Psycholog Tomáš Kvapilík: Otec není pomocník, ale rovnocenný rodič

Narození dítěte změní všechno. Nejen denní režim, ale také partnerský vztah, rozdělení povinností či představy o tom, jak bude vypadat společný život. Zatímco pro mnohé je to jedno z nejkrásnějších období, zároveň patří mezi ty psychicky nejnáročnější. Únava, nedostatek času, nová očekávání i pocit, že na všechno zůstáváme sami, dokáží prověřit i pevné vztahy.

Právě proto dnes stále více odborníků hovoří o tom, že péče o dítě není jen otázkou lásky, ale také partnerství, komunikace a férového rozdělení odpovědnosti. Podle československého průzkumu iniciativy Staráme se spolu (#ShareTheCare) až 68 % matek vnímá rozdělení péče o dítě a domácnost jako nespravedlivé. Zajímavé přitom je, že většina otců má na stejnou situaci úplně jiný pohled.

Proč se partneři po narození dítěte často míjejí ve svých očekáváních? Co znamená být dnes skutečně zapojeným otcem? A jak mohou rodiče předejít tomu, aby je každodenní povinnosti postupně nevzdalovali?

O tom jsme si povídali s českým psychologem, gestalt psychoterapeutem a autorem Tomášem Kvapilíkem, který se dlouhodobě věnuje partnerským vztahům, rodičovství a psychickému zdraví rodin.

Narození dítěte patří mezi nejkrásnější období života, ale zároveň výrazně prověří partnerský vztah. Proč právě první měsíce po porodu představují pro partnery jednu z největších zkoušek?

Každá nová situace je do jisté míry zkouškou. Ty opravdu velké změny v nás probouzejí adaptační mechanismy – často nevědomé a hluboce zakořeněné. A ty nemusí být zrovna v situaci s malým dítětem ty nejužitečnější. Může se stát, že partneři najednou jeden druhého nepoznávají. Nikdy předtím se totiž v takové těsné blízkosti nedostali na hranu svých sil a možností. Teprve nyní se spustily strategie a manévry, které měli uloženy hluboko v paměti. A to vše se navíc děje v době, kdy partnerská role ustupuje do pozadí.

U některých párů se doslova ztratí a zůstane jen rodičovská role. Proto je podle mě klíčové zachovávat si nějaká, alespoň malá, místečka pro partnerská setkání od samotného narození dítěte. Jinými slovy…

I S MALÝM DÍTĚTEM SE STÁLE STŘETÁVAT JAKO LENKA, KTERÁ SI VYBRALA JIRKU, A JIRKA, KTERÝ SI VYBRAL LENKU. NEJEN JAKO MÁMA A OTEC.

Výsledky česko-slovenského průzkumu kampaně Staráme se spolu ukázaly, že až 68 % matek vnímá rozdělení starostlivosti o dítě a domácnost jako nespravedlivé. Čím si vysvětlujete, že mámy a tatínkové často hodnotí stejnou situaci zcela odlišně?

Odlišné vnímání, prožívání a myšlenkové vzorce se zdaleka netýkají jen péče o dítě. Našli bychom mnoho dalších situací, kdy se pohledy obou partnerů zcela rozcházejí, ale nad mnoha těmito situacemi lze i mávnout rukou. Péče o dítě bývá v některých fázích rodičovství velmi palčivá, protože do toho vstupuje vyčerpání, potlačované emoce, dlouhodobá frustrace, odsouvání vlastních potřeb a tak dále. A právě z toho důvodu je zásadní dávat si na tento nesoulad větší pozor, ptát se a zajímat se, sdílet své pohledy na věc a komunikovat i to, o čem by mě předtím nenapadlo mluvit.

Zdroj: Staráme se spolu (#ShareTheCare), Philips CZ/CZ

Mnohé ženy říkají, že jejich partner pomáhá, ale ony přesto nesou většinu psychické zátěže – plánování, organizování či neustálé přemýšlení nad tím, co je ještě třeba udělat. Proč je právě tato „neviditelná práce“ ve vztazích tak často přehlížena?

To bychom se možná mohli vydat do historie a sledovat otcovské a mateřské vzorce předchozích generací. Co může udělat i každý sám v rámci historie své vlastní rodiny, většinou jsou to velmi překvapivá zjištění. Ale zároveň má každý ve svých rukou svůj aktuální vztah, má ve svých rukou, jak to bude dnes, zítra a pozítří. Přehlíženo zůstává většinou to, co není osloveno. Pokud mi nějaká část mého světa připadá přehlížena, můžu se zeptat, jak ji vidí partner či partnerka nebo jakou důležitost jí připisuje. Dát jí větší význam mám i já ve svých rukou.

Podívali jsme se na to, jak se vnímání mužské role ve vztahu k ženě během jejího těhotenství změnil napříč generacemi. A to v důsledku společenských změn, kulturních norem, dostupnosti informací i měnících se rodových rolí.

Dnes se stále více mluví o moderním otcovství. Co podle vás znamená být skutečně zapojeným otcem? Kde je rozdíl mezi tím, když otec „pomáhá”, a když je rovnocenným rodičem?

Mně už pár let v tomto tématu připadá nejvýstižnější slovo zastupitelnost. Pokud oba rodiče směřují a nastavují domácnost k vzájemné zastupitelnosti, blíží se tím i k rovnocennosti. Jsou samozřejmě výjimky jako kojení, ale budeme-li se bavit o drtivé většině dalších činností, těch fyzických i více psychických, jako je uspávání, utěšování, emoční koregulace, tak v nich otec může zastávat stejnou pozici jako matka. Podmínkou je, aby to matka umožnila a aby byl otec ochoten učit se, osvojovat si nové dovednosti a investovat do vztahu s dítětem, i když to nepůjde jako po másle.

Zdroj: Staráme se spolu (#ShareTheCare), Philips CZ/CZ

Z vaší terapeutické praxe – jaké jsou nejčastější chyby, kterých se partneři po narození dítěte dopouštějí? A co naopak dělají páry, kterým se podaří zůstat týmem i v náročném období?

Už jsem to zmínil v tom kontextu, kdy ustupuje a mizí partnerská role a partnerský čas, kdy jsou jeden pro druhého, a ne jeden nebo oba pro dítě. Často v terapii pár zjistí, že nemá výrazný problém, že si vlastně rozumí, když jim k tomu někdo vytvoří hodinu a půl prostoru bez dítěte. Ten někdo je v mém případě terapeut, ale v dalším sledu je zodpovědností páru vytvořit si tento čas a prostor, například s pomocí příbuzného, ​​kamarádky nebo chůvy. Podle mých zkušeností jsou v nejrizikovějším postavení páry, které nemají k dispozici podporu dalšího dospělého, ideálně prarodiče.

Až dvě třetiny matek přiznávají, že se během rodičovské dovolené cítí osaměle. Co byste vzkázali ženám, které mají pocit, že všechno musí zvládnout samy?

Jedna věc je osamělost, kterou si já spojuji s nemožností či neschopností sdílet své pocity, obavy, smutky, rozzlobení, nejistoty či cokoli jiného. Druhá věc je pak osobnostní nastavení charakterizované vnitřním zákonem „musím to zvládnout sama“. Toto nastavení se ale často neobjevilo s narozením dítěte a doprovázelo dotyčnou i dříve v jiných situacích. Pokud se pro nějakou oblast opravdu nehodí, a to historicky, biologicky i mentálně, aby podlehla diktátu „musím to zvládnout sama“, tak je to mateřství.

MATEŘSTVÍ BEZ SPOJENECTVÍ SE MŮŽE STÁT I VELKÝM TRÁPENÍM.

Mnoho mužů chce být dobrými otci, ale ne vždy si věří nebo nevědí, kde začít. Jak je mohou partnerky podpořit, aniž by mezi nimi vznikal pocit kritiky či soupeření?

To slovo podpořit je důležité. Ale pozor, málokdo umí podpořit tak, jak to ten druhý potřebuje. I podpoře by měla předcházet komunikace o tom, v čem člověk potřebuje podpořit. No podpoře často předchází důvěra, která u některých párů chyběla ještě před narozením dítěte. To je potom složitá situace, ale i na ní lze pracovat.

Z KAŽDÉHO KROKU SMĚREM K VĚTŠÍMU ZAPOJENÍ OTCE BUDE TĚŽIT NEJEN MATKA, SAMOTNÝ OTEC, ALE PŘEDEVŠÍM A NEJVÍCE JEJICH DÍTĚ.

Pokud byste měli dát novopečeným rodičům pouze jednu radu, která by mohla dlouhodobě zlepšit jejich partnerský vztah i společnou péči o dítě, jaká by byla?

Udržovat si partnerský čas už bylo zmíněno dvakrát, tak bych zvolil něco jiného. Péče o malé dítě bude přirozeně oba partnery v něčem rozdělovat, budou si něco vyčítat, budou v něčem rozzlobení. To je součást té situace. Ale co mají partneři a novopečení rodiče ve svých rukou, je hledat místa a situace, ve kterých se mohou znovu spojit a propojit. „V tomto se neshodneme a neumíme to vyřešit, ano, to už víme, ale pojďme zbytek večera strávit tím, že si budeme povídat o hudbě, protože to je něco, v čem je nám oběma dobře.”  Naučil jsem se, že:

ZRUČNOST „ZNOVU SE SPÁJET“ JE KLÍČOVÁ PRO DLOUHODOBÉ VZTAHY.

Neměla by věta „Pomáhá mi s dětmi“ zcela zmizet ze slovníku?

Nebyl bych tak radikální. Mohou nastat situace, například s kojencem, který onemocní, když se otec může stát jen pomocníkem, který mechanicky obstarává některé potřebné věci. S postupujícím věkem dítěte, kdy by se význam rolí a váha vztahu s dítětem měly vyrovnávat, však může znít tato věta nesmyslně.

Brání ženy někdy samy mužům stát se plnohodnotnými otci?

Pokud má otec silnou motivaci zapojit se plnohodnotně, možná to povede k mnoha diskusím a možná i konfliktům. Ale věřím, že rodičovské touze a odhodlání lze jen těžko bránit. Představuji si ale jiné situace, kdy se setká silná potřeba kontroly u matky, podložená úzkostnou strukturou osobnosti, a nejistota či pracovní vytíženost otce, která ve finále může působit jako nezájem. Nejde ale o nezájem jedné strany, ale o dynamiku mezi partnery.

Dítě vztah nezkazí, jen odhalí problémy, které v něm už byly. Souhlasíte?

Kritické a psychicky náročné situace spojené s raným rodičovstvím mohou odhalit i staré rány a šrámy, kterých si dotyční ani nebyli zcela vědomi. A ta zátěž, která s rodičovstvím často přichází, prověřuje nosníky a pilíře partnerského vztahu. Za sebe bych tedy řekl, že rodičovská role může odhalit zasunuté kouty duše u jednotlivce. Ale zároveň zvýrazňuje potíže a slabá místa partnerského vztahu, která tam mohla být zjevná už dávno.

Vy sám jste otcem dvou dětí a o rodičovství mluvíte i velmi osobně. Změnilo vás otcovství jako psychologa? Je něco, co jste před narozením dětí věděli jen teoreticky, ale až vlastní zkušenost vám ukázala, jaká je realita?

Jednotlivé části identity se navzájem ovlivňují. Takže určitě ano. Role psychoterapeuta proměnila a stále přeměňuje roli otce. A stejně i opačně, role otce a limity, na které si v otcovství sahám, přeměňují roli psychoterapeuta. Vlastní zkušenost je nepřenosná. A ta moje mi dodala více soucitu a pochopení pro nejrůznější rodičovské přešlapy.

Martina Novotná

foto: archiv Tomáše Kvapilíka, Staráme se spolu