Julie Urbišová: Kniha Doma v Nola vznikla z mých nejzajímavějších reportáží z New Orleans

Novinářka Julie Urbišová, spolupracovnice Českého rozhlasu, žije od roku 2007 v New Orleans. Právě teď vydává knihu Doma v Nola, ve které shrnuje to nejzajímavější z reportáží. Prozradí nám, jak vnímá život v zahraničí i to, co stálo za vznikem knížky.

Jak jste se dostala ze Slezska až do New Orleans, kde od roku 2007 trvale žijete. Byla to náhoda, nebo plán?

To, že jsem sem tehdy přijela, nebyla náhoda. Byla to touha po poznáním. Ačkoliv jsem v Praze měla skvělou práci, strašně mě to lákalo vyjet do Ameriky. Pracovala jsem jako kulturní redaktorka ČT, má práce snů, ale když jsem našla na stránkách FF UK, kde jsem studovala etnologii, informaci o výměnném pobytu v New Orleansu, hned jsem se přihlásila. Strávila jsem tady úžasných 5 měsíců. To, že jsem se pak další rok vrátila, má jednoduché vysvětlení. Stál za tím můj budoucí muž a taky to, že New Orleans je speciální místo.

Jaké jsou podle Vás výhody a nevýhody života v zahraničí?

Vždy mě zajímaly jiné kultury, i proto jsem kromě žurnalistiky studovala etnologii. A s poznáváním nových kultur souvisí cestování a život v zahraničí. Těžké je si zvyknout na to, že jste ohromně daleko a že nemůžete domů lítat, kdy se vám zachce. Mně osobně velmi chybí kromě rodiny a přátel česká kultura. Zajít si na koncert kapely Zrní, na divadlo do Činoherního klubu v Praze nebo se jen tak projít v českém knihkupectví mezi knížkami, které právě vyšly. Vždy, když přijedeme na celé léto, se to vše snažím vynahradit a nevím kam dřív. Poznala jsem, že mi život v cizině hodně dal – naučil mě novému způsobu života, naučil mě podívat se na svůj život a uvědomit si, že život existuje i mimo mou profesi televizní redaktorky. Tady jsem se taky stala maminkou, takže se mé hodnoty hodně posunuly i díky tomu. Ale obecně si myslím, že životem v zahraničí každý člověk něco získá. Samozřejmě se naučí jazyk, naučí se ochutnávat nová jídla, myslím, že se naučí větší toleranci k lidem.

Nechybí vám tradiční český chléb?

Jasně že chybí! Nejhorší to bylo prvních pár let, kdy v obchodech opravdu nebyl pořádný chléb a lokální pekárny tehdy teprve pomalu vznikaly. (Přijela jsem sem rok a půl po hurikánu Katrina, takže město bylo ještě pořád dost zničené a opuštěné.) Postupně jsem ale našla, kde se dá podobný chléb sehnat a teď jsem na tom tak, že pěstuji kvásek a doma pečeme ten nejlepší pšenično-žitný chléb v New Orleansu. Ono takový skutečně kvalitní chléb v obchod totiž není levná záležitost, stojí třeba i 6-7 dolarů.

Kde se cítíte doma?

Já s oblibou říkám, že jsem doma „na cestě“. Doma jsem pořád u rodičů v Kobeřicích na Hlučínsku. Tam jsem vyrostla a mám velmi silné kořeny. Jezdíme tam s dcerami vždy na celé letní prázdniny. Doma jsem v Praze, kde jsem žila na studiích a několik let poté, doma jsem samozřejmě tady v New Orleansu, kde jsem si už přivykla úžasné kultuře a atmosféře města i americkému způsobu života, i když ani teď po 10 letech tady mě nepřestávají některé věci překvapovat. Ale doma jsem i v Turecku, odkud pochází můj manžel a kde jsme dva roky žili. I tureckou kulturu už mám dost pod kůží.

Je v New Orleansu nějaká česká komunita, se kterou můžete být v kontaktu?

Ano, není moc velká, ale každý rok se postupně všemožnými náhodami rozšiřujeme. Ten potká toho v zoo, někdo jiný v obchodě mluví do telefonu česky a přijde k němu další Češka atd. Jsou to všechno vtipné historky, jak jsme na sebe všichni narazili. Například já svou první českou kamarádku poznala tak, že jsem šla do kadeřnického salónu, který se jmenoval Tereska. Říkala jsem si, třeba je to Češka. Ukázalo se, že majitelkou je Polka, ale že se k ní chodí Češka – Bára stříhat. Když jsme se s Bárou poprvé sešly, zjistily jsme, že její sestřenice je moje spolužačka z gymnázia. Zkrátka Česko je malinká země, kde je snad každý s někým nějak spojený. Máme skvělou skupinu holek, spoustu dětí, a tak se snažíme slavit Mikuláše, Vánoce, měli jsme velkou party k oslavě 100 let Československa.

Na konci dubna vyjde Vaše kniha Doma v Nola o životě v New Orleans. Čím Vás New Orleans okouzlilo? Na co konkrétně se můžeme v knížce těšit?

Je to kniha z mých nejzajímavějších reportáží pro Český rozhlas, které jsou doplněné o další texty, které zachycují zdejší život. Myslím, že je v ní New Orleans popsán ze všech možných pohledů. New Orleans je historické město, které založili Francouzi a dodnes má mnoho z francouzské kultury. Ulice mají francouzské názvy, lidé si potrpí na kvalitní kuchyni, na kvalitní restaurace. Do toho namíchaný jazz a vlivy z Afriky. Historie otrokářství a toho jak se pořád tato historie promítá do dnešního života a podobná témata.

USA jsou obrovskou zemí a každý její kout je naprosto jiný a originální. Kromě neworleanských témat se ale věnuji i tomu, jaký je tady život pro mě jako Češku, matku, zkrátka záznamy mého života, s čím se potýkám a v čem je život tady jiný. Například, jak mi trvalo několik měsíců pochopit zdejší systém škol a vybrat tu správnou školu pro dceru nebo jak tady v běžném životě funguje zdravotnictví. Témata, o kterých se z běžných zpráv dozvídáte pořád, ale nikdo vám je nevysvětlí z pohledu normálního obyvatele USA.

Nejvíc mě baví dávat si dohromady souvislosti. Například každý ví, že odtud pochází jazz, taky víte, že tady žije mnoho Afro-Američanů, a když si poprvé přečtete, jak jazz vznikl, na kterém místě přesně se scházeli otroci, kde hráli na bubny a tančili africké tance a že už pak zbývalo jen malinko k tomu, aby právě tady vznikla nová hudba, je to pro mě jako magie. A pokud jste na tom místě, je to ještě silnější. Odkrývat ty informace mě na mé práci baví nejvíc. A velká radost je, když je můžu předávat dál posluchačům a čtenářům.

Kdy a kde proběhne křest knížky?

Kniha vychází koncem dubna a jako první bude představena na veletrhu Svět knihy v Praze. Tam ale budu jen prostřednictvím videa, protože náš školní rok končí až koncem května. První křest bude v Ostravě, tedy blízko mé domoviny. Jsem moc ráda, že má knížka bude součástí festivalu Jazz Open Ostrava a že ji tam jako první pokřtíme. Další křest máme v plánu na nádherném festivalu Hradecký Slunovrat v areálu zámku Hradec nad Moravicí a poslední konečně v Praze v prodejně Českého rozhlasu a na velkém jazzovém festivalu Bohemian Jazz Fest na Staroměstském náměstí v Praze začátkem července.

Autogramiáda v Praze proběhne
13. 6. v 16. 30 v prodejně Radioservisu na Vinohradské ulici v Praze.

Všechny informace a data budou postupně na blogu Doma v Nola a také na stejnojmenné stránce na Facebooku. Na všechny akce se moc těším, protože vím, kolik je v Česku lidí se zájmem o cestování, dobré jídlo a jazz a má knížka toto vše spojuje. Těším se, až si s lidmi o New Orleansu budu povídat. Snad přijdou třeba i ti, kteří tady stejně jako já studovali. Mnoho českých univerzit má totiž smlouvy se zdejšími vysokými školami a absolventů je skutečně mnoho. A já jsem taky moc ráda, že se mi podařilo domluvit podporu Mendelovy univerzity v Brně, která do Louisiany posílá studenty mnoho let.

Jak dlouho kniha vznikala? Co vše obnáší vydání knihy? Je to složitý proces?

Musím říct, že vznikala asi rok. Ale v hlavě se mi ta myšlenka honila mnoho let. Přivedl mě na ni můj manžel, který ač technický typ a vystudovaný stavař, jednou za čas přijde s perfektní kreativní myšlenkou. Dlouhé hodiny jsem během uspávání právě narozené dcery přemýšlela, jak knihu sestavím, jaká témata vyberu a spoustu kapitol jsem nejprve „sepsala“ takto v hlavě :) Kdybych měla alespoň jeden den v týdnu osm hodin vkuse na psaní, tak by to byl mnohem rychlejší proces, ale miminkem se píše docela špatně :) Navíc tedy s miminkem, které toho moc nenaspí a jesle zarytě odmítá. Ale nakonec jsem to na etapy zvládla a malé už jsou teď dva roky.

Kreativní práce je něco, co je pro mě nejlepší aktivita na světě. To vymýšlení témat, jak je zařadit k sobě, jak to všechno na sebe navázat, aby to mělo hezkou souvislost a dávalo to vše smysl a aby to bylo blízké českému čtenáři, bylo skutečně moc naplňující. Já si k tomu navíc vybírala své fotografie, takže projít téměř desetiletý fotografický archiv – to bylo občas taky peklo. Vždy jsem nacházela další a další fotky, které se mi zdály lepší než ty předešlé a podobně. Knihu vydává Radioservis, takže další technické záležitosti už pak má na starosti on. Byla to skvělá spolupráce s redaktorkou Lucií Wittlichovou a skvělým grafikem Petrem Liškou, který přesně vystihl náladu, kterou jsem chtěla, aby kniha vyzařovala. Snad se bude líbit a třeba sem naláká další Čechy. New Orleans za to skutečně stojí. Navíc sem teď lítá v sezóně přímý let z blízkého Frankfurtu.

Píšete také stejnojmenný blog Doma v Nola. Co Vás vedlo k jeho založení?

Většinou je to tak, že je nejdřív blog a pak kniha, ale u mě to bylo naopak. Nejdřív vznikl název knížky Doma v Nola a když jsem to nosila několik týdnů v hlavě, řekla jsem si, že proč to nevyužít už teď. Spoustu kamarádů mě už dřív vybízelo něco podobného psát a v New Orleansu je tolik zajímavé hudby, příběhů, které do psaného textu prostě nedáte, a tak jsem se rozhodla šířit vše neworleanské i na sociálních sítích a webu. A odezva je skvělá. Lidem se nejvíc líbí krátká videa živé hudby. A vůbec se nedivím. Živý jazz ve všech podobách je tady něco neuvěřitelného.

Co byste poradila někomu, kdo se chystá navštívit New Orleans? Která místa nevynechat?

V New Orleansu je nejzajímavější centrum – nejstarší část města tzv. Francouzská čtvrť. Tam je skvělé jen tak se procházet a pozorovat lidi a starou architekturu. Je tady mnoho zajímavých muzeí a výborných restaurací. Určitě si musíte zajít poslechnout jazz do jednoho s klubů v ulici Frenchmen. A vlastně o všem ostatním píšu v knížce. I v okolí města je co obdivovat.

Jste novinářka na volné noze a natáčíte reportáže pro Český rozhlas a Českou televizi. Jak Vám funguje spolupráce na dálku?

Vždy, když mám zajímavé téma, nabídnu ho pražským redakcím a pak už točím. Převážně pro Český rozhlas. Když jsem měla víc času a jen jedno dítě, točila jsem i Objektivy nebo životy zajímavých Čechů žijících v New Yorku pro pořad Babylon. Na to ale teď s druhou dcerou a žádnými hlídacími babičkami nestačím. Ale jsem ráda za jakoukoliv příležitost, kdy můžu kus New Orleansu a jihu poslat k nám do Česka.

O čem jsou Vaše reportáže?

O životě. O jižanské gastronomii, nejlepší v Americe. O historii, zajímavých lidech, místech, nebo o Češích, kteří sem přišli s ničím a vybudovali si skvělé kariéry. O karnevalu, hudbě, festivalech, úžasných jazzmanech.

Jak vypadá Váš běžný pracovní den jakožto novinářky na volné noze?

Pracuji jen ve dnech, kdy jsou obě dcery ve školce a škole. Buď mám domluvený nějaký rozhovor a vydám se tedy na místo do terénu, anebo zpracovávám už natočené téma, tedy píšu a potom stříhám a vybírám fotografie a videa. To většinou dělám ve své oblíbené kavárně, kde už je můj druhý domov. Je to někdy boj s časem, ale moc mě to baví. A pak jsou aktuální americká témata, kterým se někdy věnuji taky v jiných médiích. A tak se taky stává, že píšu v 10 večer, když už všichni spí, protože třeba zrovna skončily volby anebo kvůli časovému posunu vstávám třeba ve 3 ráno, abych mohla živě vstoupit do vysílání.

Co nejraději děláte ve volném čase?

Volný čas sama pro sebe za poslední rok skoro neznám. A vím, že je to špatně, takže se teď postupně pomalu vracím zpátky k návštěvám jógového studia. Józe jsem propadla asi před 5 lety a dost mi změnila život. Dokonce jsem si udělal lektorský kurz a učím jógu děti v jedné základní škole. Hrozně mě baví pozorovat ty děti, jak přiběhnou v pátek odpoledne rozdováděné a jak pak na konci soustředěně sedí nebo leží a meditují. S dětmi hrozně ráda chodím do zdejších parků, které jsou nádherné a vždy je tam co dělat. Taky čtu knihy, které si vozím z Česka, poslouchám místní jazzové rádio nebo objíždíme zdejší festivaly. Zkrátka se snažíme užívat si našeho jižanského života.