Rallye jezdkyně Olga Ollie Roučková: Chyť mě, jestli to dokážeš
Žena, která má nesporný akční drive a v motosportu poráží i muže si snad ani nemohla vybrat lepší životní motto, jak to v titulku. Energická, zajímavá, silná, rychlá, vytrvalá, mírně svéhlavá, ale pokorná a hrdá, prostě úžasná a krom toho všeho i krásná žena v našem rozhovoru snad prozradí i to, jestli ji již někdo opravdu dokázal chytit.
Ollie, vy jste bezesporu svébytný zjev – v tom pozitivním smyslu slova. Předpokládám, že v holčičím věku jste se neproháněla s děvčaty s panenkama v kočárcích, ale závodila s klukama na kolech, hrála se s autíčky a třeba i s tanky, nebo se mýlím a akčním živlem jste se stala až později?
Máte pravdu, akční živel jsem byla už od malička, raději jsem si hrála s autíčky a tanky. Babička ze mě šílela, snažila se mi podsouvat panenky, ale mě bavilo víc si hrát s klukama venku. Odřená kolena z her na kolech byla na dennodenním pořádku.
Zřejmě se mnou budete souhlasit, že mnoho z toho, jak se dokážeme vypořádat se životem v dospělosti, si přinášíme ze svého dětství. Jaké to bylo vyrůstat v divokých devadesátkách v malebném Děčíně a co vám z dětství zůstalo dodnes?
Divoké devadesátky je velmi úsměvné označení, alespoň pro mne. Vyrůstala jsem v zástavbě rodinných domečků, kde jsme v ulici měli všechny kamarády a kámoše, se kterými jsme dělali nejrůznější lumpárny. Lezli po stromech, jezdili na kolech křížem krážem, občas jsme omylem při hrách rozbili sousedkám skleníky. A to pak na prdel dostala celá ulice. Z dětství mi dodnes zůstaly ty nejhezčí zážitky z dětských her, z výchovy rodičů a neskutečně moc motivací od tatínka, který mě učil, ať se nikdy nevzdávám, a že i princezny mohou smrdět od bahna.
Kdy jste se prvně ne svezla, ale si zajezdila, zařídila a zařádila na závodní čtyřkolce? Váš první vítězný zápis v profesionální závodní kariéře je zaznamenán v roce 2011, to jste měla 27 let. Do té doby jste se věnovala zřejmě studiu, atletice, možná bojovým sportům, snad modelingu, nebo čemu vlastně? Je pravdivá storka, že až do časů vašich středoškolských studií a památného rande jste ani netušila, že nějaké čtyřkolky existují?
Tato storka odstartovala mou závodní kariéru. Takže něco na tom prvním randeti opravdu bylo. K profesionálnímu úspěchu byla velmi dlouhá a křivolaká cesta, předtím jsem se na 4kolce učila jezdit. Jezdila jsem na expedice a výlety, kdy jsem procestovala Českou republiku, Izrael, Řecko, Rumunsko… Až poté jsem zkusila závodní okruhy, kdy jsem začala závodit na malých lokálních závodech: Quadcross, Offroad maratony, Cross Country. Postupem času jsem získávala zkušenosti, ale také sponzory a tím jsem mohla začít pokoukávat po velkých závodech. Které byly pro mě jako z jiného světa, nejen že rozpočet na závody byl nad mé limity, ale celá koncepce závodů byla velké sci-fi. První dospělé závody byly bolestivé, i když jsem trénovala a jezdila skoro každý den. Tady už bylo potřeba na sobě hodně pracovat. Vždyť já po první Evropské BAJE na benzínce nemohla ani vylézt z auta, jak mě vše bolelo.
V kolika letech si první Češka, která prošla cílem nejnáročnější navigační rallye světa – a nejenom jednou či dvakrát – udělala řidičák?
Hned jak jen to šlo, jak mi to legislativa dovolila. Můj první řidičák byl na malý motocykl, pak na auto s rozšířením na velký motocykl.
Váhou své osobnosti jste se postavila za projekt Ženy auta půjčují, podporující mobilitu žen v nesnázích a samoživitelek. Jste samaritánský typ a pomáháte, kde můžete, tam, kde je to potřeba, nebo vás spíše oslovila filozofie projektu?
Maminka mě učila, ať nejsem lhostejná k druhým. Už řadu let pomáháme nejrůznějším nadacím a projektům, které si však pečlivě vybíráme. A ano, projekt Ženy auta půjčují mne oslovil zejména filozofií celého projektu. Je to neskutečný projekt s velkým srdcem.
Pojďme možná hlouběji k předsudkům: pořád platí, že v zemích českých je žena v motosportu něco jako trpěná kuriosita a v zahraničí muži gentlemansky uznávaná profesionálka? Předpokládám, že v téměř výhradně mužském drsném prostředí řvoucích motoru a pachů benzinu, oleje a dýmu vůbec nebylo lehké prosadit se.
Bohužel je to tak jak píšete, toto se za těch 20 let nezměnilo. Žena to u nás v čistě mužském sportu nemá lehké, a prosadit se bylo opravdu náročné. Nebýt tak tvrdohlavá, cílevědomá a hlavně nemít za sebou dobrý tým s neskutečnou fanouškovskou základnou, nebyla bych tam, kde jsem.
Naše čtenářky bude jistě zajímat, na čem všem jezdí dnes nejznámější česká závodnice v soukromí – kromě snowboardu, zaměřme se na jedno a dvoustopá vozidla.
V současné době jezdím na kole. Trenérka mi sebrala klíčky, s tím že jsem v přípravě na poslední závod CEU série Spartan race. V této sérii bojuji ve své věkové kategorii o celkové pódiové umístění. Trenérka mi tyto překážkové závody zařadila do přípravy tak, aby mě tréninky bavily a nebyly jednotvárné, Spartan race je navíc životní styl a i jejich filozofie je mi velmi blízká.
Když mi trenérka nesebere klíčky, v osobní životě jezdím VW Transportérem 5, a Fiatem Ducato 3litrem. Jsou to velká auta, parkovat s nimi v centru Prahy je takřka nemožné, do krytých parkovacích míst se nevejdu, ale na druhou stranu jsou to auta, ve kterých si přivezu a odvezu všechny náhradní díly na Dakarské speciály, které právě stavíme na nadcházející Dakarskou rallye – Suzuki Samurai 1,3 a Toyotu.
Každý kdo něco o motosportu ví, určitě ví i to, že vůbec není lehké dostat se na nejprestižnější Rallye Paříž – Dakar a to nemluvíme jenom o penězích. Vskutku se tam nemůže přihlásit každý, jezdec nebo jezdkyně musí umět jezdit a mít za sebou úspěšnou kariéru, kvalitní tím a samozřejmě homologované vozidlo… Doposud se vám podařilo dostat na start do Paříže a dojet do cíle v Dakaru třikrát, hodláte se tam pravidelně vracet?
Ráda bych vám řekla, že ano. Ale i když mé srdce křičí ano ano ano, tak další možný starty závisí na finančních možnostech. Tato nejnáročnější rallye planety je opravdu o velkých penězích, a bez sponzorů by jsem na startu nemohla stát. Tímto bych všem, kteří mě podporují, chtěla poděkovat!
Váš první Dakar jste popsala ve knize Rallye Dakar: Peklo na zemi. Nechci spoilerovat, vaše dílko rozhodně stojí za přečtení, prozradím ale, že název není vůbec přepálený, ale doslova vystihující to, proč je královna rallye soutěží tak majestátně výjimečná a není to rekreační ježdění po dunách s malebnými výhledy a karavanami v pozadí… Nechci být gender nekorektní, ale přece jenom: není Dakar pro ženu až moc fyzicky extrémní? Vždyť i mnoho tvrdých jezdců-mužů se po jeho absolvování dává dlouhou dobu fyzicky dohromady…
Vůbec nechápu, jak jsem mohla můj první Dakar přežít, něco tak extrémního se těžko popisuje. A kdo nezažil vyhrocených 15 000 km na vlastní kůži, nepochopí tu náročnost. Motorkáři a 4kolkáři jsou absolutní magoři! Jedete na hraně, nikdy nevíte, kam vás roadbook povede, celý den jste v poušti sám, no pro mě to byly i noční jízdy o absolutní samotě. Nespíte, bojujete s jídlem, protože jste tak vydrncaný, že vám žaludek nic nechce pojmout. A to, že se nekoupete x dní už je jen třešnička na dortu. Ano královna závodů Rally Dakar je náročná hlavně pro ženy. Ale když na sobě dennodenně makáte, zvládnete protnout cíl! A to, že se pak dáváte minimálně 3 měsíce dohromady, co na tom, vždyť je to to, co milujete.
Motosport je pro vás stěžejní profesní aktivitou, máte ale i několik dalších lásek a koníčků, krom cestování nebo bojových sportů je to také běh. Vaše láska k běhu vás od atletických oválů přivedla až k něčemu, čemu se říká Army Run. Zkusme našim čtenářkám vysvětlit, vo co běží.
Jestli si pamatuji dobře, tak už se u nás Army Run jako takový neběhá. Tento závod jsem v minulosti absolvovala jednou, kdy se jednalo o extrémní běh s překážkami. Furt se něco nosilo, plazili jsme se v bahně, přelézali jsme překážky. Byla to taková extrémní výzva. V současné době se spíše věnuji Spartan race, který se běhá po celém světě, závody jsou unifikované a mohou se jich zúčastnit jak profesionálové tak i hobbíci, děti, celé rodiny. Tato série má také rozměr charitativní, což velmi ráda podporuji!
Jedno z životních kréd Olgy Ollie Roučkovéby mohlo znít: „Tam, kde všichni končí, já teprve začínám“… Co byste odporučila všem našim čtenářkám, třeba i těm, které nejsou tak akční jako vy, jak se mají poprat se životem a užívat ho tak, aby byly spokojené a šťastné?
Dělejte to, co vás baví, nevzdávejte se při prvním nezdaru a koukejte vždy s hlavou vzpřímenou. Život je krátký na to, aby vám kdokoli říkal – to nedokážeš, ty na to nemáš, proč to zkoušíš. Žijte svůj život a užívejte si jej naplno, ale nezapomínejte na ty, kteří pomoc opravdu potřebují.
Na závěr tradiční Míšina klíčová otázka: co vám v poslední době udělalo radost?
Dovolená s rodinou. 10 nádherných dní se zlobidlama. To byl po opravdu dlouhé době ten nejintenzivnější zážitek, kterých je bohužel díky mé práci velmi málo.
Za rozhovor srdečně poděkoval Ján Schneider
Foto: Jiří Vávra, Petr Šedivý
