Podle jedné z definic je optimista člověk, dívající se kolem sebe přes růžové brýle, vnímající tak svět a cokoliv, co ho v životě potká z té lepší stránky. A usiluje se i ve stínu hledat světlo.

A to i navzdory všem signálům – které citlivě vnímají pesimisté – že svět opravdu není růžovou zahradou, kterou se přehánějí jednorožci s třpytivými rohy pod blankytným nebem s bílými mráčky a sem-tam i pastelově vybarvenou duhou…

Všichni známe srovnání optimistů a jejich protikladů – pesimistů skrze hodnocení jejich pohledů na stejnou sklenici: první ji vidí ještě z poloviny plnou a ti druzí již zpola prázdnou…a ten třetí – v podstatě neutrální realista – vidí nedopitou sklenici.

Optimismus není diagnóza – i když o mnoha optimistech a optimistkách se traduje, že jsou nevyléčitelní – ale povahový rys, nebo črta.

Teorie dispozičního optimismu dokonce tvrdí, že optimismus a rovněž i jeho protiklad, pesimismus jsou trvalé a stálé vlastnosti osobnosti, které jsou dědičné.

O optimistech a optimistkách se – podobně jako o pesimistech a pesimistkách – asi ne nadarmo říká i to, že jsou nenapravitelní, nepoučitelní, nepolepšitelní a věční. Otázka je, jestli je to dobře anebo naopak, špatně. A tady se zřejmě zacyklíme a můžeme se klidně vrátit ke sklenici o pár odstavců výše…Jak z toho ven?

Škarohlídi versus krasohlídi

Internacionalismus optimista má původ v latinčině, „optimum“ znamená „to nejlepší“. Za mě je ale naše staročeské „krasohlíd“ nebo „pěknohlíd“ přece jenom zvukomalebnější.

Podobně je to s antonymem optimismu – pesimismem. Taky má latinský původ, „pessimum“ znamená v doslovném překladu „to nejhorší“. Snad budete se mnou souhlasit, že staročeské „škarohlíd“ zní o moc zvukomalebněji než pesimista.

Zamysleli jsme se ale někdy nad tím, jestli na naší planetě žije více škarohlídů nebo početně vedou krasohlídi? Exaktně to samozřejmě spočítat nelze, znát přesný počet optimistů, optimistek a pesimistů a pesimistek je neřešitelný úkol.

Britští vědci a vědkyně na to šli před pár lety poněkud jinak a svou studií zpochybnili, že lidé jsou více optimističtí. Respektive poupravili desítky let trvající přesvědčení, že lidé se obecně rozhodují na základě „iracionálního optimismu.“

V podstatě nám poskytli důkaz, že v předcházejícím vědeckém výzkumu týkajícím se optimismu docházelo k motivačnímu zkreslení. A optimismus byl hledán a nesprávně očekáván i tam, kde žádný není.

Objev chyby v metodologii výzkumu optimismu, generující falešně pozitivní výsledky sice neznamená, že optimismus v reálném světe neexistuje. Jde ale o vyvrácení předešlých důkazů o tom, že lidé jsou obecně optimističtí.

Pěknohlídi versus škarohlídi

Každý z nás určitě zná minimálně jednu optimistku a jednoho škarohlída, nebo obráceně. Mnozí máme zafixováno i to, že pěknohlídi jsou společenštější jako pesimisté.

Je ale toto obecně zaužívané paradigma pravdivé? Nebo je to další z mýtů, které jsou spájeny s optimisty i pesimisty na celém světě?

Podobné otázky si loni položili japonští vědci a vědkyně při zkoumání vzorců neuronové aktivity optimistů a pesimistů.

• optimisté mají podobné vzorce neuronové aktivity
• při přemýšlení o nastávajících situacích a událostech fungují mozky optimistů podobně
• mozky pesimistů vykazují mnohem větší míru individuality
• každý pesimista má svůj vlastní způsob mozkového zpracování nastávající situace nebo události
• vzorce neurální aktivity mozků pesimistů vykazovaly mnohem větší rozmanitost

To jsou zřejmě další důvody, proč bývají optimisté spokojenější se svými sociálními vztahy a mají širší sociální sítě ve srovnání s pesimisty.

Škarohlídky versus pěknohlídi

Do třetice dáme slovo vědě při zodpovězení otázky: jsou ženy více optimističtější než muži? Anebo klidně i obráceně: je více mužů optimistů než žen? A dá se to vůbec nějak spočítat?

Inu, dá se to předpokládat na základě vnímání očekávaných ztrát při riskantních rozhodnutích.

S tímto zajímavým tvrzením přišel před pár lety Dr. Chris Dawson ve své výzkumné práci s názvem: Rodové rozdíly v optimismu, averzi k ztrátám a postojích k riziku.

A přinesl tyto závěry:

• muži jsou výrazně optimističtější než ženy, což je dělá ochotnějšími riskovat
• ženy jsou méně ochotny riskovat než muži, protože jsou citlivější na bolest z jakýchkoliv ztrát, které by mohly utrpět
• tyto obavy převyšují pozitivní očekávání zisků, které by mohly dosáhnout

Jelikož je autor studie docentem ekonomie na britské University of Bath School of Management, vysvětluje závěry své výzkumné práce z pohledu genderových rozdílů v různých sektorech zaměstnanosti i na finančních trzích.

Podle Dr. Dawsona ženy podstupují menší rizika než muži, protože se více zaměřují na možnost ztráty. A očekávají, že budou čelit větší bolesti z potenciálních ztrát.

Patří se dodat, že existuje mnoho dalších důkazů v různých kontextech, že muži jsou optimističtější než ženy. A týká se to nejenom ekonomické situace nebo finanční oblasti.

Vědecký výzkum zároveň poskytl mnoho důkazů o tom, že optimismus u mužů může mít souvislost i s nadměrnou sebedůvěrou a tendencí přeceňovat své schopnosti. Platí to zejména v situacích, kdy se optimistické očekávání týkají budoucích výsledků, které má člověk přímo pod kontrolou.

Dar pesimismu a prokletí optimismu?

Když se do problémů optimismu a pesimismu hlouběji vnoří psychologové a psychoterapeutky, určitě nás přesvědčí o tom, že zjednodušené paradigma: rozzáření optimisti jsou na výsluní a deprimovaní pesimisti se plíží kanály není úplně pravdivé.

Je to podstatně složitější, na problémy optimismu a pesimismu se dá dívat odborně, psychologicky z různých stran.

• teorie dispozičního optimismu a pesimismu z 90. let minulého století tvrdí, že pesimismus a optimismus můžeme chápat jako trvalé a stálé vlastnosti osobnosti, které jsou dědičné
• podle Martina Seligmana, autora teorie „naučené bezmoci“ není optimismus nebo pesimismus trvalou, stálou a neměnnou charakteristikou, ale jde o naučený styl vysvětlování, proč se nám věci dějí tak, jak se dějí, a když tento styl můžeme získat, dokážeme se ho i „přeučit“
• teorie optimismu nebo pesimismu jako strategie vypořádávání se s problémovými situacemi pracuje s motivacemi optimistů a pesimistů a jejich strategie považuje za „polštář“ pomáhající čelit nejistotě z výsledku

Buď jako buď…

…pokud máme optimistický nebo i pesimistický pohled na svět, obě polohy a prakticky i vše mezi nimi je v pořádku. Tedy pokud nám to v každodenním životě nedělá problémy a máme oprávněný pocit, že nám naše nastavení pomáhá zdolávat překážky a výzvy, kterým musíme čelit.

Kráčejme tedy světem s vervou, s optimistickým úsměvem a pokud chceme, i bez něho, s pesimisticky zaťatými zuby.

A klidně si k tomu pobrukujme třeba megahit slovenské superstar prvorepublikové swingové éry Františka Krištofa Veselého Ja som optimista.

Vždyť s písní na rtech se přece světem kráčí lépe. Každý den, nejenom prvního února, v Den optimistů.

Ján Schneider

Foto: pixabay, pexels