I když je dnes kromě jiného i Mezinárodní den lumpáren, svátek všech uličnic, lumpů a jiných nezbedníků, kteří jsou schopni páchat jiným neplechu, dnes se pověnujeme smutku a pláči. Protože není každý den posvícení a možná se dámy budou divit, ale i muži mají své dny a potřebují si někdy i poplakat.

Ruce na srdce, dámy a pánové, kdy jste si naposledy poplakali? Kromě učebnicového moudra našich prastarých mateří: „Smích léčí“ dnes již mnozí z nás vědí, že podobně i pláč má pro naše těla a duše očistný, často až katarzní smysl a účinky.

Měli bychom vědět i to, že klasický „výchovní narativ“: „Chlapi přece nepláčou!“ můžeme dnes považovat za vědecky vyvrácený mýtus a přežitek. A naprosto jistě víme taky to, ž všichni chlapi, kteří se tohoto přežitku tak nějak ze setrvačnosti snaží držet a budou nám bohorovně tvrdit, že nepláčou, taky pláčou. Jenom se to – většinou úspěšně – usilují i před svými nejbližšími utajit.

Ano, máme i čísla: vědkyně a vědci spočetli, že americké ženy pláčou průměrně 3,5krát měsíčně a muži – pro mnohé překvapivě – až 1,9krát za měsíc. Můžeme směle předpokládat, že u nás to nebudou nijak valně odlišné počty.

Proč je pro nás pláč důležitý

Lidský pláč je univerzální a zároveň jedinečně lidský emocionální projev. V žádném případě nejde o projevení slabosti, vždyť každý, kdo se snaží nějak vědomě nebrečet, nebo zadržovat slzy, jde proti přírodě a proti své přirozenosti.

Snaha potlačovat přirozený emocionální projev – pláč –opravdu není zdravá, naopak, je to aktivita nepříliš prospěšná našemu duševnímu i fyzickému zdraví. A obvykle jde o zcela kontraproduktivní marnou snahu, která může smutek ještě prohloubit.

Vědkyně a vědci zkoumající to, co s námi dělá pláč, by mohli sypat z rukávů hned několik vážných důvodů, proč by si každý z nás měl jednou za čas poplakat. Nebo přesněji: dát volný, přirozený průchod emocím a vyplakat se tehdy, kdy je to potřeba.

I když „mechanismus“ pláče máme psychologicky a biologicky všichni nastaven stejně, zároveň jsme i co se pláče týče vysoce individuální. Protože každý z nás je v prožívání emocí v různých, triviálních i hraničních životních situacích nastaven jinak: jistě znáte minimálně jednoho člověka, který se doslova rozpláče i nad rozlitým mlíkem nebo čímkoliv jiným. A na opačné straně barikády někoho, kdo nevyroní ani slzičku třeba při tornádu.

Mimochodem, taky rádi si popláčete v kině? Pokud ano, jistě tam chodíte s někým, kdo to má, pokud ne stejně, tak podobně a rád si tam s vámi popláče. A určitě tam nechodíte s někým, kým nehne ani maximální emocionální filmová nálož od velmistrů a velmistryň romantických bijáků.

Jak popsat pláč?

Tento jedinečný lidský emocionální projev může být vyvolán poměrně širokospektrální radou podnětů, od triviálních až po nejdůležitější životní události. A od extrémně negativních až po nadmíru pozitivní zkušenosti – ano, nezapomínejme ani na pláč provázející štěstí.

Nejčastěji pláčeme v situacích souvisejících se ztrátou, bezmocností a odloučeným, které jsou spojeny se silným emocionálním prožíváním. Pláč je zároveň maximálně individuální, u každého z nás může být jiný z pohledu mnoha kvalitativních aspektů pláče: kupříkladu jeho intenzity nebo trvání.

Vědkyně a vědci definují lidský pláč jako komplexní „sekretomotorický jev“, charakterizován zejména:

• uvolňováním slz ze slzného aparátu bez fyzického podráždění očních struktur
• změnami výrazu obličeje mimickými svaly
• vokalizací
• v některých případech vzlykáním – tedy konvulzivním, křečovitým vdechováním a vydechováním vzduchu s křečemi dýchacích a trupových svalových skupin

Je vědecky dokázáno i to, že pláč je proces s katarzními účinky pro naše těla i psyché. Pomáhá nám vyrovnávat se fyzicky i emocionálně s pocity smutku či bolesti anebo násobí pocity radosti a štěstí modulací hormonální rovnováhy. Během pláče dochází ke snižování hladin kortizolu a zvyšování úrovní „hormonu štěstí“ oxytocinu a endorfinů, což jsou endogenní opioidy – tedy ty, které si náš organismus dokáže vyprodukovat sám. Výsledkem pláče je vždy pocit úlevy, sebe uklidnění a zmírnění fyzické i emocionální bolesti.

Bylo prokázáno i to, že tyto sebe uklidňující účinky pláče fungují díky stejným fyziologickým, kognitivním a behaviorálním mechanismům, které jsou zodpovědné i za účinky pláče popisované jako sociálně uklidňující.

Signalizace nouze a úzkosti

Kromě uklidňujících, úlevových a katarzních účinků má lidský pláč i důležitou signalizační funkci. Signalizace nouze nebo úzkosti máme doslova vrozenou, vždyť všichni pláčeme již při příchodu na tento svět. Pláčem dokážeme dávat najevo, že něco potřebujeme, nebo že něco není v pořádku.

Pláč je pro všechny lidi bez ohledu na to, kde se narodili, univerzálním jazykem do času, než se naučí mluvit. Každé lidské dítě přirozeně používá pláč jako maximálně efektivní komunikační metodu nouzové signalizace. A tato vrozená schopnost, kterou každý z nás vyžíval v kojeneckém věku nikam nevymizela, máme ji v sobě až do konce našich dní.

Pláčem signalizujeme úzkost v jakémkoliv věku a pláč je během našeho života zároveň přirozeným projevem frustrace, hněvu, přetížení nebo nadměrného stresového zatížení. Pláč může být i projevem očekávání nebo vyrovnávání se s nečekanou životní situací.

Bolest a očistní pláč

Dalším z běžných „spouštěčů“ pláče je fyzické zranění a jím vyvolaná bolest. V tomto případě je lidský pláč kromě plnění své úlevové funkce i signálem okolí, že potřebujeme pomoc.

Někteří z nás zažili i výjimečně radostný zážitek, kdy se samým štěstím rozbrečeli. Ano, i extrémní emocionální vypětí jako reakce na mimořádně šťastnou událost může nastartovat pláč.

Kromě samo uklidňující, katarzní a signalizační funkce plní pláč i sociální poslání.  Když pláčem signalizujeme problém, naše okolí to vnímá a minimálně se nastaví do spolu cítícího módu, nebo v případě nouze i do pomocného či záchranného levelu.

A v neposlední řade nesmíme zapomínat ani na očistnou funkci pláče pro naše oči. Vždyť naše slzy jsou ochranná tekutina, zbavující naše oči nečistot a dráždivých látek. A pokud se snažíme slzy zadržovat, neděláme dobře jenom našim očím, ale i duším, protože potlačovaný pláč může mít zcela opačný efekt a může náš smutek prohloubit.

Smutek, ztráta a pláč

Každý člověk – i chlapi, kteří tvrdí, že nepláčou – během svého života nejednou zažije smutek související s vyrovnáváním se se ztrátou někoho blízkého. Toto je jeden z nejtíživějších, nejvíce skličujících důvodů na pláč. A určitě ne všichni tyto smutné, tragické, zarmucující, často fatální životné situace zvládáme beze ztráty kytičky, beze emočních nebo psychických ztrát.

Pro mnohé z nás může být tento tíživý smutek ze ztráty nejenom ochromující, ale i ohromující až tak, že nám znemožňuje běžné fungování.

Ale protože žít je třeba dál, většina z nás se ze zármutku spojeného se ztrátou blízkého člověka dříve nebo později vypláče. Ano, pláč je v těchto situacích naší psychickou sebeobranou, abychom se úplně nesesypali.

Pláč je běžnou, typickou součástí truchlení a opět: je i v těchto případech vysoce individuální. Někdo během truchlení pláče víc, déle, jiný méně a ano, jsou i lidé, kteří ani v těchto situacích plakat nemohou.

Smutek a ztráta jsou vzájemně pevně svázány: ztráta je událost vyvolávající emocionální uvolnění – smutek, který je přirozenou reakcí na ztrátu. Smutek je psychobiologická odpověď na různé typy ztrát:

• smrt milovaného člověka
• diagnóza vážného onemocnění
• ztráta zaměstnání
• rozvod, rozchod, ukončení přátelského vztahu
• finanční ztráty, potíže nebo změny
• ztráta domácího zvířete
• zažití živelní katastrofy
• nechtěné narušení každodenního života

Smutek ale nesmíme zaměňovat s depresí, protože smutek je emocionální stav a deprese je stav duševního zdraví.

Takže milé dámy: i muži mají své dny a není vůbec projevem jejich slabosti, nebo „nemužnosti“ či snad nemohoucnosti, že si čas od času popláčou. A co si k tomu pustí? Třeba tuto překrásnou baladu Jiřího Havelku, která je – co se textu týče pro šprýmaře Františka Ringo Čecha vskutku netypická – Sníh a mráz…v neopakovatelném provedení Jiřího Schelingera.

Ján Schneider

Foto: pixabay, pexels, unsplash