Střední škola nebo učiliště není v Česku pro každého. Spousta mladých lidí si nemůže vybírat, co by je bavilo studovat. Školy jim zabouchávají dveře před nosem ještě dřív, než vyplní přihlášku. Jsou totiž na vozíku. Podobně dopadají i děti při zápisech na základní školu. Většina budov nemá výtah a vozíčkáře prostě pošlou jinam. České školství je i v 21. století plné bariér. Proto vznikla iniciativa Výtahy do škol. 

„Dcera má absolutní sluch, talent na hudbu i jazyky, ale kvůli handicapu ji na střední nechtějí. Půjde do Jedličkárny, i když nechce,“ popisuje zkušenost Zuzana. Stejně jako její dcera je v devítce i Šárka. Chce být neuroložkou a hlavu na to rozhodně má. Obeslala dvě desítky pražských gymnázií a zdravotních lyceí s dotazem na bezbariérovost. Výtah mají tři z nich!

Většina jejich vrstevníků se o směru studia rozhoduje podle toho, co je baví a co jim jde. Vozíčkáři mají smůlu. Nejen že bezbariérových škol je zoufale málo, ale neexistuje ani žádný jejich přehled. Děti i rodiče tráví dlouhé týdny zjišťováním, jaké možnosti mají. Patnáctiletá Šárka se proto letos obrátila na Ministerstvo školství. Žádala o seznam škol, kam by s vozíkem mohla.

„Ministerstvo nedisponuje žádným seznamem škol, které jsou bezbariérové. Jednak je to proto, že školy žádnou takovou povinnost hlásit ministerstvu nemají a jednak je to i proto, že každá ze škol by měla vytvářet podmínky pro vzdělávání žáků s handicapem,“ vyřídil dotaz úřad. Nakonec připojil přes deset let starou tabulku. Informací obsahuje málo, zato velmi nespolehlivých. Vozíčkářům doporučuje i školy, které bezbariérové vůbec nejsou a nikdy nebyly.

Člověku by se chtělo brečet. Jenže na to rodiče ani jejich děti nemají čas. Musejí řešit budoucnost.

Odborné rady i osobní zkušenosti na jednom místě

Stejně jako ostatní rodiče i pečující by rádi, aby jejich dítě chodilo do nejbližší základní školy. Mělo spolužáky v místě bydliště a netrávilo denně 2 hodiny dopravou. A pak šlo na střední, kterou si vybere. Zdá se to být ale těžko dosažitelný sen. Mnozí vozí své děti do jiného města, jiní rezignují a nedobrovolně skončí na domácím vzdělávání.

Nicméně cesta se rýsuje. Zmapovat se ji rozhodla iniciativa Výtahy do škol. „V první řadě musíte mít štěstí na lidi. Narazit na vstřícného ředitele, který se nebrání vybudování výtahu. Doufat, že získáte souhlas města, které je zřizovatelem školy. Pak musíte věřit, že se podaří zajistit dostatek financí. Tedy několik miliónů korun. Když tohle klapne, máte výtah,“ popisuje s mírnou nadsázkou Jindra Landová, zakladatelka organizace Obyčejný život, která za projektem Výtahy do škol stojí.

I ona tímto procesem prošla. Dva roky strávila zjišťováním a organizováním toho, jak v jedné městské části v Praze umožnit dvanáctileté dceři chodit do spádové školy, kterou má přes ulici.

Celý proces je obrovsky náročný. Zorientovat se v legislativě, komunikovat s úřady, školou, nejrůznějšími organizacemi, zjišťovat, jak je možné projekt financovat a k tomu všemu pečovat o dítě s tělesným handicapem zabere spoustu času. Bohužel právě toho mají pečující rodiče ještě méně než ostatní.

„Proto chci všechny informace a podklady, které se podaří získat, držet pohromadě. Nabídnout je dalším rodičům, aby nemuseli znovu hledat to, co už jiní před nimi našli. Aby se mohli opřít o zkušenosti jiných. Zkrátka aby výtahy do škol přibývaly rychleji než dosud. Protože jinak nedokážu dceři vysvětlit, jak je možné, že česká ústava sice zakazuje diskriminaci, ale ona nemá stejné možnosti jako ostatní děti,“ vysvětluje Landová.

Proč výtahy do škol?

• Každý desátý školák v ČR má zdravotní postižení (i když ne třeba takové, aby ho trvale upoutalo na vozík).
• Výtahy, které pečující rodiče vyběhají a mnohdy i financují, si jejich dítě ze školy neodnese. Za pár let na další škole je čeká tatáž situace, jakou sotva vybojovali.
• Výtahy ve školách jsou pro všechny. Využívají je starší učitelé, děti se zlomenou nohou a taky voliči, kteří do budovy chodí. Mají i další benefity: „Ředitel se svěřil, že díky „našemu“ výtahu ušetřil za uklízečku, protože jím vozí rozměrný vysavač, který úklid zvládne rychleji.“

Plošina ani schodolez nejsou řešení

Pohyb na plošině je extrémně pomalý a vyžaduje obsluhu. Každou přestávku, každou cestu na záchod, do školy i ze školy… Rodiče malých vozíčkářů se shodují, že plošina nepomůže. Jsou pomalé, poruchové, náročné na obsluhu. Schodolez je zvláštní individuální pomůcka určená konkrétnímu uživateli. Není instalací pro obecné využití a nemůže sloužit všem, kteří to potřebují.

• „Škola nám ji nabízela. Ale to by znamenalo, že syn by musel z každé hodiny odejít o několik minut dřív, aby ho plošina stihla přepravit, kam potřebuje. Přestávka na to nestačí.“
• „Plošina dceru s vozíkem neunesla, každý den se s námi zasekávala. Visely jsme tam třeba půl hodiny, než přišel někdo, kdo ji zprovoznil.“
• „Školníkovi nestačila přestávka, aby dítě vyvezl o 2 patra výš. Nakonec jej radši nosili na zádech.“

Opravdu bezbariérové řešení je proto jen výtah. Když je vybudován v souladu s protipožárními předpisy, má škola vyřešenou i bezbariérovou únikovou cestu. V ČR existují vstřícní ředitelé, které si bezbariérovost stanovili jako svoji prioritu a ukazují, že to jde. Jejich i další příběhy naleznete na https://vytahydoskol.cz/.

Vít Alexander Schorm, zástupce veřejného ochránce práv a ochránce práv dětí:

 „Není výjimkou, že se na nás obracejí rodiče dětí s postižením kvůli překážkám ve školách, kterým ostatní děti nečelí. Stát se přitom v Úmluvě o právech osob se zdravotním postižením zavázal takové bariéry odstranit či aspoň zmírnit. V důsledku jejich přetrvávání například roste počet dětí, které nedobrovolně zůstávají v domácím vzdělávání. V těchto krajních případech děti přicházejí o kamarády a cenné životní zkušenosti. Rodiče se kvůli tomu nezřídka musí vzdát zaměstnání, což rodiny vystavuje finanční nejistotě. Tratí na tom celá naše společnost v rovině lidského potenciálu a jím vytvářeného bohatství.“

Klára Šimáčková Laurenčíková, zmocněnkyně vlády pro lidská práva:

„Je nepřijatelné, aby děti na vozíku byly odmítány jen proto, že české školy zůstávají bariérové, vzdělávání musí být dostupné všem. Každé dítě má právo studovat školu, která odpovídá jeho talentu a zájmům, nikoli být odsouzeno k omezeným možnostem kvůli chybějícímu výtahu. Iniciativa Výtahy do škol ukazuje, že bezbariérovost není luxus, ale základní podmínka rovnosti a důstojnosti ve vzdělávání.“

Článek 24 Úmluvy o právech osob se zdravotním postižením, kterou je Česká republika vázána, zaručuje právo na vzdělání bez diskriminace a na základě rovných příležitostí, což mimo jiné znamená podporovat inkluzivní vzdělávání, poskytovat přiměřenou úpravu a pomoc podle individuálních potřeb, aby osoby se zdravotním postižením mohly plně rozvíjet svůj potenciál, nadání a kreativitu a účinně se zapojily do života společnosti.

V rámci systému inkluzivního vzdělávání musí být uplatňována podpůrná opatření tak, aby byla zajištěna rovnost v přístupu ke vzdělávání na všech úrovních škol pro každé dítě, žáka či studenta.

Na Úmluvu navazuje i právní úprava provedená ve školském zákoně. Mezi základní zásady pro oblast vzdělávání patří zejména zajištění rovného přístupu pro každého občana ke vzdělávání bez jakékoli diskriminace a zohledňování vzdělávacích potřeb každého jednotlivce.

Jedním z podpůrných opatření upravených školským zákonem je poskytování vzdělávání nebo školských služeb v prostorách stavebně nebo technicky bezbariérově upravených.

Na stavebně technické úpravy ve školách a školských zařízeních je možno získat finanční podporu jak z národních, tak i evropských zdrojů. Jedním z těchto zdrojů je Národní program přístupnosti pro všechny na období 2026-35, který před rokem schválila vláda. V rámci tohoto programu je možno přispět na vstupy do škol, bezbariérové WC i vybudování výtahu.“

Marta Ptáčková, Spoluškola

„Ve Spoluškole věříme, že každé dítě má právo na takovou podporu ve vzdělávání, jakou potřebuje k naplnění svého vzdělávacího potenciálu. V praxi často vidíme, že i když je na straně jednotlivých pedagogů či odborníků dobrá vůle dětem pomoci, systém někdy odmítá jejich speciální vzdělávací potřeby dostatečně pokrýt. Usilujeme proto o systémové změny, které zajistí, aby podpora vycházela z reálných individuálních potřeb dítěte a toto hledisko hrálo zásadní roli při nastavování podpůrných opatření. Zároveň se věnujeme poradenství pro rodiče i školy, pomáháme jim orientovat se v právu na vzdělání a hledat nejlepší možná řešení. Především jsme tu ale pro děti, aby všechny mohly zažít ve škole úspěch a měli radost a motivaci k učení.“

foto: Obyčejný život z.s.