V dnešním hyperstresujícím světě na nás prakticky nonstop číhají hrozby, rizika, nebezpečí a řádění nevyzpytatelných lidí, od kterých opravdu nevíme, co můžeme čekat.

V dnešních komplikovaných časech jsme vystavování stresorům, o kterých se generacím před námi ani nesnilo.  

Všichni bez výjimky – ano, i ti naši sluníčkáři a sluníčkářky – čelíme rizikům nadměrného stresu, což již je stav ohrožující normální, zdravé každodenní fungování.

Navzdory všemu – možná pro mnohé katastroficky výše popsanému – si dovolím tvrdit, že terminus technicus „stres“ patří do toho pověstného obrovského pytle slov, které všichni zřejmě známe. Ale již vůbec ne všichni víme, co přesně znamenají.

Pojďme se tedy společně pověnovat našim stresům. Právě jste začali číst první část nového seriálu „populárně-naučných“ článků, zatím pracovně nazvaného Stres náš každodenní. Startujeme ho příznačně v Mezinárodní den uvědomení si stresu a v polovině Měsíce uvědomení si stresu.

Ano, stresu jsme již věnovali několik zasvěcených textů. Ptal jsem se vás například, jak zvládáte jedno z nejvíce stresujících období v roce – adventní a vánoční období.

A v jiném našem nepravidelném seriálu jsme jedno pokračování věnovali možnému vztahu nezvládání stresu a bolesti zad.

Dnes zjistíme, jak to celé funguje.

Stres je, když…

…fyziologické obranné mechanismy lidského organismu pracují na plné obrátky s cílem připravit nás na boj nebo útěk v ohrožující situaci. Takto může být postavena základní definice stresu bez toho, abychom tvrdili nějaké ty bludy, běžně kolující kudy tudy po internetech.

Třeba že se stresem musíme bojovat. Kdeže, žádný boj, jedna věc je, že to ani nemáme jak vybojovat a i kdyby se nám to nějak zázrakem podařilo – hypoteticky – tento boj by byl marný až kontraproduktivní.

Stresová reakce je pro nás doslova životně důležitá, je to obranná reakce mozků a těl na předpokládané nebezpečí. Stresová reakce nás má připravit na akci, která rozhoduje o tom, jestli v ohrožení přežijeme: útěk nebo boj.

Nemá tudíž žádný smysl bojovat se stresem, musíme se naučit stresové situace zvládat a mít to všechno v rámci možností pod kontrolou.

Jiná písnička je ale to, jestli všechny stresory, na které denně narážíme, vyhodnocují „senzory“ našich mozků a těl správně jako ohrožení zdraví nebo života. Ty senzory jsou totiž nakalibrovány ještě z pradávných dob, kdy jsme žili ve světě, kde nás denně chtělo něco zabít a případně i sežrat.

Ano, i současný svět je poměrně drsné místo, máme ale štěstí, že nemusíme denně bojovat nebo utíkat o život.

Problém je v tom, že naše mozky a těla, pradávno naprogramovány na úplně jiné životní podmínky, to ale nevědí. A jako život ohrožující – čti stresovou reakci spouštějící – situaci můžou vyhodnotit třeba neočekávané, a často i očekávané setkání s tchýní. Nebo s tchánem, chcete-li.

Je to tak, pro někoho je mega stresující událostí už jenom ranní rozvoz dětí do škol v dopravních špičkách a odpolední svoz a rozvoz na kroužky. Jiné nedokáže rozhodit třeba ani totální black out a všechny vážné komplikace s ním související. Kdy jsou nefungující semafory v podstatě tím nejmenším problémem.

Jak stres vlastně funguje?

Nezbývá nám nic jiného, jenom se pokusit se stresem žít – pokud ne v symbióze, tak alespoň s co nejmenšími újmami – a nějak se s ním beze ztráty kytičky vypořádat. Tak, aby nám stres pomáhal a ne škodil.

A tudíž se nám opravdu hodí vědět, jak to celé funguje. Protože když poznáme a pochopíme, jak věci fungují, máme vyšší šance je zdárně zvládnout. V případě stresu s vědomím, že ho potřebujeme, abychom dokázali zvládat krizové situace.

Náš organismus na stres reaguje celou kaskádou, nebo řetězením chemických, biologických a fyziologických mechanismů, připravujících tělo na fyzickou reakci. A nemusí jít jenom o akční reakci – útěk nebo boj. Často je výsledkem i „zamrazení“, když se neumíme ani pohnout a podlomí se nám kolena.

Co se děje v hlavě

Náš mozek často nedokáže přesně vyhodnotit, zda se jedná o reálně život či zdraví ohrožující situaci, nebo jenom o domnělou hrozbu. Pokud narazíme na stresor – dobře rozběhnutého divočáka, nebo třeba vrátného, přes kterého neprojde ani šéf OSN, spustí se v našem mozku řetězec událostí.

• amygdala – část mozku zodpovědná za emoce – získává prostřednictvím smyslů informace o stresoru
• pokud jsou tyto informace vyhodnoceny jako ohrožující, amygdala předává štafetu dál
• vyšle signál do našeho mozkového Houstonu, řídícího centra s názvem hypotalamus
• ten řídí kromě jiného srdeční činnost a dýchání přes dva různé systémy

Sympatikus a parasympatikus

Sympatický a parasympatický nervový systém jsou pomyslnými pedály, na které nám tam něco v řídícím centru šlape, jsou „plynem“ a „brzdou“. Jejich úkolem je kromě práce na stresové reakci i udržování našich těl v rovnováze – homeostázi.

• sympatický nervový systém spouští reakci „bojuj nebo uteč“ dodáním energie na akci
• nadledvinky produkují adrenalin
• srdce začne pumpovat rychleji, čímž se do svalů a orgánů dostane více krve
• játra uvolňují do krevního oběhu cukr a jeho prostřednictvím posílají energii všem částem těla
• dýchání se zrychlí, smysly zbystří, stresové hormony udržují tělo ve střehu

Toto vše se děje velmi rychle, během sekund a stresová reakce běží dříve, než si nebezpečí dokážeme plně uvědomit.

Výsledkem může být fyzická akce, tedy ten pověstný útěk, nebo boj – obrana či útok. Anebo i to, že doslova zamrzneme, nebo se nám podlomí kolena.

Problém je v tom, že když k reálnému ohrožení nedojde, naše těla jsou doslova nadupaná energií. Kterou je třeba ubrzdit.

Na to nám slouží parasympatický nervový systém, který spouští klidový režim po eliminaci stresoru.

Fyzická aktivace má okamžitou fázi trvající sekundy a následní fázi trvající minuty.

Odznění stresové reakce organismu může trvat i hodiny.

Vliv stresové reakce na naše těla

Všechny popsané změny související se stresovou reakcí mají krátkodobý i dlouhodobý vliv na téměř všechny systémy našeho těla.

Muskuloskeletární – svalově-kosterní systém

• krátkodobým účinkem je náhlá svalová tenze a její uvolnění po odstranění stresoru
• dlouhodobé či neustálé svalové napětí způsobuje tenzní bolesti hlavy, migrény a jiné chronické bolesti

Dýchací systém

• krátkodobé rychlejší a těžší dýchání může přejít až do hyperventilace ústící do záchvatů paniky
• dlouhodobé těžší a rychlejší dýchání může při astmatu nebo rozedmě plic ztížit získání dostatečného množství kyslíku

Kardiovaskulární systém

• krátkodobě se zrychlí srdeční frekvence, srdce přes rozšířené cévy tlačí více krve do svalů, zvyšuje se krevní tlak
• dlouhodobé, opakované či neustálé zvyšování srdeční frekvence spolu s hypertenzí zvyšují riziko infarktu a náhlé mozkové příhody

Endokrinní systém

• krátkodobě zvýšené hladiny „stresových hormonů“ – adrenalinu a kortizolu spolu s cukrem dodají tělu energii pro boj či útěk
• dlouhodobé nadměrné hladiny cukru v krvi vedou k diabetu, nadměrná produkce kortizolu může vést k problémům se štítnou žlázou a ovlivnit schopnost jasně myslet
• u mužů může chronický stres ovlivnit produkci spermií a testosteronu, způsobit erektilní dysfunkci či infekce
• u žen může chronický stres způsobit změny menstruačního cyklu, zhoršit PMS či příznaky menopauzy a snížit libido

Gastrointestinální systém

• krátkodobým účinkem stresu mohou být „motýly v žaludku“, bolesti, nevolnost, zvracení, změny chuti k jídlu, průjmy, zácpy, pálení žáhy
• dlouhodobý stres může vést k silné chronické bolesti a změnám stravovacích návyků

Stres potřebujeme, ale s mírou

Stres je pro lidský druh doslova od přírody přirozený a pokud jsme mu vystaveni v přípustné, zdraví neohrožující míře, je pro nás prospěšný. Krátkodobý stres nám pomáhá zvládat krizové situace.

Když se nám ale vše výše popsané děje ne sice permanentně, ale často, opakovaně a dlouhodobě, to už čelíme nadměrnému stresu, čili distresu. S ním se seznámíme v další části našeho seriálu.

Hodně štěstí při zvládání stresu přeje

Ján Schneider

Foto: pixabay, pexels, unsplash