Jak poznat, že lžu sama sobě?

Ruku na srdce – kdo z nás nikdy sám sobě nezalhal? Kdo si nikdy neříkal „to bude dobré“ i když věděl, že to dobré nebude? Kdo hledal důvody „proč ano“, i když bylo jasné, že to nepůjde. Kdo z nás si někdy nechtěl přiznat pravdu, protože bylo pohodlnější a méně bolestivé žít alespoň na malý okamžik ve lži.

Já osobně sama sobě někdy lžu a vtipné je, že ne vždy si to uvědomím. Je to jakési auto pilotní chování, kdy se snažím zuby nehty držet svých přesvědčení a touhy, aby byly věci tak, jak bych je chtěla mít.

Ne vždy je to ale užitečné.

K takovému chování tíhneme přirozeně snad všichni. Základní funkcí mozku je totiž chránit nás. Část ochrany spočívá také v tom, že nebudeme vyhledávat neznámo. Neznámo je pro mozek samo o sobě hrozbou. Co neznáme, to nemůžeme vyhodnotit a nelze snadno říct, jestli na nás čeká nebezpečí či nikoli.

Nebezpečí je tedy vše, co nám není známo – každý krok do neznáma.

Mozek se tedy automaticky snaží různými způsoby zabránit tomu, abychom vybočili ze svých starých dobře známých zajetých kolejí. A je docela kreativní. Jedním z „bránících“ způsobů je právě lhaní sám sobě. A je to velmi efektivní způsob, jak se vyhýbat tomu, vidět pravdu, klidně i několik let. Lež, kterou říkáte sami sobě, bývá těžké odhalit.

Jak tedy poznat, kdy lžu sama sobě?

Protože je takovou lež těžké odhalit, je potřeba sledovat jistá znamení, která nám pomohou odhalit, že věci možná nejsou tak, jak se o nich sami sebe snažíme přesvědčit. První známkou je zvláštní pocit, který máte, když lež říkáte. Ani to kolikrát nelze vysvětlit, ale vždy máte u lži zvláštní pocit, ať už to je šimrání v břiše, nejistota nebo nervozita. Něco prostě není správně a vy to většinou cítíte.

Máte potřebu se obhajovat.

Všeobecně u lží platí, že má člověk tendenci ji obhajovat. Vymýšlet si důvody, říkat proč si to myslí a podobně – a to vše bez toho, aniž by bylo o to žádán. Těmito příběhy a důvody ujišťuje sám sebe, že to, co říká, je pravda, co stojí na pevném základu.

Petra Plemlová: Mám za sebou školu tisíců proher a neúspěchů

Potřeba mluvit a vyhledávat rady je dalším znamením.

Totiž když lžete sama sobě, nejste v souladu. Tento nesoulad vám nedělá dobře a je potřeba dát věci do pořádku. Nevíte, co je špatně, ale víte, že něco ano. Často tedy začne člověk vyhledávat rady a pomoc a má potřebu o svém problému, ve kterém si lže, neustále mluvit. Ideálně s co nejvíce různými lidmi a má tendence sbírat jejich názory.

To je také cesta, jak z toho ven.

Většinou druzí moc dobře vědí a vidí, co se u vás děje a v čem si lžete. A většinou vám to i řeknou. Čím více budete o problému mluvit a čím více budete mít otevřenou mysl, tím spíš problém brzy přejde. Takže mluvte, mluvte, a ještě víc mluvte.

A nakonec – nechcete slyšet nic jiného.

Posledním znamením toho, že člověk lže sám sobě je, že nechce slyšet nic jiného. Žádný jiný názor, žádnou jinou pravdu, jinou možnost – prostě nic. Je jen to, co říká on. Sami o sobě si toto uvědomíte snadno. Všimnete si, že neradi slyšíte názory druhých, rádi si to děláte věci tak, jak chcete vy, bez toho, aniž byste uvažovali nad jinými možnostmi. Často je v takových případech lidem až protivné, že někdo má názor jiný.

Uvědomit si, že lžete sami sobě je prvním krokem, ale co potom?

Přiznat si lež je to nejtěžší. Když už si ji ale přiznáte, máte půl práce hotovo. Poté jednoduše stačí najít důvod, proč si ležte. Čeho se bojíte? Co si vybíráte, že budete přehlížet? Co nechcete vidět? Za potřebou lhát sám sobě stojí většinou strach.

A ten se musí překonat!

Odhalení vlastní lži je velice transformativní prvek. Můžete zde totiž poznat svůj strach a překonat ho. Když se vám to podaří a budete sama k sobě upřímná, potom můžete významně povyrůst a posunout se na své cestě. A to je na celé této situaci to nejkrásnější.

Petr Casanova: 90 % lidí neudělá pro svůj úspěch víc, než je nezbytně nutné