Veronika Hurdová: Nic si nevyčítám a zbytečně nehořekuju. Je to takové, jaké to je.
Veronika Hurdová je autorkou blogu Krkavčí matka, kde pravidelně postuje příspěvky týkající se jejího života a výchovy dětí. Napsala také 12 knih a 13. je těsně před vydáním. Stará se o tři děti, přednáší a pořádá své besedy. Jak vnímá výchovu, jakou svoji knihu má nejradši a co plánuje do budoucna? O tom si povídáme v tomto rozhovoru.
Veroniko, v prvé řadě bych Vám ráda poděkovala za čas, který jste si na nás našla. Jsme rádi, že tu můžeme mít i příspěvek od Vás. Mohla byste na úvod představit sebe a svůj projekt našim čtenářkám, které Vás ještě neznají?
Začalo to úplně nevinně blogem, kterému jsem dala první legrační název, co mě napadl. Kdybych tenkrát tušila, že za šest let budu pod přezdívkou Krkavčí matka přednášet a vydávat knihy, tak bych si to tenkrát možná líp rozmyslela. :-)
Témata, která vytahuju na světlo, jsou často kontroverzní, tabuizovaná, temná, bolavá. Ráda také šťourám do zaběhaných status quo a svými otázkami nutím čtenáře k zamyšlení, jestli to, co nás obklopuje a co jsme si zvykli považovat za normální, je pro člověka dobré. Není v tom ale žádná rebélie, jen si prostě neustále kladu otázku: Je to takhle v pořádku? Není tohle divné?
Píšu často o vzdělávání, svobodě a zodpovědnosti, minimalismu, laskavosti k sobě samým, dále pak třeba o cestování, zdraví, zrození, ale také o smrti. Ta jednotlivá témata mi ale vlastně přijdou jen jako prostředek k témuž: poznat sám sebe, odhodit masky a žít poslání, které sem naše duše přišla naplnit.
Jste akční ženou v mnoha ohledech – podnikáte, píšete knihy, blog, přednášíte a k tomu všemu vychováváte tři děti. Nabízí se otázka, jak to všechno zvládáte?
Já toho zas tolik nedělám, to jen možná zvenku vypadá. Moje dny plynou celkem pokojně. Přes den jsem s dětmi, které jsou na domácím vzdělávání. Občas se s nimi učím, ale nepřeháníme to, navíc všechny jsou dost samostatné co se týče řízení svého času.
Dva dny v týdnu jsou všechny tři děti v jiných domškoláckých rodinách. V tyto dny si plánuju přednášky a natáčení rozhovorů, případně píšu nějaké delší články. A poslední dva roky se také učím odpočívat!
Nejlíp se mi stejně tvoří po nocích, když děti spí. To jsem zdaleka nejefektivnější. Vlastně všech mých třináct knížek vznikalo převážně v hodinách, kdy za okny byla tma.
Přibližně pět měsíců z roku trávíme na cestách. V této chvíli jsme právě již třetím týdnem v Portugalsku. Nyní, když jsou děti starší (8, 7 a 4 roky), si občas dovolím pracovat i dopoledne. Děti se naučily respektovat to, že potřebuju nějaký čas pro sebe. Teď třeba sedí vedle mě na dece a cpou se ovocem, co si samy nakrájely, a dělají si nějaké věci “do školy”.
Je pro Vás těžké najít rovnováhu mezi všemi svými životními rolemi nebo jste si už našla svůj recept „jak být v pohodě“?
Já nad tím takhle nepřemýšlím. Určitě nějaké role asi mám, ale čím jsem starší, tím víc si myslím, že celé je to prostě „jen“ život. Nerozděluju ho na to, že teď jsem matka a teď podnikatelka, nehledám mezi těmi různými polohami balanc.
Obecně si myslím, že jsem se naučila cítit své tělo a poslouchat intuici. Někdy prostě na práci nebo na děti nezbývají síly, tak to netlačím a jedu na nějaký minimální provozní výkon. Vím, že tohle období bude vystřídáno zase obdobím aktivnějším, když na sebe v těch náročnějších chvilkách budu hodná.
Nic si nevyčítám a zbytečně nehořekuju. Je to takové, jaké to je. A já jsem ráda, že jsem se dostala do stavu, kdy můžu být sama sobě šéfkou a dávat si odměny ve chvílích, kdy je potřebuju.
Osobně vnímám děti jako velké učitele. Je něco, co Vás Vaše děti naučily o sobě samé a o životě?
Ach! To je otázka, která by mohla mít odpověď rozsahem na další knihu. Zkusím to zestručnit na pár hlavních věcí, které mě takhle spontánně napadnou.
Především je to jejich ohromná lehkost bytí, se kterou k životu přistupují. Nic není problém, všechno, co si v hlavě stvoří, je v jejich světě možné. Jsou absolutními tvůrci svých životů a ví naprosto přesně, jak naložit s časem, který je jim tady vyměřený. Mají v sobě ohromný balík bezpodmínečné lásky a laskavosti nejen k druhým, ale také k sobě. Umějí mluvit o svých emocích, vyjádřit své potřeby. Dokážou se spontánně radovat, ale i naplno pustit slzy. Nerozlišují mezi náročnými a legračními tématy, přijímají obě stránky svého bytí – tu světlou i tu temnou. Nepochybují o světě, nepochybují o sobě, mají naprostou důvěru v to, že jsou tady správně.
Čím dál víc mám pocit, že můj úkol není je vychovat, ale umožnit jim, aby zůstaly samy sebou a pomoct jim se v tomhle světě zorientovat. Jsem vděčná, že zrovna tihle tři malí člověci si vybrali mě, abych je po nějakou dobu jejich životů držela v náruči, kterou postupně otevírám a pouštím je do světa.
Píšete úspěšný blog Krkavčí matka. Jak Vás to vlastně napadlo?
Přišlo mi to tenkrát asi vtipné. To já takhle mívám, že dělám vtipy, kterým se směju jen já sama. Doména nebyla obsazená. (Proč asi? :-D) Moc jsem nad tím popravdě nepřemýšlela.
Nakonec to ale přece jenom humorné je, ten název mě doběhl. Když jsem si dělala rešerše k pohádkové knížce Ptáče jménem Ptáče, zjistila jsem, že krkavčí maminky jsou oproti obecně sdílenému názoru ve zvířecí říši jedněmi z těch, co o mláďata vzorně pečují.
Když jsem se dívala na Vaše příspěvky na blogu, tak to vypadá, že inspirací Vám jsou převážně Vaše děti a Váš život. Pomáhá Vám psaní blogu urovnat si myšlenky?
Blog ani ne. Kdyby šlo čistě o mě, tak by mi stačil můj poznámkovníček, do kterého si zapisuju takové ty „záblesky“, kdy se vám najednou něco poskládá, propojí a vyjasní. Bohužel to ale píšu dost heslovitě a pro kohokoli jiného naprosto nesrozumitelně. Když danou myšlenku chci posléze předat, musím ji strukturovat a slovy opentlit tak, aby se smysl neztratil a zároveň to lidi bavilo číst.
Stojí to docela dost času, ale je to ve shodě s tím, co vnímám tady na světě v téhle chvíli jako své poslání. Blog, besedy a knížky jsou mi prostředkem, který ho umožňuje naplňovat.
Vydala jste také zatím 12 knih, další by měla vyjít během listopadu s názvem Agnes a Zakázaná hora. O čem kniha bude?
Příběh Agnes a Zakázané hory se mi začal v hlavě skládat před rokem, kdy jsme dobrovolničili s dětmi v Izraeli. Chtěla jsem mezi mladé lidi přinést téma, které mi v hlavě klíčilo už strašně dlouho a přijde mi jako naprosto zásadní pro prožití naplněného života.
Z hloubky duše totiž věřím, že každý z nás má v sobě něco unikátního a nádherného, jakési světlo, které když se nechá zazářit, bude vesmír ve větší rovnováze a svět krásnějším místem k bytí. Bohužel však společnost, jak je dnes nastavená, nás všemi možnými způsoby od této naší podstaty odvrací.
Pokud se chceme vydat k sobě samým, bude to vyžadovat nějaké úsilí, a na téhle cestě nás čeká mnoho zkoušek. Budeme se muset naučit být k sobě laskaví, smysluplně trávit čas, poslouchat volání svého srdce, nelpět na tom, co tu máme jen na chvíli vypůjčené, nalézt štěstí v obyčejné každodennosti, nenechat si ubližovat, přijmout svou smrtelnost…
A protože to jsou všechno náročná témata, rozhodla jsem se to čtenářům naservírovat v podobě dobrodružného příběhu, takže i když se nebudete chtít nořit do hlubin své duše, můžete se držet čistě jen dějové linky a bude vás to také bavit.
Pokud vás téma zaujalo a chtěli byste si prohlédnou ilustrace, natočili jsme video o tom, jak knížka vznikala.
Rukopis už četlo asi třicet testovacích čtenářů a mám na něj nádherné reakce. Každého se příběh nějak dotkl a proměnil ho. A to nejen mou původní cílovou skupinu (8 – 17 let), ale to stejné se dělo i dospělým, kteří to spolu s dětmi četli. Úplně se z toho tetelím radostí a zároveň to nechci zakřiknout.
V době, kdy tenhle rozhovor vyjde, už bude knížka vytištěná a bude ji číst 2500 čtenářů, kteří si ji zakoupili v předprodeji. Nemůžu se dočkat!
Chystáte se v psaní pokračovat? Jaké nápady náměty máte v hlavě?
Teď si chci v první řadě od psaní chvíli odpočinout, protože přeci jen jsem celý rok s Agnes vstávala a usínala. V hlavě se mi rýsuje téma druhého dílu, ale nechci předbíhat. Počkám, jaké budou reakce.
Další volání mě táhne do duchovních témat, která bych chtěla nějakou přívětivou a zábavnou formou zpracovat pro dospělé. Procházím teď velikou osobní transformací. Je to pět let od té doby, co mi zemřel manžel. Uzavřela jsem v sobě životní kapitolu smrti a rodí se ve mně nové myšlenky. Zatím jsou spíš na úrovni pocitů a nemám je úplně zpracované ani pro sebe. Ale nevadí, nespěchám. Nechám je dozrát a až přijde jejich čas a ony uzrají, tak je utrhnu a naservíruju je možná i někomu dalšímu.
Jaká z Vašich knih je Vaše nejoblíbenější a proč?
Vždycky ta, kterou zrovna píšu. Takže teď je to Agnes a Zakázaná hora. Zítra už to třeba bude jinak.
Osobně mě zaujala Vaše kniha s názvem Moje milá smrti, která pojednává o Vašem životě rok po smrti Vašeho manžela. Podle popisu knihy to na mě působí, že smrt nevnímáte pouze negativně. Jak tedy vnímáte ztrátu blízkého člověka?
Tohle je také téma, o kterém mluvím na besedách dvě hodiny – a i tak to není dost. Tak opět zkusím zestručnit.
Smrt blízkého člověka – nebo jakákoli jiná těžká životní událost – v sobě skrývá obrovský transformační potenciál. Vnímám ji jako zkoušku, kterou si naše duše sem na svět přišla odžít. Když naše vtělená existence není připravena touhle zkouškou projít, položí nás to. Nebo se může stát, že nás tahle zkušenost katapultuje na cestu, po které jsme se chtěli vydat, ale trvalo by nám to násobně déle.
Za ty roky jsem si udělala ze smrti přítelkyni, kráčíme nyní životem spolu. Ona mi svítí na to, co je v životě důležité, ukazuje mi směr, dodává lehkost. A když klesám na mysli, předhodí mi do cesty nějakou legrácku, abych to celé tady nebrala tak vážně.
Pořádáte také besedy s Krkavčí matkou. Co se na těchto besedách odehrává?
Inu, co mi zrovna na mysl přijde. Dřív jsem si témata chystala dopředu, nyní to jsou dvě hodiny absolutní improvizace. Postavím se před lidi s čistou hlavou a tvořím z toho, co právě v prostoru je. Je to nádherný pocit plynutí a důvěry v to, že se uděje přesně to, pro co si tam jednotliví účastníci besedy přišli.
Nezřídka je to i pro mě překvapení, kam nás slova a společné sdílení zanesou. Ze začátku jsem se trochu bála, jestli budou lidi chtít chodit „na něco, co ani nevědí, co je“. Ale ukázalo se, že ve chvíli, kdy jsem tyhle své strachy úplně pustila, začaly se na besedách dít věci, které jsou až na úrovni zázraků. Je to strašně těžko přenositelné takhle na papír. Je potřeba to zažít.
Podělila jste se se mnou o to, že v současné situaci nemůžete přednášet. Jak tuto zvláštní dobu vnímáte? Jaký dopad na Vás má?
Na konci loňského roku jsem vyslovila záměr, že bych v roce 2020 chtěla pořádat míň besed. Do té doby jsem jich dělala třeba padesát ročně a bylo toho na mě už moc. Tak se mi to letos splnilo, i když asi jinak, než jsem si myslela.
Moje živobytí je tvořeno převážně příjmem z knížek, takže finanční dopad jsem zas tak nepocítila. Bylo mi trochu líto té vynaložené energie, kdy jsme naplánovali besedy na jaro, poté jsme je přeložili na podzim a poté zase takřka všechny zrušili. Ale všechno je tak, jak má být. Mám zase víc času na jiné věci a mám možnost vyzkoušet si i jiné formáty setkávání s lidmi.
Mnoho rodičů vnímá toto období jako velmi stresující. Mají doma malé školáky, často jsou na home office a rodiny spolu najednou tráví více času než obvykle, a ne všichni to zvládají. Co byste takovým rodinám ráda vzkázala, možná poradila?
Nás se ta omezení téměř nedotkla. Pracuju odkudkoli, kde je počítač a wifi, děti jsou domškoláci, jsme zvyklí být spolu. Krom výstav, muzeí, sportovišť a knihoven moc žádné lunaparky a stánky komerce nevymetáme. Ale chápu, že pro jiné rodiny musí být tohle období náročné.
Nerada dávám univerzální rady, ale tady bych si jednu dovolila: Buďte na sebe hodní, nemějte vysoké nároky na sebe ani na své okolí. Hledejte malé radosti ve všedních dnech, zaměřte svoji pozornost na obyčejné okamžiky štěstí, které jsou všude kolem.
Velmi Vám děkuji za rozhovor. Ráda bych ho uzavřela otázkou, na co se od Vás můžete těšit do budoucna, co chystáte?
Nechystám vůbec nic! Já to takhle v životě mám – vyčkávám s myslí a srdcem otevřenými a ono vždycky přijde přesně to, co má.
Veroniku Hurdovou můžete najít na jejím webu:
