Architektka Jana Stachová: architektura opravdu učí trpělivosti
Ne každá redakce má k dispozici svou „dvorní“ architektku a pokud patříte mezi naše akční čtenářky zajímající se o interiérové styly, tak víte, že my ji máme. Ne, nejde o dámu, která nám navrhuje interiéry našich domácích homeoffice. Architektku Janu Stachovou si ceníme jako expertku, která našim článkům o interiérových stylech dává patřičný expertní rámec. Tedy přesněji textům, ve kterých často jako milovník krásy, umění a historie ulítnu mimo výseč, dodává odborný, profesionální vhled. A když se naší dvorní architektce, přesněji jejímu rodinnému architektonickému studiu boq architekti zadaří opět získat ocenění, je to důvod na společné těšení přetavené do rozhovoru nad fotografiemi oceněné práce. Prošel jsem se tedy tam a nazpátek pražským Karlínem a v jednom karlínském mezibloku jsem nakonec našel ateliér a v něm naši dvorní architektu Janu Stachovou.
Váš architektonický ateliér boq architekti je v Česku – samozřejmě kromě kvalitní práce – známý i tím, že získává ocenění. Nedávno jste získali další cenu za vstupní prostory jednoho projektu a jak jste zmínila, bylo to pro vás překvapení. Pojďme se tedy společně potěšit.
My jsme v době uzávěrky soutěže stihli nafotit pouze vstupní prostor jedné vily, kterou děláme už strašně dlouho, ten projekt trvá opravdu už 6 let zpátky, a ještě stále není dokončený…i když letos jsou tam už jenom drobnosti. Takže jsme zvládli nafotit jenom schodiště. To jsme fotili proto, že nás oslovil pan Břetislav Eichler, který vydával monografii Schody. Schody v Domě pod vrbou ho zaujaly někde na našem instagramu, a tak nás poprosil, jestli bychom je do monografie poskytli. Taková nabídka se neodmítá, a proto jsme poslali našeho fotografa Tomáše Dittricha vstupní prostor nafotit.
A když už jsme měli vstup nafocený, zkusili jsme jej přihlásit do soutěže Czech Interior Award. Zejména proto, že otevřeli kategorie „Jednotlivé místnosti“, a říkali jsme si, že díky tomu můžeme ukázat, jak se vstupním prostorem lze pracovat. A bylo pro nás velkým překvapením, že jsme získali ocenění TV Architekt, která vybírala napříč všemi kategoriemi jeden projekt. Máme z toho velkou radost.
Těch projektů bylo 222 a to je z mého laického pohledu obrovská soutěž, nebo se mýlím?
Asi ano, je to v současné chvíli druhá česká architektonická soutěž zaměřená na interiéry a je to 1. ročník. Myslím si, že i sami pořadatelé byli překvapeni z počtu účastníků a uvidíme, jak tato soutěž bude fungovat dál.
A můžeme zmínit, kde se nachází vila, o které mluvíme, které krásné obrázky si prohlížíme a do které jste vytvořili vítězné vstupní prostory?
Je severně od Prahy ve středních Čechách a my jí říkáme Dům pod vrbou. Na zahradě se podařilo zachovat nádhernou vrbu. Dům stavíme u ní a je specifický tím, že pozemek je velmi svažitý, přičemž nastupujeme do horní úrovně domu. Celý obytný prostor je pak v úrovni spodní. A tou vstupní halou, po velkorysém schodišti sestupujeme dolů. My jsme si zde dovolili trošku „plýtvat“ prostorem. Vstupní hala je opravdu velkorysá, převýšená, prosvětlená horním světlíkem, je to taková vstupní galerie domu.
Takový velkorysý prostor…
…velkorysý, opravdu…šířka schodiště je metr a půl a je vetknuté do betonové stěny. Trochu jsme si hráli s detailem, takže to schodiště má takový odlehčený charakter. A ten světlík je opravdu velký, krásně celý střed domu prosvětluje.
…tak to je opravdu velkolepé a zároveň překrásné…ocenění za tak krásnou práci jistě vašemu ateliéru dodávají kredit. Možná je to otázka mimo kurtu, ale není to pro vás práce navíc přihlašovat se do soutěží, anebo je to spíše součást vaší práce?
Je to do jisté míry součástí naší práce a je to pak i radost, když dostaneme ocenění odborné veřejnosti. Určitě to potěší a neřekla bych, že je to nějaká práce navíc. Samozřejmě člověk musí dobře napsat texty, hezky svoji práci odprezentovat, to je důležitá součást toho všeho a člověk se to pořád učí.
Předpokládám, že těch soutěží je mnoho a máte si z čeho vybírat, anebo je to obráceně? Že těch prestižních soutěží je méně a možná si říkáte ve vašem ateliéru, že by bylo fajn přihlásit se do konkrétní soutěže, která má kredit?
Určitě máte pravdu, těch soutěží mnoho není, tady v Čechách máme Českou cenu za architekturu, Cenu České obce architektů, Interiér roku, ceny EDIDA a teď právě ten nový Czech interior award, a pak soutěže zaměřené na kancelářské prostory, například Kanceláře roku. A ve všech se naše práce hodnotí subjektivně, respektive se hodnotí něco, co je hodně subjektivní. Takže ve finále, když se díváte například na Českou cenu za architekturu, tak z těch 200-250 projektů porota vybere 30 nebo 20, které ocení…myslím si, že to musí být ohromně těžká práce…A já hlavně věřím, že všechny projekty si zaslouží vždycky uznání, protože je za nimi spousta práce. S investorem na začátku, pak často práce s úřady, pak to udržet na stavbě, aby se vše do detailu dotáhlo…Je tam tolik proměnných. A když se atelieru podaří dostat se do stadia, kdy projekt chce a může nafotit a odprezentovat, tak už to si zaslouží určitý respekt.
Určitě, za mě to můžeme brát podobně jako na Oscarech, kde již nominace, nebo přihlášení do soutěže je úspěch…
…to asi ano a myslím si, že většina atelierů už funguje na bázi autocenzury. Máme za rok spoustu projektů, ale ne všechny do soutěží přihlásíme. Většinou jenom jeden, o kterém si myslíme, že přinesl něco inovativního, nebo se třeba nějakým způsobem odlišuje od ostatních.
Přesně, když se na to podíváme možná trošku empaticky z pohledu porotkyň a porotců, když tam mají stovky projektů, tak – a to nechci paušalizovat – ale ten konkrétní projekt musí něčím specifickým vyčnívat, zaujmout, přinést jiný pohled nebo inovaci či něco podobného…
…určitě, ono se to opravdu hodně špatně hodnotí a já si třeba ani nedovolím soudit práci jiných architektů, protože člověk nikdy neví, co je všechno za tím, jaké měl projekt limity, jaká tam byla práce s klientem, jak se na projektu podepsaly úřady, jaké bylo zadání.
Je to možná podobné jako v krasobruslení, že jsou tam ty povinné prvky, které musí dát každý – to je ta mravenčí práce, kterou musíte vynaložit – a potom jsou tam ty známky za umělecký dojem. A ty jsou tak, jak jste říkala, subjektivní…Vaše práce je obdivuhodná i v tom, že je kontinuální a je to běh na dlouhé tratě.
Architektura opravdu učí trpělivosti, protože…
…nikdy nemáte hotovo…
…jednak nikdy nemáme hotovo a ta práce je opravdu na strašně dlouho. Vnímám různé milníky. Úvodní schůzka, odevzdání projektu, získání stavebního povolení, zahájení a dokončení realizace a následné fotografování projektu. Než se od úvodu dostaneme k focení, přibývají nám děti, vyvíjejí se vztahy…
Je to běh na několik let a je zajímavé, že projekty, kterými se aktuálně prezentujeme jsou určité sondy do minulosti. Protože co se týče rodinných domů tak než se naprojektují, povolí, postaví včetně interiérů, to může být 2, 3, 4, a někdy i více let. A je vlastně krásné, když se rádi pochlubíme projektem, který jsme dělali před pěti lety. Člověk si uvědomí, jak zodpovědná je naše práce a jak důležité je téma nadčasovosti.
Co se týče interiérů, ty běží trochu rychleji, tam můžeme mít do půl roku, do roka hotovo. Specifické jsou interiéry kanceláří, kde je většinou tlak na rychlost celého procesu kvůli běžícím nájemním smlouvám.
Ocenění z Czech interior award, o kterém jsme mluvili je doslova čerstvé, musíme ale zmínit i nominaci práce vašeho ateliéru v Arch Daily.
To bylo před rokem, říkáme mu Dům bez zahrady a dostali jsme se do užšího výběru House of the Year za rok 2023. A to nás hodně potěšilo, protože to je takový shortlist ze všech projektů, které byly na Arch Daily odprezentovány za rok, což je opravdu spousta.
Pro mě jako laika, milovníka krásna je doslova radost vnímat opravdu obrovskou spoustu nádherné architektury z celého světa, kterou na Arch Daily prezentují. Člověk se nemůže vynadívat a žasnout nad pestrou různorodostí lidské kreativity…
Je to opravdu nádhera, to množství opravdu krásných projektů z celého světa…je to obrovská inspirace, na Arch Daily chodíme denně, koukáme se, co se událo, co se postavilo nového, inspirujeme se…a když si představíme, že i ten náš dům může někoho inspirovat, tak je to hrozně fajn a máme z toho radost.
Je to bezesporu fantastický úspěch. Zkusme ještě trošičku pro naše akční čtenářky poodhalit, kolik ne možná běžících, ale dokončených realizací ročně dokáže vyprodukovat – bez dehonestace – relativně malý tým vašeho architektonického studia? Dá se to vůbec nějak spočítat?
Počet realizací ročně v podstatě ani nejde říct, protože jak jsem říkala, je to běh na dlouhou trať. V našem týmu je nás 10 a ne všichni jsou architekti, máme grafičku, grafika, kolegyni zabývající se zejména inženýringem, stavební inženýry…náš tým umí pokrýt více disciplín. Ale umím vám říct počet projektů, na kterých se dělá. Na konci roku budeme mít za sebou 10 let práce, a začátkem příštího roku budeme vydávat knížku k 10letému výročí …
…všechno nejlepší…
Děkujeme…a teď jsme u projektu 553, takže ročně pracujeme zhruba na 50 projektech. Ne všechny se postaví, ne všechny se dotáhnou do konce.
A – opět pokud to vůbec jde říci – který z těch 553 projektů je vám srdci nejbližší, co je pro vás vaše srdcovka, třeba taková, že kdyby vás pan manžel o půlnoci vzbudil a řekl: „Jano, tak co jsme za těch 10 let, co budeme oslavovat, udělali jako top?“ Co by to bolo za vás?
Naše srdcovka jsou barové pulty do Národního divadla tady v Praze. Ten projekt máme hodně rádi, bylo to takové malé-velké zadání. Řešili jsme, jak na malém prostoru odbavit velkou spoustu lidí v čase, kdy se přijdou o přestávce občerstvit. Vytvořili jsme barové pulty, které fungují trochu jako stroje – museli jsme pracovat s prostorem, šetřit místem a zároveň zajistit, aby bylo vše funkčně uspořádáno. A určitě budu mluvit i za Mirka, ten pocit, že jsme zanechali drobnou stopu v Národním divadle, je úžasný, byla to pro nás velká pocta.
Neodpustím si tuto otázku a už jsem se vás na to ptal v našem minulém rozhovoru. Vždy, když si povídám s dámami, tak tato otázka je ten povinný prvek: jak se vám daří variovat, zvládat, skloubovat a možná i trošku balancovat váš tvůrčí, pracovní a rodinný život?
(smích) Jedině s optimistickým přístupem k životu, já mám štěstí, že jsem optimistka a na všechno se koukám celkem pozitivně…ale je to někdy těžké vybalancovat. Člověk má pocit, že nezvládá nic na sto procent, ani práci, ani rodinu. Máme tři děti, a dnes už naštěstí mohu říci, že jsme se naučili pěkně fungovat. Už před časem jsme se rozhodli, že budeme bydlet v místě, kde pracujeme. Že ten čas, který bychom strávili cestováním z domu za Prahou do práce je pro nás důležitější než jistota vlastnického bydlení. Bydlíme kousek od atelieru, máme tady školu, kam chodí všechny naše děti. Žijeme svůj sen v podobě 15minutového města. Do atelieru můžeme chodit pěšky, stejně tak děti umí po škole dojít jak domů, tak do atelieru samy. A to je můj recept na to, jak pracovní a rodinný život skloubit. Mít možnost vše oběhat pěšky ušetří opravdu velkou spoustu času…
…kterého je málo…
… (smích) přesně, já mám pocit, že jsem permanentně v běhu. Někdy je to těžké, ale dá se to zvládnout. A mám štěstí, že s manželem jsme v tom byli vždycky spolu.
Tradiční závěrečná Míšina klíčová otázka: Co vám v poslední době udělalo radost?
(smích) To je těžká otázka…já mám pocit, že všechno. Moc dobře si uvědomuji, že žiji na úžasném kusu planety, kde se neválčí, kde převládají demokratické hodnoty.
Mám skvělou rodinu, moje práce mne ještě stále naplňuje.
Radost mi momentálně dělá náš nový projekt. Pustili jsme se do produktového designu, v září se chystáme představit unikátní úložný systém do koupelen. Už se těším, až se poličkami pochlubíme…(smích)
Za rozhovor srdečně poděkoval Ján Schneider
Foto: boq architekti, Tomáš Dittrich, titulní foto: náhled realizace projektu kanceláře DODO