Iva Bittová: Otevřenost, upřímnost a být svůj je v podstatě to nejdůležitější

Když léta děláte rozhovory s různými lidmi, dříve nebo později dospějete k poznání, že čím menší „celebrita“ a čím větší osobnost, tím je rozhovor krásnější, lepší a tím víc má čitatelům co říci. A krom toho je i přístup ryzích osobností k rozhovoru zcela profesionální co se koordinační komunikace týče a upřímně přirozený a lidský, co se týče samotných odpovědí. A pravdou je i to, že na některé rozhovory se novinář doslova těší, protože ví, že má čest mluvit s člověkem, kterého si váží a má ho – z pohledu žurnalistické profesionality totálně neprofesionálně – rád. Rozhovor by ale neměl být vyznáním lásky, proto je namístě krotit city a emoce a konečně dát slovo naší divoké divě Ivě Bittové.

Paní Ivo, jak se vám žije a tvoří v údolí Hudson Valley ve státě New York? Nalezla a vybudovala jste si šťastný a pokojný domov?

Myslím, že ano. Rodina, příroda a hudba, tak tyhle priority jakoby se mi tady nějakým způsobem naplňují. Mám spoustu kolegů z hudební oblasti, kteří jsou různých žánrů a velmi šikovní, spolupracuju prostě na mnoha místech okolo. S tím, že cestuju i zpátky do Evropy, protože mně stále zvou a pracuju i tam. A mám tam taky druhý domov na Moravě, takže zatím to funguje. Jediná otázka je: jak dlouho budu schopná cestovat, protože dnešní styl cestování je čím dál méně dobrodružný…no, je dobrodružný ale v tom negativním spíše a není tak příjemný. A můj věk samozřejmě když se zohlední, tak uvidíme,… je to opravdu otázka času, jak dlouho budu schopná.

Váš pobyt v USA, který jste v roku 2007 nazvala „dočasným přestěhováním“, bude ve své dočasnosti pokračovat, nebo se plánujete vrátit domů, na Moravu?

Já nikdy netvrdím nic jako definitivum. V počátku to opravdu nebylo jasné, nechala jsem čas volně plynout. Samozřejmě jsem se snažila si vytvořit zázemí a můj mladší syn taky. Oba dva dnes už máme americké občanství a držíme si samozřejmě i to české, takže to je výhoda i pro cestování. Je to výhoda i pro to, aby člověk mohl lépe komunikovat a v tom režimu a systému žít. Beru to jako nový druh obohacení se po mnoha stránkách. Takže tohle se událo za ty léta od roku 2007 a nic nebylo vyloženě na sílu. Myslím si, že to tak má být. Otázka je, jak dlouho, jak jsem se už zmínila. Je to hlavně otázka mého zdraví a navíc abych byla upřímná, je to taky otázka zdraví mé maminky, která se blíží své devadesátce. Žije v Brně, to znamená, že jsem nachystaná se přemístit, kdykoliv bude potřeba, a pečovat o ní. Není to tedy definitivní, zůstat natrvalo v Americe.

Někdo moudrý kdysi řekl, že umění je to, co je bytostně přežité…nemůžeme nesouhlasit a každý, kdo měl štěstí zažít naživo váš koncert ví, o čem je řeč. Jste krásné útle žena – promiňte, ale česky to tak hezky jako slovensky nevyzní…Kde se ve vás pořád bere ta neskutečná energie, kterou neúnavně vkládáte do své muziky?  

No tak je to dobrý point. Myslím, že má energie je to, co lidi přitahuje a v podstatě co jsem schopná ještě stále předávat. A obecenstvo, publikum, které je mi věrné už za těch 45 let, tu energii samozřejmě stále očekává, protože – hrubě řečeno – z toho může mít užitek. Je to je velmi pozitivní komunikace. Je to určitě genetická vloha a oba rodiče disponují – disponovali, tatínek už nežije léta, ale prostě dával do hudby neuvěřitelně mnoho energie a vášně i emocí. Maminka je navíc ještě opravdu neuvěřitelný organizátor a trpělivý člověk, co se týče pedagogiky a organizování. Je to zcela inspirativní bytost. Získala jsem dar, talent, o který musím pečovat a nemůžu to zahodit. Takže je to velká odpovědnost! Každodenní režim chci plánovat tak, abych byla zdravá a mohla tu energii nasávat. Život uprostřed přírody, a klidný domov je důležitý, ten vás regeneruje a dobíjí po dlouhém cestování a koncertování. Takže jsem opravdu cíleně, anebo instinktivně, vybrala své zázemí k tomu, abych mohla fungovat tak, jak to mám ráda.

Bez přehánění a nadsázky si dovolím tvrdit, že jste zosobněním toho, v co věříte: v svobodu hlasu a jeho užívání jako nástroje vyjadřujícího naše nejhlubší potřeby a touhy. A je překrásné, že svým jedinečným, svébytným stylem pořád dokážete rozdávat radost po světě a potvrzujete to, že hudba nezná hranic…máte takovou zkušenost, že ano?

Mé získané zkušenosti jsem začala v poslední době také předávat svým studentům…je to prostě takový jazyk. Důležité je se učit být opravdu maximálně uvolněný, nezatěžovat se zbytečně příliš, být otevřený, upřímný a být sám sebou. Nemít snahu imitovat, nekopírovat, ale hledat vlastní cestu, rozumět sám sobě…a v tom jakoby setrvat až do té chvíle, kdy najdete svůj výraz, svoje poselství, kterému uvěříte a na kterém pracujete a zušlechťujete ho vlastně svojí tvorbou. Originalita, individualita je důležitá, protože v dnešní době se hodně blížíme k určitému stylu uniformity a to není cesta, kterou já bych chtěla jít a které věřím. Myslím si, že člověk musí zachovávat svoji identitu veskrze se vším všudy a předávat, jak to on cítí, jak přemýšlí a jak je schopen obohacovat své okolí.

Netajíte se tím, že vaše hudba odkojena na lidové muzice je inspirovaná přírodou a vzniká v souznění s ní. A právě v přírodním prostředí, v lesích na severu státu New York učíte ve své vokální škole Žingora možná s mottem, nebo filozofií: „Živé tvořivé hudební procesy mezi lidmi přinášejí sílu naši planetě…“ Zkusme popsat našim čtenářkám, co všechno můžou vaši žáci – předpokládám, že nejenom z Ameriky, ale i ze světa – s vámi zažít.

Určitě je to mezinárodní, je to otevřené všem…já jsem od začátku, co jsem začala učit přijímala různé nabídky a dotazy a žádosti a nekladla žádné limity. Je na tom zajímavé pozorovat, jak po dobu třídenní víkendové školy tady v lese se sejde určitá skupina lidí (pokaždé je to jiná konstelace) reakce je prostě okamžitá, studenti relaxují a jakoby omládnou. Nasadím metodiku, o které vím, že o tom víkendu bude užitečná pro všechny. Vyhovuje mi omezený počet do dvaceti lidí proto, abych byla schopna vnímat individualitu každého zvlášť. Takže někdy se zabýváme studiem z notového materiálu, zápisu, někdy se řídíme podle toho, co studenti zaslechnou a pamatují si melodie. Učíme se improvizovat, snažíme se získat zdravé sebevědomí, nebát se opravdu vystoupit z naší komfortní zóny. Opravdu je důležité najít cestu a vrátit se do dětství. Najít svoji hravost v sobě. Pak nedílnou součástí, která je důležitá, je si uvědomovat, že zpíváme v lese, že rezonujeme s přírodou. Zpíváme stromům… A co je dnešní aktuální otázka, nebrat té přírodě její sílu, spíš naopak se snažit ji dávat, protože vždycky se hodně bralo a těžilo z přírody… Myslím si, že je to hodně pozitivní třeba jen v tom, že někteří jsou z města New York, nebo přijedou i z Evropy z nějakého většího města a pak relaxují.

Paní Ivo, svou vokální školu Žingora prezentujete jako splnění svého snu po nekončícím 45 letém celosvětovém turné, takže předpokládám, že vám dělá obrovskou radost…mimochodem – důležitá jazykovědná otázka: jak vznikl název Žingora?

No, přemýšlela jsem, byl to jeden z prvních nápadů…na webové stránce školy uvádím význam slova podrobně. Já jsem měla dílnu ve Valašském Meziříčí a zpívali jsme tam a pracovali v dřevěných kostelíčcích. Nahlédla jsem do Sušilovy sbírky, protože když jdu do nějaké lokality, tak Sušil je opravdu neuvěřitelná studna inspirace. A tak si třeba najdu nápěv od Telče, od Vsetína, a v jednom z nich se zpívá „Žingora, padají oříšky do našeho dvora“. Neříká se v textu přímo o tom, že je to strom, ale já jsem se snažila bádat a přímo na místě v tom Valašském Meziříčí jedna paní mi říkala, že to je ořešák. Pak jsem bádala dál a vlastně zjistila jsem, že žingora může být taky vlastně muž, který je prostě tak hubený jak žingla. Potom se mi líbila ta kombinace „žing“ jako „sing“, zpívat a ora – mluvit, dávalo mi to prostě smysl. Slovo Zingarica, v italském slovníčku znamená mladé romské děvče. Školu jsme otevřeli v červenci 2018 a při té příležitosti jsme zasadili vlašský ořech, který roste do krásy a my mu zpíváme.

To je krásné, paní Ivo…Možná některé naše čtenářky nevědí, že nejste absolutní živelní hudební samorost. Po absolvování konzervatoře, angažmá v divadle Husa na provázku a několika televizních a filmových rolích, jste poměrně nedávno na Masarykově univerzitě v Brně absolvovala studium teorie a provozování praxe staré hudby a hudební vědy. Předpokládám, že kromě zkušeností z interpretační praxe rozdáváte na svých mistrovských kurzech i svou akademickou erudovanost – dá se to nějak synergicky, nebo symbioticky skloubit, nebo již nebylo moc co se naučit na té vysoké škole?

Ano. Pomohlo mi to také v tom, že jsem se naučila hledat zdroje, důležité prameny. Samozřejmě, každá píseň má svoji historii, souvislosti, a protože se snažím hledat kořeny a původ, v mnoha případech volím repertoár anebo texty, které jsou zapomenuté a nepoužité. Jako například aktuálně, když jsme dělali koledy s ukrajinským moravským a slovenským dětským sborem jsem se opravdu snažila najít zdroj koled, které nejsou ohrané. Studium mi velmi pomohlo, jak se v tomhle orientovat a také, co se týče komponování, protože jsem se věnovala přepisům z manuskript. Jako mladá jsem se necítila dostatečně dobrá na to, abych tu školu zvládla, navíc v té době byla upřednostněná znalost marx-leninismu a politiky, vždyť já jsem vyrůstala v totalitním režimu. V pokročilém věku jsem získala víc času pro sebe, zajímala jsem se o literaturu, ale ne takovou tu běžnou, zajímala mě více filozofie a hudební teorie. Tak se mi uzavřel další kruh v životě. Všichni se mi na škole divili, proč to chci studovat, že to nepotřebuju…ale samozřejmě já jsem nikdy nebyla člověk, který by disponoval obrovskými znalostmi teoretickými a navíc se přiznám upřímně, že mám hodně špatnou paměť. Takže já jsem nahltala hrozně moc a je mi to dneska fakt líto, že ne úplně všechno v té hlavě se udrželo, ale to, co jsem potřebovala, tak prostě mám a vím, kam se zase znovu jakoby zacílit. Takže další poznatek na studiu akademie byl opravdu i takový, že jsem zjistila, že vyloženě tím způsobem, jakým tvořím já, úplně se to neslučuje s akademickým světem. A to si vlastně každý člověk uvědomí, když na tom koncertě je, že je to více živelné, instinkt je důležitý, že je tam prostě různá komunikace a prameny…a vlastně to, z čeho já čerpám, to, jak tu hudbu tvořím, tak není opravdu z těch teoretických znalostí. Ale myslím si, že jako muzikant je dobré, že jsem si tyhlety znalosti vzala k sobě, k srdci a naučila se spoustu věcí. Vlastně můj cíl je si vytvořit svou vlastní metodiku a svobodně tvořit a učit.

Paní Ivo, vaše maminka pocházela ze Slovácka, tatínek – vyhlášený lidový muzikant z jižního Slovenska z rodiny s romskými, maďarskými i židovskými kořeny. Při jakých ukolébavkách jste doma usínala jako dítě?

U nás se zaspávalo většinou tak, že nás zavřeli do pokojíčků a za dveřmi se ještě hrálo a muzicírovalo, když byla návštěva…takže doma zněla hodně balkánská hudba, hodně slovenská a moravská, slovácká. Tam opravdu se neřešila lokalizace nebo věci jazykové, prostě bylo to opravdu velmi spontánní a plné. Takže to nebyly konkrétně ukolébavky. Vyrůstala jsem v takové době a v takovém čase, kdy jakýkoliv žánr, jakákoliv hudba mě vlastně přivedla k spánku a ukolébala do klidu. Hudba je veskrze pozitivní a určitě je i v dnešní době lepší, když ji posloucháte když usínáte, tak vás uspí v pozitivním módu. Je to něco jiného, než když surfujete na počítači v posteli a s touhle palbou všelijakých možných informací se vlastně snažíte usnout. Takže tohle bylo v podstatě celé moje dětství.

Dovolím si tvrdit, že hudba je vaším životem, váš život je spjatý s muzikou, umění je pro vás potěšením i chlebem, dokážete se živit tím, co vás baví a naplňuje…To je podle mně kromě zdraví, lásky a spokojené rodiny jeden z klíčů ke štěstí. Co byste poradila našim čtenářkám, aby se jim dařilo žít své životy podle svých snů a dovedly je také samé sobě plnit? Aby šly za tím svým štěstím, aby vytrvaly a dosáhly to, po čem toužily ale hlavně: aby zůstaly samy sebou tak, jako vy?

Je to velmi jakoby rozsáhlé téma, tam se nedá jedním slovem říct „dělejte to tak, buďte takoví i takoví“. Ale možná když někdo pozorně vnímá to, o čem jsem vlastně už teď mluvila, tak může dostat aspoň jakýsi návod nebát se hravosti, být uvolněný, pečovat o sebe, o svoji duši a nehrnout se prostě nikam daleko, protože člověk se vyčerpá velmi rychle. Myslím si, že je velmi dobré, aby každý uměl zastavit svůj čas, aby každá žena se nevěnovala jenom péči té povrchní, ale spíš věnovala víc času tomu, co s ní rezonuje uvnitř a nějak se nad tím zamýšlela…pečovala vlastně o ty věci, které se spíš odehrávají v mysli a najít si opravdu takový nějaký skromný režim, který nám dovolí, abychom uměli mít tu radost a pociťovat radost z drobných změn, které jsme schopní dokázat. A další věc, která mě třeba osobně zajímá, tak jsou minerály, kameny, obklopuji se tím, co dobíjí naši energii, očišťuje, je to krásná věc, mít třeba nějaký kámen v blízkosti. Samozřejmě každý kámen vyzařuje jinak…Najít si svůj prostě takový intimní svět a hlavně čas pro sebe, ten je důležitý… Vnímat to, zda-li piju dobrou vodu – nepiju dobrou vodu…prostě jsou to důležité věci, které nám pomáhají, abychom byli silní a dosáhli určité síly. Nehnali se prostě někam příliš daleko, než je zdravé. Je těžké najít ten limit, ale myslím, že to každý může nějak v sobě se naučit a poslouchat svůj vnitřní hlas.

Na závěr tradiční Míšina klíčová otázka: Co vám v poslední době udělalo radost?

Ó ó ó…Můj syn dokončuje doktorandskou práci, už má na to asi den do odevzdání, takže to už je velká událost v rodině. A potom samozřejmě koledy Novaja Radosť, deska, kterou jsme natočili a která vyšla na Slovensku, tak to je velká radost. A další radost je můj starší syn, má roční dvojčátka – holčicky, takže to je obrovská radost, kterou musím ještě naplnit tím, že si musím najít čas, abych s nimi byla a začala s nimi zpívat.

Za rozhovor ze srdce, s úctou a láskou poděkoval Ján Schneider

Fotografie zveřejňujeme s laskavým svolením Ivy Bittové

Iva Bittová, jedinečný, svébytný a svérázný zjev mezinárodní world music scény aktivně muzicíruje již neuvěřitelných 45 let. Divoká diva narozená v Buntále na severní Moravě podědila hudební geny po svém tatínkovi, věhlasném muzikantovi z jižního Slovenska, s maďarskými, romskými a židovskými kořeny, a po své mamince, původem ze Slovácka, která učila na mateřské škole a věnovala svůj čas zejména rodině a zpěvu. 

Iva Bittová je absolventkou studijních oborů Teorie a provozování praxe staré hudby a Hudební věda na Masarykově univerzitě v Brně.

Starší sestra Ivy Bittové Ida Kelarová, respektovaná vokalistka a hudební pedagožka vede mezinárodní školu hlasu v Bystrém u Poličky a je zakladatelkou nadace pro romské děti Miret. Mladší sestra Regina Bittová donedávna byla kulturní referentkou v Luhačovicích. 

Diskografie Ivy Bittové je nesmírně bohatá ve své multižánrové pestrosti, s přesahy od lidové písně k vokálním improvizacím, přes alikvotní zpěv do jazzu, folku, rocku, opery, klasiky a tohle všechno mísící a přelínající se v jejím neopakovatelném stylu, který nelze uzavřít do žádné žánrové škatulky. Její jedinečný styl je založen na souznění, vibraci a rezonanci houslí a hlasu. 

V roku 2007 se z Lelekovic u Brna dočasně přestěhovala do USA, žije, tvoří a učí ve městě Rhinebeck v údolí Hudson Valley ve státě New York. 

Je matkou dvou synů a babičkou dvou vnuček.