat a ptát se proč. Za přemítáním je soustředěnost a schopnost prozkoumávat z různých úhlů pohledu. A za naivitou vidím dnes dar čistoty přístupu, nezatíženého soudy a schopnost otevřeného srdce. Bez životních lekcí je ale tato kombinace darů rychlá klouzačka do stínového světa stavu splínu, osamění a deprese. S dary a prokletím se musí každý naučit pracovat, aby z nich mohl těžit.

Máte klasické lékařské vzdělání, kde začala vaše cesta učení se všech těch technik, které ovládáte?

Cesta mé profese mě nejdříve zavedla na MFF UK. Myslela jsem, že mé myšlení má v sobě logické postupy. Až mi jeden z profesorů vysvětlil, že mu jednou poděkuju za to, že mě teď vyhodí. Tak mu už pěknou řádku let děkuji.

Fyzioterapie na FTVS UK nabízela obor, který zkoumal a popisoval propojení souvislostí – třeba jak funkce mění strukturu orgánu. Na tu dobu přelomové vhledy. Jakoby medicína omylem dovolila fyzioterapii vyrůst, spíš jako své nevlastní sestře. Protože tehdy Lékařská fakulta nechtěla mít nic společného s teprve nově otevřeným vysokoškolským oborem fyzioterapie. Troufám si říci, že až atestace tehdy ještě čerstvého absolventa fyzioterapie doktora Koláře, dnes již profesora a docenta, umožnila vstup fyzioterapeutických poznatků i na půdu lékařských fakult.

Prostě jste si své vědomosti poskládala tak, že jste začala tušit, kde najdete správnou cestu pro pochopení, že vše tkví v oné souvislosti těla i duše?

Celistvý koncept pohledu na fungování těla si myslím, že mi dala škola. Sice to učila odděleně, ale byli tam učitelé, které také bavilo se doptávat, jak ty věci mezi sebou souvisí, a těm moc děkuji, že trpělivě odpovídali na mé otázky PROČ. Obor, který rozkrývá psychické podloží fungování těla, jsem ale nevystudovala, tak jsem tehdy „na tajnačku“ chodila na soukromé hodiny Homeopatie.

Homeopatie byla nejdříve zakázaná, pak tolerovaná a dnes je kontrolovaná. Možná to, že mě přitahovaly ty věčné otázky, na které neznaly klasické obory odpovědi, byla právě ta má nerozpoznaná síla divnosti, dar zvídavosti i „Danajskej dar“ bolesti z tohoto poznání. Své cesty po zapovězených oborech mě dovedly ještě ke studiu čínské medicíny, tantrické filosofie i iniciačních ceremonií pralesních bylin a intuitivního tance otevřeného srdce. Každý ten obor je plný znalostí, ale nositeli znalostí jsou lidé a na ty jsem měla štěstí. Dnes děkuji i lektorům, kteří mě svými nároky dohnali k útěkům a pak i návratům.

Stává se vám, že vás vyhledávají lidé, se kterými si klasická medicína nevěděla rady? Je pro vás vůbec diagnóza nějakým vodítkem?

Jistě. Protože co je to nemoc? Dřív jsem v ní viděla soubor symptomů, s kterými je třeba se utkat. Dnes, zvlášť po mých osobních životních lekcích, vidím její pravý důvod a dodatečně se všem onemocněním omlouvám. Nemoc je zoufalá snaha o komunikaci naší vlastní DUŠE s námi. Ona křičí a volá a ukazuje: „To jak žiješ, to jak přemýšlíš, to jak využíváš naše tělo není v souladu se mnou a se spokojeným životem! Ubližuješ mi! Ubližuješ nám oběma!“

Tak jak se tělo skládá z končetin a trupu i naše duše má své části. Vědomí a nevědomí (podvědomí). Vědomí je prosvětlena světlem a rozkrýváme ji vysvětlováním. Nevědomí je spojeno se symbolem tmy a ve tmě je nástrojem pochopení a přijímání. Ve světle vládne mužský princip a ve tmě ženský princip. Už z tělesné konstituce muže je patrné, že mužský penis je ukazující, konající výběr, konfrontující a je pevný. Konstituce ženství je obsažena v kvalitě vaginy. Ženskost je měkká, přijímající, plastická, odevzdávající se.

Půjdeme-li tedy na výlet za naší duší, budeme vždy strhávány dvěma protichůdnými názory. Pevným názorem a měkkým pocitem. Mužstvím a ženstvím. A v tomto světě protikladů můžete najít klid a mír, jen když tyto protiklady zasnoubíte. Necháte je v sobě žít oba najednou a někdy přizvete k řešení mužský pevný princip a někdy ženský. Jenže, ještě tam máme naši zraněnou část – dětskou. A dítě v nás vždycky křičí a domáhá se, protože má strach a nárokuje si nějaké potřeby. Tehdy si myslíme, že tomu našemu strachu musíme vyhovět, protože se domníváme, že jen tak přestane naše ukřičené dítě křičet.

A tady je třeba pozvat naši vědomou mužskou část a nevědomou ženskou část, aby se dohodli, co s tím ukřičeným strachem udělají. A přestože to vypadá zase náramně jednoduše, velmi často dochází k přehlédnutí, že v nás křičí strach, a pak jsou naše rozhodnutí jen útěkem nebo útokem, a to naši spokojené duši nevyhovuje a pak nás dalšími signály nespokojenosti upozorňuje, že se ji to nelíbí a někdy nás dovede až do nemoci. A proto často nestačí se dívat na diagnóz.

Tip redakce: Vyzkoušejte našich 5 tipů proti jarní únavě

Bylo těžké uplatnit se jako terapeutka ne zrovna přijímaných odvětví medicíny, navíc ve vlastní praxi?

Svět byl v začátcích mého podnikání zaměřen hodně materialisticky na výkony a výsledky. A já byla ta divná, ta jiná. Já nabízela setkání s duší. Nabízela jsem poznání celistvosti a na to klienti nebyli připraveni. Naštěstí, tak jak každý dům má svého kupce, tak každý terapeut má svůj okruh klientů.

Tak opět poděkuji lidem, kteří ke mně přišli, protože každé setkání dodnes umožňuje nám oběma utkat úplně novou zkušenost, která je transformační pro obě strany. A tak je to i v životě.

Dát energii do setkání s člověkem, který je ochoten vás vidět a slyšet a cítit, je krásný dar. Krásným a mnohdy i větším darem bývají i setkání konfliktní, která mohou prověřit míru vaší laskavosti vůči protistraně, ale i laskavosti se sebou samým.

Myslíte si, že je ve vašem oboru výhodou být ženou, nebo naopak?

Být ženou. Vnímám, že propojení ženy s profesí terapeuta není tak těžké, protože jedním z hlavních kvalit ženství je schopnost přijetí a odpuštění. Žena svou kvalitou má mnohem blíž ke zpomalení, regeneraci, výživě a lásce, Jinové, stínové kvality samotné podstaty bytí. A Muž je králem konání, králem Jangu, Světla, odvahy, disciplíny, zacílenosti, boje. Být ženou ale stát se mužem. Slyšíte tam rozdíl? Žena je bytím, muž se musí snažit se jím stát. Abych byla vyvážený terapeut, měla bych mít kvality ženy i muže. Hledání muže v mém ženském těle je asi teď to, co bych ráda probudila do vědomého souladu, do vědomé spolupráce.

V čem podle vás tkví úspěšnost terapie, ať psychologické nebo fyziologické?

Terapeut vytváří prostor. Nejlépe bezpečný prostor. Abyste se mohli potkat se svým cítěním a se svými otázkami. Ten, kdo na ně odpovídá, není terapeut, ale vy, respektive vaše duše. Terapeut je svědkem a průvodcem vaší cesty za celistvostí, do světa stínu, do ženského světa, kde se setkáte s pochopením a přijetím toho, jak a proč ten život takhle žijete, a dovede vás k možnosti volby, jak a co žít dál, abych se cítil(a) spokojená(ý).

Terapeut i vy jste v odvaze vystavit se tomuto poznání, které není rozpoznané, není tedy ve světlu, je to ve světě nevědomí, a tam se musí na to posvítit onou disciplínou a odvahou do toho jít, což už jsou zase mužské kvality. To, za co terapeutovi platíte, je plná soustředěnost na proces vašeho poznání, ale i plná soustředěnost na proces vašeho odporu se do poznání ponořit. Je to kvalita jemnosti, trpělivosti a laskavosti, harmonie zacílenosti ale i pouštění, kterou terapeut na vaší společné cestě prokazuje.

Kdybyste vyzdvihla jeden artikl, který hledají všichni, kteří se na vás obrací, co by to bylo? Je to štěstí, zdraví nebo třeba láska?

Celistvost. Cítím, že to je touha každého z nás. Najít svoji celistvost. Hledáme ji ve vnějším světě v obličejích a laskavých gestech pochopení a přijetí našich rodičů, partnerů, kamarádek a kolegů. Někdy se nám ji dostává v podobě spokojenosti s naším výkonem, s naším chováním a někdy ne, a pak si ji jdeme zaplácnout nějakým zážitkem nebo drahým nákupem.

Celistvost je lék, jak se cítit spokojený. Ano, je tam ta past cítit se. A propast, co je spokojenost. Kde začít? Jasně že na cítění. Bylo nám dáno tělo. To je náš nástroj, jak se cítit. Není to myšlení. Jen cítění nás propojuje s přítomností a s upřímností k sobě samým. Bez cítění si můžete o sobě myslet cokoli a dovede vás to kamkoli, ale budete na konci té cesty šťastní? Nebo nepříjemně překvapení, že tohle jste vlastně nechtěli? Nebo se rozhodnete každý den a každý svůj krok cítit, jestli míří ke spokojenosti nebo jestli míří do nebezpečí a tím pádem do nespokojenosti a necelistvosti.

Přes cítění je mnohem snazší řídit své kroky, není třeba dojít, až na konec cesty, abych se pak chytila za hlavu a byla překvapena, kam sem to vlastně došla? Probuďte své tělo do cítění, říká tantra. A pak je tu spokojenost. To je mnohem těžší kalibr. Vychází z podstaty, že se znáte, co vám dělá dobře a co ne. Dělá mi to dobře, pokračuji. Nedělá mi to dobře, vyhnu se tomu. A nevyhýbám se tomu pak zbytek života? Je to pro mě ještě výhodné se tomu vyhýbat? Zažiješ pak s vyhýbáním se těch situací celistvost svoji i světa kolem sebe? Nezbývá než odvaha podívat se na to, jak to cítím ted. A odvaha je schopnost cítit, a přesto zůstat v procesu transformace a procesu poznání.

Doprovázet na cestě tolik klientů a zároveň pracovat na té své – daří se vám vždycky balancovat?

Samozřejmě, že musím balancovat. Procházím svými vlastními krizemi. Syndromem vyhoření. Syndromem prázdného hnízda v poslední době. Musela jsem přehodnotit vztahy, na kterých jsem nezdravě závislá. A rozhlížela jsem se, kde a na čem mohu vystavět svůj nový svět, kde nesu zodpovědnost už jen sama za sebe.

Dnes se učím mít radost z každé maličkosti během dne, učím sama sebe milovat, i když dělám chyby, učím se se milovat i když zkouším nové věci a jsem u toho taková prkenná. Učím se, že je tu každý okamžik přítomný okamžik a s ním i naděje. A zjišťuji že tím, jak miluji sebe, stávám se mnohem laskavější i k programům druhých lidí. Je to každodenní hledání rovnováhy mezi pouštěním a učením. Rovnováhy mezi výletem do světa nevědomých stínů a světlem, které mě učí nové věci, rovnováha mezi mužskými a ženskými kvalitami bytí a tvoření.

Stávat se a být dobrým posluchačem a pozorovatelem mého životního balancování, ale i laskavým posluchačem a pozorovatelem životního balancování mých nejbližších i mých klientů. A já nám všem moc držím palce.

I my držíme palce a děkujeme Štěpánce za rozhovor!