Važme si svobodu, kterou nám přinesla Sametová revoluce

Vzpomínáte? Již je to 34 let, co jsme s nadějí mrzli na náměstích a zvonili klíčky v touze po svobodě. Naše Sametová revoluce začala v Praze pokojným, ale policií brutálně rozehnaným studentským pochodem v Mezinárodní den studentstva. Který byl léta připomínkou krvavých nacistických represí na českých univerzitách během protektorátu. No ale když komunisté 17. listopadu 1989 v principu napodobili nacistickou brutalitu z roku 1939, prakticky nastartovali svůj konec a změnu režimu z totalitního na demokratický.

Pamětní deska k 30. výročí 17. listopadu v Šumperku

Každý z nás vzpomíná na Samet po svém, někdo lepil po zdích letáky a celkem dobrodružně unikal hlídkám z označením VB, jiní stávkovali ve škole či práci, většina pravidelně chodila na shromáždění náměstích i návsích. Někteří byli v práci či na vojně v totální nucené pohotovosti, jiní z domova sledovali, co se to vlastně děje v obavách, co z toho vlastně bude. Odkaz a význam Sametové revoluce ale musíme připomínat zejména těm, kteří byli před 34 lety dětmi a především všem, kteří v revolučních létech ještě nebyli na světě.

Musíme – kromě jiného důležitého – zdůraznit obzvláště to, podle čeho naše revoluce dostala název Sametová a čím byla z historického pohledu klíčově výjimečná. Během ní nedošlo k žádným krvavým nepokojům, střetům a naštěstí nebyla ani impulzem pro vypuknutí občanské války. V jiných komunistických zemích vůbec nebyli boj za demokracii a změna režimu tak sametové, jak u nás. Můžeme být vděčni nejenom lídrům a líderkám Sametové revoluce, ale i šťastným a příznivým okolnostem, že to proběhlo z dnešního pohledu až neskutečně sametově. Každoročně, když oslavujeme to, že naše země se stala svobodnou, musíme připomínat tyto skutečnosti. Potože generace našich dětí a vnoučat v podstatě absolutně netuší, co to byl za marasmus žít v komunistické kleci obehnané ostnatým drátem. 

Pamětní deska 17. listopadu v Červeném Kostelci

Takže, abychom nezapomněli na oběti komunistického režimu v Československu v letech 1948-1989, zde je děsivá statistika z dostupných údajů:

• 248 lidí bylo popraveno po vykonstruovaných politických soudních procesech, z toho 247 mužů a Milada Horáková
• přibližně 8 000 lidí zemřelo ve vězení
• 450 lidí bylo zastřeleno při pokusu uprchnout přes železnou oponu
• přes 205 000 lidí bylo odsouzeno z politických důvodů
• do táborů nucených prací bylo bez soudu zařazeno kolem 20 000 lidí
• do Pomocných technických praporů bylo zařazeno z politických důvodů asi 22 000 lidí

Kromě toho titisíce Češek a Čechů, kteří se režimu nelíbili, byli ze své rodné země doslova vyhnání a byl jim zabaven majetek, dalších více než 170 000 lidí raději zvolilo komplikovanou a často i riskantní cestu dobrovolné emigrace. Navíc obrovské množství lidí nemohlo svobodně žít, pracovat a tvořit pod otěžemi komunistické totality. Svobodné vyjádření názoru nebo cestování za hranice vůbec nebylo samozřejmostí. A nesmíme zapomenout ani na rozsáhlou chobotnici agentů a jiných spolupracovníků komunistické tajné služby, kteří donášeli na své sousedy, kolegy, známé či někteří dokonce rodinné příslušníky.

Pamětní deska k 30. výročí 17. listopadu v Písku

Život v zemi obehnané ostnatou železnou oponou vůbec nebyl tak růžový, jak ho – žel – i dnes vykreslují mnozí nejenom běžní lidé, kteří mají pocit, že jejich život byl za „komančů“ během socíku lepší, než dnes. Ale taky politici, kteří přece musí velmi dobře vědět, že to, že jsme na správné straně barikády je totálně absolutní benefit Sametu. Vždyť pohlédněme na Ukrajinu, která neměla to štěstí, jak my a nestihla se dostat do bezpečné zóny Evropské unie a NATO. A dnes musí čelit v tomto století bezprecendentní ruské vojenské agresi.

Buďme tedy hrdi na to, že naše Sametová revoluce proběhla a že se nám podařilo komunistický totalitní režim svrhnout sametově, bez boje. A mysleme na všechny oběti komunistického režimu i na ty, kteří ani dnes nemějí štěstí žít ve svobodné zemi. Vždyť je neprůstřelný reálný fakt, že navzdory všem krizím se nám dnes žije nejlépe v historii naší země. Tak si to užívejme nejenom dnes, v Den boje za svobodu a demokracii, ale pořád a nezapomínejme, že život ve svobodné zemi vůbec není samozřejmost.

Titulní foto Pamětní desky na Národní třídě: Rémi Diligent

foto v textu: Ústav pro soudobé dějiny AV ČR