Tři základní reakce na stresující situace, a jak je využít ve svůj prospěch
Ačkoli jsme velmi inteligentní forma života, která se vyvinula na této planetě, musíme si přiznat, že v určitých ohledech se stále řídíme těmi nejzákladnějšími instinkty, které mají i ostatní živí tvorové. Mozek člověka se totiž skládá ze tří částí, kterými jsou tzv. plazí mozek, emoční mozek a neokortex.
Neokortex z nás dělá člověka. Je to část mozku, která z nás dělá inteligentní a racionálně smýšlející bytosti. Většinou ho ovládáme a využíváme denně při řešení různých životních situací. Je vývojově nejmladší částí mozku.
S emočním mozkem je to už o něco horší – ten pod kontrolou má už menší část z nás. Emoční mozek je totiž zodpovědný za všechny naše emoce. Tato část mozku je vývojově o něco starší než neokortex. Emoce už má většina živých tvorů (i když ne v tak široké a komplikované škále jako člověk).
Ta vývojově nejstarší část mozku, plazí mozek, je potom tím, co má již každý živý tvor. A má funkci vůbec nejzásadnější. Kdyby neexistoval plazí mozek, žádný druh by na zemi nepřežil. Má totiž jednu základní funkci, a to udržet nás naživu. Fyzicky naživu. Každý tvor na planetě má základní instinkt, a to přežít. A tento instinkt ovládá právě plazí mozek. A tento instinkt se projevuje třemi způsoby – útok, útěk, ustrnutí.
Na veškeré situace v životě, které nás potenciálně ohrožují, reagujeme právě jedním z těchto způsobů. Je jedno, jestli je ohrožení to, že na nás někdo křičí a chce se s námi pohádat nebo jestli jde o dopravní nehodu, jejíž jsme součástí. Vždycky budeme reagovat jedním ze tří výše uvedených způsobů. A co si budeme povídat, u tvora s neokortexem je takové chování někdy neužitečné (pokud opravdu nečelíme situaci s ohrožením života).
Útok aneb to si líbit nenechám!
Menší procento žen reaguje na ohrožující situace útokem. Většinou je takovým útokem křik, v méně případech fyzické napadení (facka apod.) nebo se jedná o protiútok ve smyslu, co jsi provedl ty mě, udělám já tobě. Útok v této formě má základní podobu bránit se a ukázat, že tohle si líbit nenechám. Co se ale ve skutečnosti při útoku děje, je jakési snižování se na úroveň protivníka a oplácení nehezké věci nehezkou věcí.
Útok je ale výborný v tom, že ze sebe člověk dostane emoce. A to nikdy není na škodu. Žena, která má tendence reagovat útokem, si málokdy v sobě drží křivdu. Ale musí si také uvědomit, že pokud je forma útoku jiná než křik, může mnohdy padat pod svoji úroveň.
Útok lze využít ve svůj prospěch tak, že rázně dáte najevo, že takové chování nebudete tolerovat. Využijete útok jako formu upevnění své pozice a vymezení své role, ale nedělejte ze sebe hysterku. Uvědomte si, že potřeba útočit je vyvolaná silnou emocí, která vás naprosto ovládne. Zkuste tedy v okamžik, kdy přijde potřeba útočit, poodstoupit, nadechnout se a vydechnout a zareagovat pouze tak, že si s druhým okamžitě danou věci vyříkáte, ale nebudete se dále ponořovat do emocí ani činit kroky, které jsou neuvážené a ovlivněné pouze emocí. Věřte, že tímto způsobem budujete respekt vůči své osobě, který je postaven na pevných základech.
Ustrnutí = raději nic nedělat
Ustrnutí je reakcí, kdy raději neděláte nic. Nejste schopna se v ohrožující chvíli nijak bránit, něco říct nebo odejít. Prostě jen stojíte, koukáte a říkáte si, co se to sakra děje. Ale neuděláte vlastně vůbec nic. A potom to člověka mrzí a často si s sebou nese emoci křivdy vůči druhému. Ve skutečnosti je ale tato emoce převlečený vztek sama na sebe, že jsem se nedokázala bránit.
Ustrnutím reagují většinou osoby, které mají nižší míru dominance. Každé ustrnutí je pro ně příležitosti svoji dominanci posílit. Často se totiž děje to, že k lidem s tímto sklonem si druzí dovolí více než by měli. A to samozřejmě bolí.
Ustrnutí ve svůj prospěch tedy můžete využít tím, že si ho začnete uvědomovat. Stačí si v daný moment uvědomit, že teď to přišlo, teď jsem ustrnula, a potom se zkoušet na něco zeptat. Stačí pouhé „proč to děláš?“ nebo jakákoli jiná věta – prostě něco říct. Nepůjde to možná hned, ale v momentě, kdy se odvážíte a něco takového řeknete, navezete se do debaty, kde si budete moci obhájit svůj postoj a obhájit sama sebe. A to je velice užitečné. Takto se budete učit stát sama za sebou. A to se hodí. Vždycky.
Rychle uteč!
Reakci útěku někdy přirovnávám k ignoraci. Celu situaci raději ignoruji, chovám se, jakože nic, nic neřeším o ničem nemluvím, a hlavně se k situaci nevracím – jako by se nic nestalo. Nebo se jedná také o útěk fyzický (odchod z hádky apod.).
U fyzického útěku je člověk většinou schopný se vrátit a situaci dořešit, jakmile u něho odezní emoce, a je to tak v pořádku. V tom druhém „ignorujícím“ případu je situace horší, protože takový člověk je potom profesionálním vyhýbačem všem problémům. Někomu může takový život vyhovovat a potom je to také v pořádku, komu však nevyhovuje se problémům vyhýbat, může této situace také ve svůj prospěch využít. Cestou je pracovat na své odvaze.
Pokud budete postupně v takových situacích sbírat větší a větší odvahu a např. se snažit trošku o problému mluvit nebo ho řešit, je to tím nejlepším řešením. I když by se jednalo o postupné kroky, kdy nejdříve řeknete jednu větu, potom vedete debatu, potom se snažíte přijít na řešení atd. Zkrátka jakékoli postupné kroky, které povedou k tomu, že se problému přestanete vyhýbat, bude tím posílena vaše odvaha, a to za to stojí.
Mozek neoblbneš, ale…
I když toto jsou jakési automatické reakce mozku a nejspíše k nim budeme tíhnout pokaždé, můžeme je také ve stejné míře využít k osobnímu rozvoji. Je to jen o tom si tyto tendence uvědomovat a naučit se v těchto situacích zapojit neokortex a pomaličku nad nimi převzít kontrolu. I když je to úkol nelehký, tak to jde. Pokud ovládnete tyto svoje základní reakce, pak si otevíráte možnost jednat i ve vypjatých situacích racionálně a tak, aby pro vás měly v závěru ten největší užitek.
