Znáte pozadí a historii napětí a konfliktů mezi Izraelem a Palestinou?
V současnosti jsme svědky konfliktu mezi Izraelem a Palestinou. Kde však tento konflikt začal a kde má své kořeny?
Tímto článkem chceme široké veřejnosti laicky přiblížit úvod do této problematiky, Článek se nám však nepodařilo řešit ve spolupráci s odborníky na historii, politiku či náboženství, takže může obsahovat mírné nepřesnosti. Článek je však korigovaný politologem a dalšími specialisty. Toto je výsledek naší práce.
Doufáme, že článek pomůže alespoň nějakým způsobem zvyšovat povědomí o tragické situaci v Palestině a Izraeli a s pomocí hlubšího uvědomění nám možná pomůže nalézt konstruktivnější řešení, eliminovat nepochopení, rezignaci, odsuzování nebo násilí.
Osnova článku
Historický úvod do oblasti Izraelu a Palestiny
Přes tuto oblast vedly nejdůležitější obchodní křižovatky, což přitahovalo zájem mnoha velmocí. I proto toto území postupně spadalo pod asyrskou, babylonskou, perskou, řeckou, římskou, byzantskou i arabskou nadvládu.
Posuňme se však na konec 19. a začátek 20. století. Sionistické hnutí, jehož cílem bylo založit židovskou vlast v Palestině, reagovalo na rostoucí antisemitismus v Evropě. V tomto období se zvýšila židovská migrace do Palestiny, což vedlo k napětí mezi arabským obyvatelstvem, které mělo též svoje územní nároky.
Napětí se znásobilo po první světové válce
Tehdy se zvyšovala židovská migrace a oba národy se snažili o sebeurčení, což vedlo k střetům a násilí. Po vyhlášení nezávislosti Izraele v roce 1948 došlo k invazi sousedních arabských států, což vedlo k vysídlení stovek tisíc Palestinců, kteří se stali utečenci. Tato událost, známá jako Nakba, zůstává pro Palestince traumatem.
Izraelská okupace Západního břehu Jordánu včetně východního Jeruzaléma a pásma Gazy po šestidenní válce v roce 1967 ještě více zintenzivnila konflikt. Organizace pro osvobození Palestiny se stala vedoucím hlasem palestinského nacionalismu a odporu proti izraelské okupaci. Organizace se zapojila do ozbrojeného boje, terorismu i diplomatických snah o prosazení palestinských práv.
V 90. letech vedla mírová jednání k dohodám z Osla, jejichž cílem bylo vytvořit rámec pro palestinskou samosprávu v částech Západního břehu Jordánu a pásma Gazy. Mírový proces však ztroskotal v důsledku pokračujícího násilí, rozšiřování osad a neshod v klíčových otázkách.
Vzestup Hamasu, islamistické militantní skupiny, dále komplikoval úsilí o mír. Hamas převzal kontrolu nad pásmem Gazy v roce 2007, což vedlo k blokádě ze strany Izraele a Egypta a k opakovaným konfliktům včetně válek v letech 2008-2009, 2012 a 2014. Konflikt mezi Izraelem a Palestinou zůstává nevyřešený, přičemž obě strany si dělají nárok na stejnou zem a čelí hluboko zakořeněným křivdám a obavám o bezpečnost.
Konflikt ještě více vyeskaloval, když palestinská militantní skupina Hamas spustila 7. října 2023 útok na Izrael, přičemž stovky ozbrojenců pronikly do komunit v blízkosti pásma Gazy. Zahynulo okolo 1200 lidí, přičemž dle izraelské armády bylo zajato více než 200 vojáků a civilistů, včetně žen a dětí.
Sporné otázky ve sporu Izrael vs Palestina
Existuje několik otázek, na kterých se zúčastněné strany neumí dohodnout. Hlavní sporné otázky jsou:
- Jak řešit problematiku palestinských utečenců?
- Mají židovské osady na okupovaném Západním břehu zůstat nebo mají být odstraněny?
- Mají obě strany sdílet město Jeruzalém?
- Měl by být u Izraele vytvořen i Palestinský stát?
Porovnání rozlohy území Palestiny a Izraele
Současní Palestinci žijí především v Gaze, na Západním břehu Jordánu a ve Východním Jeruzalému. Izrael má 3,5x větší území, o které se však vedou sporty. Například Jeruzalém považují Palestinci za své hlavní město, ale město je pod okupací Izraele.
Izrael: vznik, hranice, obyvatelstvo
Dějiny státu Izrael jsou hluboko propojeny s historií židovského národa a touhou po vlasti. Velký vliv mělo sionistické hnutí, jehož cílem bylo založit židovskou vlast. Nabralo na síle koncem 19. století.
Poloha Izraele
Izrael je stát na Blízkém východě v oblasti jihozápadní Asie, ležící na východním pobřeží Středozemního moře. K Izraeli přiléhá i Západní břeh Jordánu (Judea a Samária) a Pásmo Gazy, t.j. území částečně spravované palestinskou autonomií, tyto oblasti jsou Izraelem okupovány od šestidenní války v roce 1967.
Prvním suverénním státem bylo Izraelské království (cca 931-722 před Kristem), které se později rozdělilo na Izrael a Judsko, dvě příbuzná království obývané Izraelity.
Izrael vyhlásil nezávislost 14. května 1948. Vzápětí došlo k invazi sousedních arabských států, což vedlo k arabsko-izraelské válce a vysídlení statisíců Palestinců. Izrael vznikl jako nezávislý stát, zatímco Západní břeh Jordánu anektoval Jordánsko a pásmo Gazy se dostalo pod egyptskou správu.
Obyvatelstvo
Izrael má 9 364 000 obyvatel a je jediným státem Židů na světě. Je domovem i izraelských Arabů, křesťanů, samaritánů, i jiných náboženských a etnických menšin.
74 % tvoří židé, 18 % tvoří muslimové, 2 % křesťané a 1,6 % drúzové.
Úředními jazyky jsou hebrejština a arabština. Hlavním jazykem je hebrejština, kterou hovoří většinová populace. Arabsky hovoří izraelští Arabové a židé, kteří do Izraele emigrovali z arabských zemí. Většina Izraelců komunikuje také anglicky. Kvůli velkému množství migrantů je možné na ulici slyšet i mnoho dalších jazyků.
Izrael je parlamentní zastupitelská demokratická republika s všeobecným rovným volebním právem. Vládu vede premiér a zákonodárným orgánem je jednokomorový parlament. Zatímco Izrael považuje za své hlavní město Jeruzalém, většina států jej neuznává a za hlavní město považuje Tel Aviv-Jaffa.
Hranice Izraele
Izrael se nachází na východě Středozemního moře, které tvoří jeho západní hranice. Dále je ohraničený ze severu Libanonem, ze severovýchodu Sýrií, z východu Jordánskem a z jihozápadu Egyptem. Území spadající pod izraelskou jurisdikci zahrnuje i Východní Jeruzalém a Golanské výšiny, s nimiž má Izrael rozlohu celkem 22 070 km².
Jako Izraelem okupovaná území se označují území Západního břehu Jordánu, východního Jeruzaléma a Golanských výšin, které byly po 6 denní válce v roce 1967 odebrané Egyptu, Jordánsku a Sýrii. Termín se používal i pro Sinajský poloostrov, který byl navrácený Egyptu podle egyptsko-izraelské mírové smlouvy. Na všech těchto územích byly založeny izraelské osady. Ve východním Jeruzalému a na Golanských výšinách se uplatňuje izraelské právo. Západní břeh zůstává pod vojenskou správou. Většina jednání o těchto územích proběhla na základě rezoluce Rady bezpečnosti OSN č. 242, která požaduje stáhnutí Izraele z okupovaných území a jejich návrat arabským státům.
Členství ve světových organizacích
Izrael je členem Organizace spojených národů (OSN) a mnoho agentur včetně Organizace spojených národů pro vzdělávání, vědu a kulturu (UNESCO), Úřadu vysokého komisaře OSN pro utečence (UNHCR) a Organizace pro výživu a polnohospodářství (FAO).
Palestina: vznik, hranice, obyvatelstvo
Palestinská národní identita má své kořeny v širším historickém kontextu regionu Levant, který zahrnuje současný Izrael, Západní břeh Jordánu a pásmo Gazy. Historie Palestiny je složitá, formovaná civilizacemi, impérii a hnutími v průběhu tisíciletí.
Palestina, oficiálně stát Palestina, je stát v regionu jižní Levanta v západní Asii. Vznikl 15. listopadu 1988 a oficiálně jej řídí Organizace pro osvobození Palestiny (OOP).
Hranice Palestiny
Nárokuje si Západní břeh Jordánu (včetně východního Jeruzaléma) a pásmo Gazy, přičemž všechna tato území jsou od roku 1957 územími okupovanými Izraelem.
Západní břeh Jordánu sdružuje 165 palestinských enkláv, které jsou částečně pod palestinskou nadvládou, ale zbytek, včetně 200 izraelských osad, je pod plnou izraelskou kontrolou.
Pásmo Gazy byly pod správou Egypta, ale v roce 1957 ho dobyl Izrael. Izrael spravoval region, dokud se v roce 2005 nestáhl. Organizace spojených národů, Mezinárodní výbor Červeného kříže a různé lidskoprávní organizace stále považují Gazu za drženou pod izraelskou vojenskou okupací. Izrael tato tvrzení zpochybňuje.
Hnutí Hamas převzalo moc po vítězství palestinských parlamentních volbách v roce 2006. Po tom, co se Hamas stral vedoucí stranou parlamentu PNA, vypukl konflikt mezi ním a stranou Fatah, což vedlo k tomu, že v roce 2007 (dva roky po stažení Izraele) převzal Hamas pásmo Gazy. Fatah spravuje Západní břeh Jordánu.
Obyvatelstvo
Počet obyvatel Palestinského státu v roce 2021 byl 5 227 193. I když Palestina považuje Jeruzalém za své hlavní město, město je pod kontrolou Izraele.
Až 93 % obyvatel je muslimů 6 % tvoří křesťané a následují menší náboženské komunity, včetně samaritánů a drúzů.
Izraelský statistický úřad však uvádí, že v roce 2021 žilo v izraelských osadách na Západním břehu Jordánu podle odhadů 465 400 židovských Izraelců, což by tvořilo téměř 10 % obyvatel.
Úředním jazykem Palestiny je arabština, ale mnoho Palestinců mluví i anglicky. V různých částech země se mluví různými dialekty, nejběžnějším z nich je levantská arabština.
Členství ve světových organizacích
Palestina je členem Arabské ligy, Organizace islámské spolupráce, G77, Mezinárodního olympijského výboru, UNESCO, UNCTAD a Mezinárodního trestního soudu. Po neúspěšném pokusu v roce 2011 zajistit plný status členského státu OSN, valné shromáždění OSN v roce 2012 odhlasovalo uznání Palestiny jako nečlenského pozorovatelského státu. 26. února 2024 padla palestinská vláda, přičemž celá palestinská vláda odstoupila, včetně premiéra.
Historie Izraelu a Palestiny
Oblast Palestiny byla obývaná od starověku, původními obyvateli bylo Kanaánci, Filištíni a Jebusejci. Později byla dobytá a ovládaná mnohými říšemi včetně Egypťanů, Asyrčanů, Babyloňanů, Peršanů, Řeků a Římanů.
Palestina je geografický region v západní Asii. Nachází se v jižní Levantě a obvykle označuje území Izraelu a státu Palestina, i když některé definice zahrnují i části severozápadního Jordánska. Mezi další historické názvy regionu patří Kanaán, Zaslíbená země, Izraelská země nebo Svatá země.
První písemné záznamy o Palestině se objevily v 12. století před Kristem v 20. egyptské dynastii, která používala výraz Peleset pro sousední lid nebo krajinu. V 8. století před Kristem Asyřané označovali region jako Palashtu nebo Pilistu. V helénistickém období se tato jména přenesla do řečtiny a v 5. století před Kristem se začalo objevovat pojmenování Palestina.
Za nejstarší město se považuje Jericho, které vzniklo okolo roku 8 000 před Kristem. Až do 10. století vznikaly na tomto území pouze městské státy, které byli pod vlivem některé z tehdejších velmocí.
Jako kolébka judaismu a křesťanství má region bouřlivou historii, jakožto křižovatka náboženství, kultury, obchodu a politiky. V době bronzové ho obývali Kanaánci, v době železné (830 před Kristem) vznikla dvě příbuzná království, Izrael a Judsko. Od té doby se region dostal pod nadvládu různých říší, včetně Novoasyrské, Novobabylonské a Achajmenovské. Vzpoury Židů proti helénistické nadvládě přinesli krátkodobá období regionální nezávislosti pod dynastií Hasmoneovců, které skončilo postupným začleněním do Římské říše (později Byzantské).
Kráľovstvá v Izraeli – Izraelské kráľovstvo bolo dobyté v roku 722 pred Kr., Judské kráľostvo prekvitalo až do r. 587 pred Kr.
Římská nadvláda a židovská diaspora
Římská vláda a následná židovská diaspora jsou významnými kapitolami židovské historie, které formují indetitu, kulturu a zkušenosti židovského národa.
V roce 63 před Kristem dobyl římský generál Pompeius Judeu, která byla tehdy součástí Hasmoneova království. To znamenalo začátek římské vlády nad regionem.
Herodes Velký, známý svými ambiciózními stavebními projekty, postavil v Jeruzalémě Druhý chrám, který se stal centrem židovského náboženského života. Napětí mezi židovským obyvatelstvem a římskými úřady vedlo k několika povstáním včetně První židovsko-římské války (66-73 n.l.) a povstání Bar Kokhba (132-136 n.l.).
První židovsko-římská válka vyvrcholila obléháním a zničením Druhého chrámu římskými legiemi pod vedením Tita v roce 70 n.l. Dodnes se zachovala jen západní zeď chrámu, která se nazývá Zeď nářků.
Porážka měla za následek rozptýlení židovských komunit, známých jako židovská diaspora.
Komunity židovské diaspory vznikly v různých regionech včetně Evropy, severní Afriky, Středního východu a později i Ameriky. Tyto komunity si udržovaly svou náboženskou a kulturní identitu prostřednictvím synagog, komunálních institucí a dodržováním židovských zákonů a tradic.
Mnoho lidí žijících mimo Palestinu dlouhodobě usilovali o návrat a tato touha byla vyjádřena i v Tanachu a je významným motivem židovských modlitebních knih.
Byzantské a islámské období
Palestina se po úpadku Římské říše dostala pod byzantskou nadvládu. Během tohoto období, které trvalo od 4. do 7. století n.l., zažil region pod vládou Byzantské říše významnou christianizaci. Vznikaly kostely, kláštery a křesťanská poutní místa, mezi nimi i Chrám božího hrobu v Jeruzalémě.
Byzantská nadvláda též znamenala konflikty se židovskými komunitami včetně omezení židovských náboženských praktik a pronásledování. Židé tu však zůstávali nadále, hlavně v Galileji a na jejím pobřeží. Byzantské období skončili islámskými výboji v 7. století (rok 641), kdy arabské muslimské armády pod vedením Rašídunského kalifátu dobyli Palestinu. To vedlo k šíření islámu a arabské kultury.
Rašídunskou vládu vystřídal Umajjovský kalifát, Abbásovská kalifát a Fátimovský kalifát. Po pádu Jeruzalémského království se obyvatelstvo Palestiny stalo převážně muslimským. V 13. století se stalo součástí Mamlúckého sultanátu a po roce 1516 součástí Osmanské říše.
Islámské období přineslo do regionu hluboké změny, včetně zavedení islámu jako dominantního náboženství a zavedení arabštiny jako primárního jazyka. Jeruzalém získal význam jako svaté město v islámu, a to výstavbou Skalního dómu a mešity Al-Aksá na Chrámové hoře.
Období křižáků
Během křižáckého období v Palestině, které trvalo od 11. do 13. století, se region ohniskem vojenských tažení evropských křesťanských rytířů známých jako křižáci. Křižáci měli za cíl znovu vymanit Jeruzalém a další svatá místo z muslimské kontroly. V roce 1099 křižáci úspěšně dobyli Jeruzalém a založili Latinské království Jeruzalém a sérii křižáckých států včetně hrabství Edessa, Antiochijského knížectví a hrabství Tripolis.
Období křižáků se však vyznačovalo pokračujícím konfliktem s muslimskými silami, včetně slavných kampaní vedených muslimskám vůdcem Saladinem, který v roce 1187 dobyl Jeruzalém zpět.
Třetí křižácká výprava vedená evropskými panovníky, jako byl Richard Lví srdce, se pokusila znovu dobýt Jeruzalém, ale nakonec selhala. Koncem 13. století byly křižácké státy postupně oslabeny vnitřními spory, ekonomickým úpadkem a vzestupem muslimské moci v regionu. V roce 1291 dobyl egyptský sultanát poslední křižáckou pevnost Acre, čímž se ukončilo období křižáků v Palestině.
Perzekuce Židů v Evropě, která začala ve 12. století a vyvrcholila vyhnáním ze Španělska v roce 1492, vedla k stálému proudu utečenců, kteří se usazovali ve Svaté zemi.
pixabay.com
Osmanská říše
Osmanská říše, známá také jako Osmanský kalifát, byla jednou z nejmocnějších a nejtrvalejších říší ve světových dějinách. Od 16. století do počátku 20. století byla Palestina součástí Osmanské říše a zažívala relativní stabilitu a prosperitu. V tomto období se začal objevovat arabský nacionalismus, stejně jako sionistické snahy o židovskou vlast.
Osmanská říše se vyznačovala různorodým obyvatelstvem, které se skládalo z různých etnických a náboženských skupin včetně Turků, Arabů, Kurdů, Řeků, Arménů, Židů a dalších. Impérium uplatňovalo politiku náboženské tolerance, která umožňovala nemuslimům praktizovat svou víru v určitých mezích a poskytovala určitý stupeň autonomie náboženským komunitám prostřednictvím systému prosa.
Během 16. století vznikly velké židovské komunity ve čtyřech svatých městech: Jeruzalému, Hebronu, Tiberiasu a Safedu. V druhé polovině 18. století se do Svaté země přesídlila téměř celá chasidská pospolitost. 17. století znamenalo začátek úpadku Osmanské říše.
V 19. století Osmanská říše inicioval sérii reforem, které měly řešit některé vnitřní slabiny říše a odvrátit další úpadek. To se nepodařilo. Imperium bylo nakonec po porážce v první světové válce rozděleno a v roce 1923 vznikla Turecká republika pod vedením Mustafu Kemala Atatürka.
Balfourova deklarace (1917)
Během první světové války vydala britská vláda Balfourovu deklaraci, která vyjadřuje podporu zřízení národního domova pro židovský národ v Palestině.
Balfourova deklarace je významným dokumentem v dějinách Blízkého východu, hlavně v kontextu vzniku státu Izrael a palestinsko-izraelského konfliktu.Byl to list z 2. listopadu 1917, který poslal Arthur Balfour, tehdejší britský ministr zahraničních věcí, lordovi Rothschildovi, prominentnímu vůdci britské židovské komunity. List vyjádřil britskou podporu zřízení národního domova pro židovský národ v Palestině, která byla tehdy pod osmanskou nadvládou.
Balfourova deklarace zároveň uvedla, že se nebude dělat nic, co by mohlo poškodit občanská a náboženská práva existujících nežidovských komunit v Palestině. Tento dvojitý závazek odrážel složitost situace v Palestině, kde měli Židé i Arabové historické a náboženské vazby s krajinou.
Balfourova deklarace měla pro region dalekosáhlejší důsledky, formovala směřování židovsko-arabských vztahů.
Britský mandát na území Izraele a Palestiny (1920-1948)
Po porážce Osmanské říše v první světové válce Liga národů v roce 1920 svěřila Británii mandát nad Palestinou. Systém mandátů byl vytvořen pro řízení bývalých osmanských území na Blízkém východě s cílem podpory stability, rozvoje a sebeurčení.
Balfourova deklarace z roku 1917, v které Británie vyjádřila podporu zřízení národního domova pro židovský národ v Palestině, se stala základním kamenem britské politiky během mandátu. Židovská migrace do Palestiny se pod britskou vládou výrazně zvýšila, což vedlo k napětí mezi arabským obyvatelstvem.
freepik.com
Arabsko-židovský konflikt
Období mandátu bylo ovlivněno rostoucím napětím mezi arabskou a židovskou komunitou v Palestině. Arabští obyvatelé se postavili proti židovské migraci a vytvoření židovské vlasti, protože se obávali ztráty půdy a politických práv.
V roce 1937 britská vláda jmenovala Peelovu komisi, aby vyšetřila příčiny arabsko-židovského konfliktu a navrhla řešení. Komise doporučila rozdělení Palestiny na samostatné židovské a arabské státy, ale tento plán nebyl realizován pro odpor obou komunit.
V roce 1939 vydala britská vláda Bílou knihu, která se snažila omezit židovskou migraci do Palestiny. Tato politika výrazně omezila židovskou migraci během druhé světové války, což vedlo ke kritice ze strany židovské komunity, hlavně když se objevily zprávy o holocaustu.
Britský mandát pro Palestinu skončil 14. května 1948, kdy stát Izrael vyhlásil nezávislost. To vedlo k arabsko-izraelské válce a vysídlení statisíce Palestinců, kteří se stali utečenci.
Holocaust a židovská migrace
Holocaust během 2. světové války (1939-1945), v které nacisté systematicky zavraždili šest milionů Židů, ještě více podpořil naléhavost vytvoření židovské vlasti.
Byla to genocida spáchaná nacistickým Německem a jeho kolaboranty během druhé světové vojny. Výsledkem bylo systematické vyvražďování šesti milionů Židů spolu s miliony dalších, včetně Romů, Slovanců, postižených jedinců, politických disidentů a dalších, kterých nacisté považovali za nežádoucí.
Před holocaustem čelili Židé v Evropě století diskriminací, pogromám a antisemitské politice. Když se Adolf Hitler a nacistická strana dostali k moci v Německu v roce 1933, zavedli sérii protižidovských zákonů, které zbavili Židy jejich práv, živobytí a důstojnosti. Židovské obchody byly bojkotovány, synagogy byly zničené a Židé byli vystaveni násilí a obtěžování.
Koncentrační tábory a ghetta
Když nacistické Německo rozšiřovalo svou kontrolu nad Evropou, Židé byli převezeni do přeplněných ghett v městech po celé východní Evropě.
V roce 1941 začali nacisté realizovat svoje konečné řešení, plán na systematické vyhlazování evropského židovství. Šlo o zřízení vyhlazovacích táborů jako Osvětim, Treblinka nebo Sobibor, kde byli Židé hromadně vražděni v plynových komorách. Kromě toho existovaly koncentrační tábory, kde byli vězni vystaveni nuceným pracem, hladovění a lékařským experimentům.
Holocaust skončil porážkou nacistického Německa v roce 1945. Spojenecké síly osvobodily koncentrační tábory a odhalily plný rozsah hrůz, které se tam odehrály. Ti, co přežili, čelili obrovským výzvám při obnově svých životů a komunit, zvládání traumatu a konfrontaci se ztrátou blízkých.
Holocaust měl hluboký vliv na židovskou identitu a kolektivní paměť. Připomíná se každoročně v den památky obětí holocaustu (Jom ha-šoa).
freepik.com
Plán rozdělení Palestiny OSN (1947)
Plán rozdělení Palestiny OSN byl návrh předložený Organizací spojených národů v roce 1947 pro řešení eskalujícího konfliktu mezi Židy a Araby v rámci britského mandátu Palestiny, který měl vypršet. Otázka budoucnosti Palestiny byla čím dál více naléhavější. Konflikt mezi židovskými a arabskými komunitami v Palestině byl čím dál více intenzivnější, přičemž obě skupiny si dělaly nárok na půdu.
V reakcii na eskalující násilí a napětí vytvořila Organizace spojených národů komisi UNSCOP s cílem prozkoumat situaci v Palestině a vydat doporučení pro její budoucnost. Po vyslechnutí a shromáždění informací komise UNSCOP navrhla rozdělit Palestinu na samostatné židovské a arabské státy.
OSN rezoluce 181 pro plán rozdělení území pro vznik Izraele
Dne 29. listopadu 1947 valné shromáždění OSN odhlasovalo přijetí rezoluce 181, která schválila plán rozdělení navrhnutý komisí UNSCOP. Plán počítal s vytvořením nezávislých židovských a arabských států s hospodářskou unií mezi nimi a určil mezinárodní zónu v Jeruzalémě. Podle plánu rozdělení by navrhovaný židovský stát zahrnoval přibližně 56 % rozlohy Palestiny včetně pobřežní nížiny, regionu Galilea a části pouště Negev. Arabský stát by tvořil zbývajících 44 % včetně většiny Západního břehu Jordánu a pásma Gazy.
Plán rozdělení přivítali židovští vůdci, kteří jej považovali za příležitost na vytvoření suverénního židovského státu ve vlasti jejich předků. Arabští lídří však plán odmítli s odůvodněním, že nespravedlivě zvýhodňuje židovské obyvatelstvo a porušuje práva arabské většiny v Palestině.
Vypuknutí násilí spojeného s plánem rozdělení
Po přijetí plánu rozdělení vypuklo násilí mezi židovskými a arabskými komunitami v Palestině, přičemž obě strany se snažily získat kontrolu nad územím. Situace přerostla do rozsáhlého konfliktu, který nakonec vedl k arabsko-izraelské válce v roce 1948.
Plán rozdělení Palestiny nebyl nikdy plně implementován z důvodu odmítnutí arabskými státy a vypuknutí války, zůstává však významným milníkem v historii izraelsko-palestinského konfliktu.
Izraelská nezávislost (1948)
Dne 14. května 1948 vyhlásil stát Izrael po ukončení britského mandátu nezávislost. Po vyhlášení následovala arabsko-izraelská válka, v které sousední arabské státy napadly Izrael, ale byly poraženy. Izrael vznikl jako nezávislý stát, i když se spornými hranicemi a nevyřešenými problémy se sousedními arabskými státy.
Izrael čelil v prvních letech mnohým výzvám, včetně absorbování židovských přistěhovalců z celého světa, zakládání vládních institucí a obrany proti nepřátelským sousedním státům.
freepik.com
Války a konflikty mezi Izraelem a arabskými sousedními státy
- Suezská krize (1956)
- Šestidenní válka (1967)
- Jomkupurská válka (1973)
- Libanonské války
- Konflikty s palestinskými militantními skupinami v Gaze a na Západním břehu
Od svého vzniku byl Izrael zapojený do několika válek a konfliktů s arabskými sousedy, včetně Suezské krize (1956), Šestidenní války (1967), Jomkipurské války (1973), libanonských válek a pravidelných konfliktů s palestinskými militantními skupinami v Gaze a na Západním břehu.
Suezská krize (1956)
Suezská krize, známá též jako Suezská válka, se odehrála v roce 1956 a byla významnou událostí v dějinách Blízkého východu, do které se zapojili Egypt, Izrael, Francie a Británie.
Egyptský vůdce Gamal Abdel Násser znárodnil Suezský průplav v červnu 1956, čímž potvrdil egyptskou suverenitu nad touto životně důležitou vodní cestou, kterou kontrolovaly britské a francouzské zájmy.
Izrael má dlouhodobé obavy o bezpečnost v souvislosti s egyptskou kontrolou nad Sinajským poloostrovem a jeho podporou palestinských militantů podnikajících útoky na izraelské území. Izrael viděl příležitost vojenského oslabení Egypta a potenciálně si chtěl zajistit kontrolu nad Sinajem spoluprací s Británii a Francií.
V říjnu 1956 Izrael spustil vojenskou invazi na Sinajský poloostrov a rychle postupoval směrem k Suezskému průplavu. Británie a Francie, znepokojené ztrátou kontroly nad kanálem a obávající se růstu vlivu Nássera v regionu, se spojili s Izraelem v tajném plánu na opětovné získání kontroly nad kanálem.
Suezská krize vyvolala mezinárodní odsouzení, hlavně ze strany USA a SSSR, které ji považovali za porušení egyptské suverenity a hrozbu pro regionální stabilitu. Obě velmoci tlačili na Británii, Francii a Izrael, aby stáhli své síly z Egypta.
OSN sehrála klíčovou roli při řešení krize. Na nátlak USA a SSSR svolalo valné shromáždění OSN přijalo rezoluci vyzývající k okamžitému příměří a stáhnutí zahraničních vojsk z Egypta.
Čelíc mezinárodnímu tlaku a hrozbě ekonomických sankcí, Británie, Francie a Izrael souhlasili se stažením svých sil z Egypta. Mírové síly OSN, známé jako Pohotovostní síly OSN (UNEF) měly dohlížet na příměří a zajistit stáhnutí zahraničních jednotek.
Napříč stáhnutí zahraničních sil vyšel egyptský vůdce Nasser z krize jako hrdina arabského světa, který se postavil západním mocnostem a prosadil egyptskou suverenitu nad Suezským průplavem. Krize posílila jeho popularitu a vliv v regionu.
Šestidenní válka (1967)
Šestidenní válka, která probíhala od 5. do 10. června 1967, byla krátkým, ale rozhodujícím konfliktem mezi Izraelem a arabskými státy Egypt, Jordánsko a Sýrie. Mělo to dalekosáhlé důsledky pro geopolitiku Blízkého východu a izraelsko-palestinský konflikt.
Napětí mezi Izreaelem a jeho arabskými sousedy eskalovalo už roky. Arabské státy odmítly uznat existenci Izraele a snažili se o jeho zničení. V měsících před válkou došlo mezi Izraelem a jeho arabskými sousedy k potyčkám a pohraničním střetům, hlavně podél syrských a jordánských hranic.
V květnu 1967 egyptský prezident Gamal Abdel Nasser nařídil blokádu Tiranského průlivu, čímž Izraeli odepřel přístup k Červenému moři. Vyhnal také mírové síly OSN ze Sinajského poloostrova a shromáždil egyptské jednotky podél hranic s Izraelem, čímž zvýšil obavy z hrozícího útoku.
Dne 5. června 1967 Izrael spustil preventivní úder, přičemž začaly nálety na egyptská letiště v koordinované operaci známé jako operace Focus. Izraelské letectvo zničilo většinu egyptského letectva na zemi a získalo vzdušnou převahu v regionu.
Se získanou vzdušnou převahou začaly izraelské pozemní síly sérii útoků proti Egyptu, Jordánsku a Sýrii. Do konce šestidenního konfliktu Izrael dobyl Sinajský poloostrov a pásmo Gazy od Egypta, Západní břeh Jordánu (včetně východního Jeruzaléma), od Jordánska a Golanské výšiny od Sýrie. Tato území byla následně obsazena a v případě východního Jeruzaléma a Golanských výšin anektované Izraelem.
Zeď nářků, foto: pixabay.com
Šestidenní válka měla významné důsledky pro Blízký východ
Demonstrovalo to vojenskou převahu Izraele a rozbilo mýtus o arabské neporazitelnosti. Vedlo to i k vysídlení statisíců Palestinců a Syřanů z dobytých území, což přispělo k palestinské uprchlické krizi.
Izraelská okupace Západního břehu Jordánu a pásma Gazy po šestidenní válce položila základy pro desetiletí konfliktů a napětí s palestinským obyvatelstvem. Izrael také založil osady na okupovaných územích, která jsou podle mezinárodního práva považována za nezákonná a představují velkou překážku míru.
Po válce Rada bezpečnosti Organizace spojených národů přijala rezoluci 242, která vyzývala ke stažení izraelských sil z okupovaných území výměnou za mír a uznání ze strany arabských států. Implementaci usnesení však bránily přetrvávající konflikty a spory o půdu a hranice. Šestidenní válka přetvořila politickou zemi Blízkého východu a dodnes ovlivňuje regionální dynamiku a izraelsko-palestinský konflikt.
Teroristické útoky a Mnichov 1972
Na přelomu 60. a 70. let palestinští ozbrojenci zorganizovali několik teroristických útoků na izraelské cíle po celém světě, mimo jiné i na izraelské atlety na LOH v Mnichově v roce 1972.
Izrael odpověděl operací Boží hněv, pokusem izraelské tajné služby Mosad zlikvidovat strůjce mnichovského útoku. 6. října 1973, v den židovského svátku Jom kipur, překvapivě na Izrael zaútočili Egypt a Sýrie.
freepik.com
Jomkipurská válka (1973)
Jomkipurská válka, také známá jako říjnová válka nebo ramadánová válka, byla velkým konfliktem, který se odehrál mezi Izraelem a koalicí arabských států vedenou Egyptem a Sýrií.
Arabské státy se snažily získat zpět území ztracená ve válce v roce 1967 a zpochybnit vojenskou dominanci Izraele v regionu.
Jomkipurská válka začala 6. října 1973, což se shodovalo s Jom Kipur, nejsvětějším dnem v židovském kalendáři. Překvapivý útok měl využít izraelského dodržování svátku, během něhož je minimalizována vojenská aktivita.
Válka začala koordinovanými egyptskými a syrskými ofenzívami proti izraelským pozicím na Sinajském poloostrově a na Golanských výšinách. Egyptské síly překročily Suezský průplav a prolomily linii Bar Lev, zatímco syrské síly podnikly útoky na izraelské pozice na Golanských výšinách.
Navzdory počátečním neúspěchům Izrael rychle zmobilizoval své síly a spustil protiofenzívu proti egyptským a syrským pozicím. Na Sinaji izraelské síly překročily Suezský průplav a obklíčily egyptskou třetí armádu, zatímco na Golanských výšinách izraelské síly odrazily syrský postup a dobyly zpět ztracené území.
Jomkipurská válka podnítila mezinárodní diplomatické úsilí ukončit konflikt a zabránit další eskalaci. Spojené státy sehrály klíčovou roli při zprostředkování příměří a vyjednávání dohod o odpoutání se mezi Izraelem, Egyptem a Sýrií.
Jomkipurská válka měla významné důsledky pro Blízký východ. Ačkoli to nevedlo k rozhodujícímu vítězství ani jedné ze stran, vedlo to k významným změnám v regionu, včetně případné mírové smlouvy mezi Izraelem a Egyptem v roce 1979, známé jako Camp David Accords.
Libanonské války
Libanonské války se vztahují na řadu konfliktů, k nimž došlo v Libanonu od roku 1975 do roku 1990, do kterých byly zapojeny různé frakce v zemi, jakož i vnější aktéři. Války byly živeny politickými, náboženskými a sektářskými rozpory mezi různorodým obyvatelstvem Libanonu.
Počáteční fáze konfliktu, známá jako Libanonská občanská válka (1975-1990), byla charakterizována rozsáhlým násilím včetně masakrů, bombových útoků a vysídlování civilistů. Konflikt proti sobě postavil různé milice zastupující různé náboženské a etnické skupiny včetně maronitských křesťanů, sunnitských muslimů, šíitských muslimů, drúzů a palestinských uprchlíků.
Vnější zásahy sousedních zemí, jako je Izrael, Sýrie a Organizace pro osvobození Palestiny (OOP), konflikt ještě více zkomplikovaly. Izraelská invaze do Libanonu v roce 1982, jejímž cílem bylo vyhnat OOP z jižního Libanonu, eskalovala násilí a vedla k masakru v Sabře a Šatíle, při kterém libanonské křesťanské milice zabily stovky palestinských uprchlíků.
Konflikt nakonec skončil podepsáním Taifské dohody v roce 1989 a následným stažením zahraničních sil z Libanonu. Následky válek zanechaly Libanon hluboce poznačený rozsáhlým ničením, ekonomickou devastací a nevyřešeným politickým napětím, které zemi ovlivňuje dodnes.
Libanon, foto: pixabay.com
Současný konflikt mezi Izraelem a Palestinou
Nejméně 1 200 mrtvých obyvatel i návštěvníků Izraele a tisíce zabitých Palestinců – tolik obětí měl za následek vpád stovek ozbrojenců radikálního palestinského hnutí Hamás na jižní a centrální území Izraele v první den konfliktu 7. října 2023. V březnu 2024 je hlášeno více než 31 000 Palestinců a Izraelitů a téměř 80 000 zraněných.
Útoky začaly v časných ranních hodinách raketovou palbou proti Izraeli a vpády vozidel na izraelské území s několika útoky na okolní izraelské civilní komunity a izraelské vojenské základny.
Útok Hamásu je odpovědí na přetrvávající izraelskou okupaci Západního břehu Jordánu, zatýkání členů Hamásu, izolaci a bombardování Gazy. Její obyvatelé jsou na Izraeli téměř zcela závislí při dodávkách elektřiny, potravin a pohonných hmot.
Jako další důvod načasování útoku Hamásu se zmiňuje připravovaná dohoda o navázání diplomatických vztahů mezi Saúdskou Arábií a Izraelem. Tzv. Abrahamovské dohody, které 15. září 2020 mezi sebou ve Washingtonu podepsaly Izrael, Spojené arabské emiráty a Bahrajn, usilují o nový model normalizace, dosažení takzvaného vřelého míru s většími kontakty mezi národy. Dohody o sbližování uzavřely před dvěma lety s Izraelem i Súdán a Maroko.
Úlohu sehrává i snaha Izraele mít ve svém okolí země, se kterými lze komunikovat a spolupracovat. A samozřejmě vedle vojenských vztahů hraje roli také civilní ekonomická spolupráce a byznys.
Palestinci považují Abrahamovské dohody za zradu vůči svému národu a zároveň odměnu pro Izrael, který přitom dále okupuje Východní Jeruzalém, Západní břeh a Pásmo Gazy.
Izrael slíbil pozastavit plán připojení
Izrael výměnou za oficiální navázání diplomacie s Emiráty přislíbil pozastavit plán na anexi údolí Jordánu o rozloze zhruba 2400 kilometrů čtverečních, kde žijí desetitisíce Palestinců a tisíce Židů. Palestinci v tom hrají nešťastnou roli. Nemusí se sice bezprostředně obávat anexe, ale přišli o zásadní kartu při jednání s Izraelem – příslib Izraeli, že pokud přistoupí na mír s Palestinci, tak získá mír s celým arabským světem. Abrahamovské dohody jsou důkazem, že Izrael k tomu, aby získal mír s arabskými zeměmi, Palestince nepotřebuje.
Pokud Abrahamovské dohody podepíše i Saúdská Arábie, Palestina přijde o silného spojence. Rijád ještě donedávna podporoval myšlenku Arabské mírové iniciativy (API), kterou se snažil zprostředkovat před dvěma dekádami. Saúdská Arábie tehdy nabídla Izraeli návrh, že by všechny země Ligy arabských států (LAS) normalizovaly vztahy s Izraelem, pokud se vrátí hranice do podoby z let 1949 až 1967. Zároveň by Izrael musel umožnit existenci suverénní Palestiny s Východním Jeruzalémem jako hlavním městem.
Ve hře je možná i Irán
Jako další motivace říjnového útoku se uvádí úspěch Hamásu v obnově vztahů s Íránem. Írán popřel jakoukoli roli v útoku Hamásu na Izrael, ale Hamás by nemohl existovat ve své současné podobě bez finanční a politické podpory Íránu.
Teroristický vpád Hamásu na izraelské území se považuje za nejkrutější v historii. Přišlo v něm o život více Izraelců než za šestidenní války, a to za jeden den. Většinu obětí navíc tvořili ne vojáci, ale civilisté, mezi nimi mnoho žen a dětí. Na útok Hamásu Izrael reagoval nálety na Pásmo Gazy a postupně začaly evakuovat obce v pohraničí. Na Pásmo Gazy uvalil úplnou blokádu, čili ji odstavil od vody, elektřiny a paliva. Tato válka je dalším pokračováním dlouhého a komplikovaného konfliktu a oběti na obou stranách bohužel budou ještě přibývat – zejména pokud bude pokračovat na „starozákonních principech oko za oko, zub za zub“.
Irán, foto: pixabay.com
Co je Intifáda
Intifáda, arabský výraz znamenající „povstání“ nebo „otřesení“, se vztahuje na dvě velká palestinská povstání proti izraelské okupaci. První intifáda vypukla v prosinci 1987, vyvolaná frustrací z izraelské okupace, nedostatečným politickým pokrokem a ekonomickými obtížemi na palestinských územích.
První intifádu charakterizovala rozsáhlá občanská neposlušnost, masové protesty, stávky a činy nenásilného odporu, jakož i občasné násilné střety mezi palestinskými demonstranty a izraelskými bezpečnostními silami. První intifáda vedla k výraznému posunu v mezinárodním vnímání, zaměřila pozornost na palestinskou věc a upozornila na těžkou situaci Palestinců žijících pod izraelskou okupací. Dohody z Osla podepsané v roce 1993 znamenaly začátek mírového procesu mezi Izraelem a Organizací pro osvobození Palestiny (OOP), částečně v reakci na tlaky vyvolané první intifádou.
Druhá intifáda, známá také jako intifáda Al-Aksá, vypukla v září 2000, což vyvolala návštěva Ariela Sharona, tehdejšího izraelského opozičního vůdce, na Chrámové hoře/Haram al-Sharif v Jeruzalémě.
Byla poznamenána výrazným nárůstem násilí, včetně sebevražedných pumových útoků, střelby a izraelských vojenských operací, což mělo za následek vysoké ztráty na obou stranách. Druhá intifáda vedla ke zhroucení mírového procesu, prohloubila nedůvěru mezi Izraelci a Palestinci a zanechala po sobě dědictví traumatu a hořkosti, které dodnes formuje izraelsko-palestinský konflikt.
Co je Nakba
Nakba, což v arabštině znamená „katastrofa“, se vztahuje na masové vysídlování a vyvlastňování palestinských Arabů, k němuž došlo během a po arabsko-izraelské válce v roce 1948. Měla za následek vyhnání přibližně 700 000 palestinských uprchlíků z jejich domovů. zničení stovek palestinských vesnic a vytvoření státu Izrael.
Nakba zůstává hluboce traumatickou událostí v palestinské historii, která symbolizuje ztrátu půdy, živobytí a národní identity. Palestinci si každoročně 15. května připomínají Den Nakby jako den smutku a vzpomínky na vysídlení a utrpení, které snáší jejich lid. Nevyřešené problémy vyplývající z Nakby nadále formují izraelsko-palestinský konflikt a brzdí úsilí o mír a usmíření.
Deir Yassin
Deir Yassin je palestinská vesnice nacházející se západně od Jeruzaléma, jejíž jméno se stalo synonymem tragické události během arabsko-izraelské války v roce 1948. 9. dubna 1948 byl Deir Yassin místem masakru, při kterém bylo zabito více než 100 palestinskými civilisty včetně členů Irgun a Lehi.
Masakr, k němuž došlo před založením státu Izrael, vyvolal mezi Palestinci strach a paniku, což vedlo k masovému exodu civilistů z okolních vesnic.
Vývoj území Izraele a Palestiny
Území Palestiny prošlo v průběhu historie výraznými změnami, které ovlivnily různé geopolitické, vojenské a diplomatické faktory. Je nutné poznamenat, že koncept palestinského vlastnictví území je velmi sporný a podléhá různým výkladům. Izrael navíc mnoho událostí své historie odvozuje od Bible – což také může přispívat k nedorozuměním, napětí apod. – protože i přes enormní snahu archeologů, se jim nepodařilo potvrdit a přesně časovat nejrůznější důležité historické události, které měly potvrzovat Izraelské nároky na území atp.
Všeobecný přehled územních změn
- Historická Palestina: Před založením moderních států se jako Palestina označovala širší oblast včetně dnešního Izraele, Západního břehu Jordánu, pásma Gazy a částí Jordánska a Libanonu.
- Během starověku a středověku vládly Palestině různé říše a království, včetně starých Egypťanů, Izraelitů, Asyřanů, Babyloňanů, Peršanů, Řeků, Římanů, Byzantinci a islámských kalifátů.
- Osmanská nadvláda: Od začátku 16. století až do konce první světové války byla Palestina součástí Osmanské říše. Během tohoto období zažívalo území relativní stabilitu a bylo rozděleno na administrativní obvody známé jako sandžaky.
Britský mandát
- Po pádu Osmanské říše se Palestina dostala pod britskou správu jako mandát Společnosti národů v roce 1920.
- Britský mandát pro Palestinu trval do roku 1948 a zaznamenal významnou židovskou imigraci a sionistické osidlování, což vedlo k narůstajícímu napětí mezi židy a Araby.
- Plán rozdělení a izraelská nezávislost: V roce 1947 navrhla Organizace spojených národů plán rozdělení Palestiny na samostatné židovské a arabské státy. Plán byl přijat židovskými vůdci, ale arabskými vůdci odepřen, což vedlo k arabsko-izraelské válce v roce 1948.
- Po válce 14. května 1948 Izrael vyhlásil nezávislost, což vedlo k založení státu Izrael a vysídlení statisíců Palestinců, kteří uprchli nebo byli vyhnáni ze svých domovů.
Okupace a teritoriální změny
- Po válce v roce 1948 Izrael získal kontrolu nad významnými částmi historické Palestiny včetně oblastí, které se staly známými jako Izrael, Západní břeh Jordánu (pod kontrolou Jordánska) a pásmo Gazy (pod egyptskou kontrolou). Během šestidenní války v roce 1967 Izrael okupoval Západní břeh Jordánu, pásmo Gazy, východní Jeruzalém, Sinajský poloostrov a Golanské výšiny, čímž výrazně změnil teritoriální zemi.
- Mírový proces a palestinská území: Od dohod z Osla z roku 1993 jsou části Západního břehu Jordánu a pásma Gazy řízeny Palestinskou samosprávou, což představuje určitý stupeň omezené palestinské samosprávy. Izrael si však udržuje kontrolu nad bezpečností, hranicemi a osadami na okupovaných územích, což vede k pokračujícímu konfliktu a sporům o půdu a suverenitu.
Celkově lze říci, že územní vlastnictví a kontrola Palestiny byly v průběhu historie předmětem neustálých změn a sporů, což odráží složitost a výzvy izraelsko-palestinského konfliktu.
Ztráty na životech Palestinců a Židů
Odhadnout přesný počet obětí mezi Palestiny a Židy v průběhu historie je náročné vzhledem k složitému a mnohostrannému chrakteru izraelsko-palestinského konfliktu, který trvá více než století. Kromě toho konflikt zahrnoval různé války, povstání a násilné činy, které vedly k obětem na obou stranách.
Palestinci
Arabsko-izraelská válka 1948: Odhady se liší, ale předpokládá se, že desetitisíce Palestinců se staly uprchlíky nebo byli zabiti během války, která následovala po vyhlášení nezávislosti Izraele v roce 1948.
Šestidenní válka (1967): Stovky Palestinců zemřely během konfliktu, když Izrael dobyl Západní břeh Jordánu, pásmo Gazy, východní Jeruzalém a další území.
První intifáda (1987-1993): Stovky Palestinců, včetně civilistů a militantů, byly zabity během povstání proti izraelské okupaci na Západním břehu Jordánu a v pásmu Gazy.
Druhá intifáda (2000-2005): Tisíce Palestinců byly zabity během násilného povstání, které se vyznačovalo sebevražednými pumovými útoky, střelbou a izraelskými vojenskými operacemi.
Války v Gaze (2008-2009, 2012, 2014): Během konfliktů mezi Izraelem a Hamásem v pásmu Gazy zahynuly tisíce Palestinců včetně civilistů.
Židovský národ
Holocaust (1939-1945): Přibližně šest milionů židů bylo systematicky zavražděno nacistickým režimem a jeho spolupracovníky během holocaustu, genocidy, která se zaměřovala na evropské židy.
Arabsko-izraelské války: Tisíce židovských vojáků a civilistů zemřely v konfliktech se sousedními arabskými státy, včetně arabsko-izraelské války v roce 1948, šestidenní války, Jomkipurské války a dalších vojenských setkání.
Teroristické útoky: Židovští civilisté se stali terčem teroristických útoků palestinských militantních skupin, což si vyžádalo mnohé oběti.
Je důležité si uvědomit, že za každou statistikou se skrývá lidská tragédie a ztráty na životech na všech stranách konfliktu jsou obrovskou tragédií. Kromě toho se údaje o obětech mohou lišit v závislosti na zdroji a metodice použité k odhadu. Při řešení izraelsko-palestinského konfliktu a předcházení dalším ztrátám na životech zůstává prvořadá snaha o mír a usmíření.
Mírové smlouvy mezi Izraelem a Palestinou
Mírový proces mezi Izraelem a Palestinou je dlouhým a složitým úsilím, které se vyznačuje mnoha jednáními, dohodami a neúspěchy. Napříč přetrvávajícímu konfliktu Izrael podepsal mírové smlouvy i s několika arabskými sousedy, včetně Egypta (1979) a Jordánska (1994), a zapojil se do mírových jednání s Palestinci, ale konečné řešení izraelsko-palestinského konfliktu zůstává nadále v nedohlednu.
Hlavní snahy o mírový proces
Dohody z Osla
Dohody z Osla podepsané v roce 1993 mezi Izraelem a Organizací pro osvobození Palestiny (OOP), znamenaly začátek mírového procesu zaměřeného na vyřešení izraelsko-palestinského konfliktu. Tyto dohody vytvořili rámec pro jednání a postupný přesun omezené samosprávy pro Palestince na Západním břehu Jordánu a v pásmu Gazy.
Řešení dvou států
Řešení dvou států, které předpokládá vytvoření nezávislého palestinského státu při Izraeli, bylo ústředním rámcem pro mírová jednání. Snaží se řešit touhy Izraelců i Palestinců v oblasti sebeurčení a bezpečnosti.
Otázky konečného statusu
Klíčové otázky v mírovém procesu, známé jako otázky konečného statusu, zahrnují hranice budoucího palestinského státu, status Jeruzaléma, osud palestinských uprchlíků, bezpečnostní opatření a likvidaci izraelských osad na okupovaných území.
Summit Camp David
V roce 2000 se izraelský premiér Ehud Barak a prezident palestinské samosprávy Jásir Arafat zúčastnili summitu v Camp David, který organizoval americký prezident Bill Clinton, v snaze dosáhnout konečné mírové dohody. Napříč intenzivním jednáním summit skončil bez dohody.
Druhá intifáda
Vypuknutí druhé intifády v roce 2000, poznamenané rozsáhlým násilím a útoky palestinských militantů proti izraelským civilistům, zasadilo mírovému jednání vážnou ránu a vedlo k výrazné eskalaci nepřátelských akcí.
Cestovní mapa pro mír
V roce 2003 mezinárodní společenství v čele s USA, Ruskem, EU a OSN spustilo Cestovní mapu pro mír, která naznačuje postupný přístup k řešení izraelsko-palestinského konfliktu. Implementace plánu se však zastavila v důsledku pokračujícího násilí a nedostatku politického vůle na obou stranách.
Konference v Annapolis
V roce 2007 se izraelský premiér Ehud Olmert a prezident palestinské samosprávy Mahmúd Abbás zúčastnili konference v Annapolis, kterou organizoval americký prezident George W. Bush s cílem obnovit mírová jednání. Napříč počátečnímu optimismu rozhovory nepřinesly žádnou konečnou dohodu.
Nejnovější vývoj
Snahy o oživení mírového procesu čelily v posledních letech významným výzvám, včetně politických rozporů mezi Palestinci, rozšiřování osad ze strany Izraele a nedostatku důvěry mezi stranami. Diplomatické úsilí vedené Spojenými státy a regionálními aktéry přineslo omezený pokrok.
Mezinárodní iniciativy
Různé mezinárodní iniciativy, včetně rezolucí OSN, multilaterálních summitů a diplomatických intervencí, usilovaly o pokrok v mírovém procesu a prosazování vyjednávání. Ukázalo se však, že dosažení konsensu a smysluplného pokroku je nepolapitelné.
Vyhlídky do budoucnosti
Vyhlídky na komplexní mírovou dohodu mezi Izraelem a Palestinou zůstávají nejisté, přičemž značné překážky představuje hluboce zakořeněná nedůvěra, zakořeněné politické rozdíly a přetrvávající násilí. Mnozí se však nadále zasazují za obnovené diplomatické úsilí, dialog a opatření na budování důvěry s cílem podpořit mír a spravedlnost v regionu.
pixabay.com
Náboženství a jeho vliv na situaci v Izraeli a Palestině
Judaismus
Judaismus má svůj původ u patriarchy Abrahama, který je považován za otce židovského národa. Podle biblické tradice žil Abraham kolem roku 2000 před Kristem na starověkém Blízkém východě (dnešní Irák) a uzavřel smlouvu s Bohem, který mu slíbil potomky a zaslíbenou zemi.
Příběh exodu, jak jej popisuje hebrejská Bible (Starý zákon), hovoří o osvobození Izraelitů z otroctví v Egyptě pod vedením Mojžíše. Podle tradice dostal Mojžíš od Boha na hoře Sinaj deset přikázání a další zákony, které tvoří základ židovského náboženského a etického učení.
Po exodu se Izraelité vydali do zaslíbené země (Kanaán), kterou Bůh zaslíbil Abrahamovi a jeho potomkům. Dobytí Kanaánu pod vedením Jozue znamenalo založení izraelských osad v regionu.
Izraelité nakonec vytvořili království Izraele a Judska
Království vzkvétalo v různých obdobích starověké historie. Hebrejská Bible obsahuje zprávy o panovnících jako David a Šalomoun, kteří vládli nad sjednoceným královstvím předtím, než se rozdělilo na dvě samostatné entity.
Izraelská a judská království čelila mnoha výzvám včetně invazí sousedních říší. Babyloňané dobyli Judsko a zničili chrám v Jeruzalémě v roce 586 před Kristem, což vedlo k babylónskému vyhnanství, během kterého bylo mnoho Izraelitů zajato do Babylonu. Po dobytí Babylonu Peršany se někteří Židé mohli vrátit do Jeruzaléma a znovu postavit chrám.
Ve druhém chrámovém období došlo k rekonstrukci chrámu v Jeruzalémě a rozvoji židovských náboženských praktik a institucí, včetně vzniku rabínského judaismu. Toto období bylo také svědkem vlivu helenistické kultury a vlády různých cizích mocností, včetně Řeků a Římanů.
Sionistické hnutí
Sionismus je politické a ideologické hnutí, které vzniklo koncem 19. století s cílem založit a podporovat židovskou vlast v historické zemi Izrael, známé jako Sion. Výraz „Sion“ se v židovských náboženských textech často používá jako synonymum pro Jeruzalém a Zemi Izrael. Mezi klíčové aspekty sionismu patří:
Sionismus vznikl jako reakce na antisemitismus a pronásledování židovských komunit v Evropě, zejména koncem 19. a začátkem 20. století. Hnutí se snažilo poskytnout řešení „židovské otázky“ tím, že se zasazovalo za zřízení židovského státu, kde by židé mohli žít bez diskriminace a pronásledování.
Moderní sionistické hnutí je často spojováno s Theodorem Herzlem, rakousko-uherským novinářem a vizionářem, který je považován za zakladatele politického sionismu. Herzlova kniha z roku 1896 „Der Judenstaat“ (Židovský stát) vyzývala k vytvoření židovského státu jako řešení antisemitismu.
Jeruzalém, západní zeď, pixabay.com
Aliyah
Středobodem sionismu je koncept „aliyah“, který odkazuje na židovskou imigraci do Země Izrael. Sionisté povzbuzovali židy z celého světa, aby migrovali do Palestiny, aby pomohli založit a zalidnit židovskou vlast.
Sionismus není monolitické hnutí. Postupem času se objevily různé proudy sionismu, z nichž každý má své vlastní ideologie a přístupy. Mezi ně patří mimo jiné politický sionismus, kulturní sionismus, náboženský sionismus, socialistický sionismus a revizionistický sionismus.
Stát Izrael
Vyvrcholení sionistického hnutí přišlo se založením státu Izrael v roce 1948. Vyhlášení nezávislosti Davidem Ben-Gurionem znamenalo naplnění sionistické vize židovské vlasti. Izrael od té doby slouží jako ohniště židovské identity a kultury, jakož i symbol židovské odolnosti a sebeurčení.
Protokoly sionských mudrců
„Protokoly sionských mudrců“ jsou notoricky známý antisemitský padělek, který má popsat židovský plán globální nadvlády. Nespojuje se se sionismem, ani legitimními cíli sionistického hnutí. „Protokoly“ se poprvé objevily koncem 19. století v Rusku a byly široce rozšířeny na začátku 20. století, zejména během období ruské revoluce a jejích následků.
Dokument má představovat zápis z tajného setkání židovských vůdců, kteří diskutovali o svých plánech ovládnout svět prostřednictvím manipulace s politikou, financemi a médii. „Protokoly“ jsou však zcela vymyšlené a byly široce zdiskreditovány jako podvodný text.
Pravděpodobně je vytvořili ruští antisemité jako součást propagandistické kampaně na židech za sociální a politické nepokoje. Dokument plagiuje z různých zdrojů, včetně francouzské politické satiry a dřívějších antisemitských traktátů.
Přestože byli historiky a vědci mnohokrát odhaleny, „protokoly“ nadále šíří antisemitští jednotlivci a skupiny, což podněcuje konspirační teorie a nenávist vůči židům. Je důležité si uvědomit, že „Protokoly sionských mudrců“ jsou zlomyslným podvodem a nemají žádný základ v realitě. Spojovat je se sionismem nebo židovským národem je nejen nepřesné, ale také to udržuje nebezpečné stereotypy a předsudky.
Antisemitismus
Antisemitismus se vztahuje na předsudky, diskriminaci a nepřátelství namířené proti židům jako jednotlivcům a jako kolektivní skupině. Má dlouhou a znepokojivou historii, projevuje se v různých formách v různých kulturách a společnostech.
Ve středověké Evropě byl antisemitismus často nábožensky motivován, pramenící z křesťanských přesvědčení a předsudků. Židé byli obviněni z deicide (zabití Ježíše) a byli vystaveni pronásledování, nuceným konverzím a vyhnání z různých zemí.
V 19. a 20. století nabyl antisemitismus rasový rozměr, poháněný pseudovědeckými teoriemi rasové nadřazenosti a podřazenosti. Židé byli zobrazováni jako samostatná rasa, inherentně méněcenná nebo nebezpečná pro společnost. Tato forma antisemitismu dosáhla svého strašného vrcholu během holocaustu, kdy nacistické Německo a jeho kolaboranti systematicky zavraždili šest milionů židů.
pixabay.com
Konspirační teorie ohledně Palestiny a Izraele
Antisemitismus se často projevuje prostřednictvím konspiračních teorií, které zobrazují Židy jako někoho, kdo se snaží ovládnout vlády, finanční instituce, média a jiné vlivné sektory společnosti. Tyto konspirační teorie, jako například nechvalně známé „Protokoly sionských mudrců“, podněcovaly v historii nenávist a násilí vůči židům.
Antisemitismus přetrvává v různých formách v moderním světě, včetně nenávistných projevů, vandalismu na židovských budovách a násilných útoků proti židům. Může se projevit také v online světě, a to prostřednictvím platforem sociálních médií, kde se šíří protižidovské tropy a konspirační teorie.
Je důležité rozlišovat mezi legitimní kritikou státu Izrael a antisemitismem. Kritika politiky nebo jednání izraelské vlády není ve své podstatě antisemitská. Ale když kritika přerůstá do démonizace židů jako celku, používá anti-židovské stereotypy nebo popírá právo Izraele na existenci, lze to považovat za antisemitské.
Úsilí bojovat proti antisemitismu vyžaduje mnohostranný přístup včetně vzdělávání, legislativy a dopadu komunity. Podpora tolerance, porozumění a dialogu mezi různými náboženskými a etnickými skupinami je nezbytná v boji proti antisemitským postojům a při podpoře inkluzivnější společnosti.
Mnohé země mají zákony zakazující nenávistné projevy a diskriminaci vůči židům a jiným menšinovým skupinám. Mezinárodní organizace, jako například Organizace spojených národů, také uznaly potřebu řešit antisemitismus a podporovat toleranci a respekt vůči všem lidem.
Vliv islámu a křesťanství
Vliv křesťanství a islámu v izraelsko-palestinském konfliktu je mnohostranný a složitý, formuje historické příběhy, náboženské identity a politickou dynamiku.
Jeruzalém má hluboký náboženský význam pro křesťanství i islám. Pro křesťany je Jeruzalém místem klíčových událostí v Ježíšově životě, včetně jeho ukřižování, pohřbu a zmrtvýchvstání. Pro muslimy je Jeruzalém po Mekce a Medině třetím nejposvátnějším městem a věří se, že je to místo, odkud prorok Mohamed vystoupil do nebe během Noční cesty.
Sporná svatá místa
Konflikt o svatá místa Jeruzaléma, jako je Chrámová hora/Haram al-Sharif, kde se nachází Západní zeď, Skalní dóm a mešita Al-Aksá, je hluboce propletený s náboženským napětím. Spory o kontrolu a přístup k těmto místům často vyvolaly násilí a nepokoje, čímž se zhoršil izraelsko-palestinský konflikt.
V konfliktu hrají významnou roli židovská i muslimská náboženská nacionalistická hnutí. Židovští náboženští nacionalisté, zejména v rámci hnutí osadníků, považují zemi Izrael za Boží příslib daný židovskému lidu v Bibli, který podporuje izraelskou kontrolu nad západním břehem Jordánu a východním Jeruzalémem. Podobně palestinská islámská hnutí, jako je Hamás, čerpají z islámského učení, aby ospravedlnili odpor proti izraelské okupaci a prosazovali palestinské národní aspirace.
Mešita Al Aqsa, pixabay.com
Navzdory napětí existují i příklady mezináboženského dialogu a spolupráce mezi křesťany, muslimy a židy v Izraeli a Palestině. Mezináboženské organizace a iniciativy pracují na podpoře vzájemného porozumění, budování míru a usmíření mezi různými náboženskými komunitami, zpochybňují rozdělující příběhy a podporují spolupráci.
Křesťanské a muslimské země často hrají roli v izraelsko-palestinském konfliktu, ať už diplomatickým úsilím, podporou jedné nebo druhé strany nebo zapojením se do mírových jednání. Náboženskou rétoriku a symboliku někdy používají mezinárodní aktéři k ovlivnění veřejného mínění a politických výsledků souvisejících s konfliktem.
Extremistické skupiny na obou stranách, motivované náboženskými ideologiemi, páchaly násilné činy a terorismus jménem svých náboženství. Náboženský extremismus přispívá k cyklům násilí a podkopává snahy o dosažení míru a soužití.
Celkově je vliv křesťanství a islámu v izraelsko-palestinském konfliktu hluboký a mnohostranný, zahrnuje náboženské, kulturní, politické a historické rozměry. Ačkoli náboženství může být zdrojem rozdělení a konfliktů, má také potenciál podnítit dialog, usmíření a úsilí o budování míru mezi Izraelci a Palestinci.
Bojová hnutí
Fatah
Fatah, což v arabštině znamená „dobytí“ nebo „vítězství“, je palestinská nacionalistická politická strana, kterou koncem 50. let minulého století založil Jásir Arafat a další významné palestinské osobnosti. Hrála ústřední roli v palestinském národním hnutí a boji za palestinské sebeurčení.
Je to největší frakce Organizace pro osvobození Palestiny (OOP) a druhá největší strana v Palestinské legislativní radě (PLC). V roce 2006 utrpěla strana porážku ve volbách do PLC, když ztratila většinu vůči Hamásu. Tato událost vyústila do konfliktu mezi Fatahem a Hamásem.
Po volbách si Fatah zachoval kontrolu nad Palestinskou národní samosprávou na Západním břehu, zatímco Hamás získal kontrolu nad Pásmem Gazy. Fatah je také aktivní v kontrole palestinských uprchlických táborů a má značný vliv v palestinských společenstvích.
Fatah se zasazuje za vytvoření nezávislého palestinského státu s Jeruzalémem jako jeho hlavním městem a za právo na návrat pro palestinské uprchlíky. Historicky upřednostňoval vyjednávání a diplomacii. Přestože se zapojil i do ozbrojeného boje proti izraelské okupaci, není ani zdaleka tak radikální jako opoziční hnutí Hamás.
Hamas
Hamas, zkratka pro Harakat al-Muqawama al-Islamiyya (Hnutí islámského odporu), je palestinská islamistická organizace založená v roce 1987 během první intifády. Hamás je známý svou militantní taktikou. Hlásí se k islamistické ideologii. Odmítá existenci Izraele a vyzývá k vytvoření islámského státu v celé historické Palestině.
Hamás neuznal mírové dohody z Osla, které mezi lety 1993 až 95 podepsaly Izrael spolu s Organizací pro osvobození Palestiny. Celou myšlenku bral jako zradu Palestiny, na kterou odpověděl násilnými boji. Radikály se nepodařilo zastavit a dopady konfliktu byly o to vážnější, protože Palestinci byli na Izraeli ekonomicky závislí. Hnutí Hamás ale nepolevilo a nad rámec všeho zamířilo do politiky.
Hamás získal významnou politickou moc díky volebnímu vítězství v palestinských parlamentních volbách v roce 2006. Fatah byl vytištěn nejen z politické scény, ale také z oblasti Pásma Gazy, nad nímž radikální hnutí Hamás v roce 2007 převzalo veškerou moc.
Kromě Fatahu a Hamásu existují další menší palestinské politické frakce a hnutí, z nichž každá má své vlastní ideologie a přístupy k izraelsko-palestinskému konfliktu. Patří sem skupiny jako Palestinský islámský džihád (PIJ), Lidová fronta za osvobození Palestiny (PFLP) a Demokratická fronta za osvobození Palestiny (DFLP). Zatímco některé z těchto frakcí se zapojily do ozbrojeného odporu proti izraelské okupaci, jiné se zúčastnily politických procesů a jednání. Různorodost palestinských politických hnutí odráží složitost palestinského národního hnutí a různorodost palestinské společnosti.
Celkově Fatah a Hamás zůstávají dvěma dominantními politickými silami v rámci palestinské politiky, přičemž Fatah působí především na západním břehu a Hamás kontroluje pásmo Gazy. Navzdory ideologickým rozdílům a občasné rivalitě mají obě hnutí společný cíl, kterým je palestinské sebeurčení a vytvoření nezávislého palestinského státu.
Muž s palestinskou vlajkou, foto: pixabay.com
Osobnosti
Jásir Arafat
Jásir Arafat byl prominentním palestinským vůdcem a jedním ze zakladatelů Fatahu. Od roku 1969 až do své smrti v roce 2004 působil jako předseda Organizace pro osvobození Palestiny (OOP). Arafat hrál ústřední roli v palestinském národním hnutí, hájil palestinskou státnost a vedl OOP v diplomatických snahách včetně jednání s Izraelem. V roce 1994 mu byla spolu s izraelskými vůdci Jicchakem Rabinem a Šimonem Peresem udělena Nobelova cena za mír za jejich roli v dohodách z Oslo, jejichž cílem bylo vytvořit rámec pro mír mezi Izraelem a Palestinci.
Benjamin Netanjahu
Benjamin Netanjahu je izraelský politik, který působil ve funkci předsedy vlády Izraele již několikrát po sobě, což z něj činí jednoho z nejdéle sloužících lídrů v zemi. Poprvé byl zvolen předsedou vlády v roce 1996 a od té doby tuto funkci zastává s přestávkami, přičemž jeho poslední funkční období začalo v roce 2009. Netanjahu je členem strany Likud a je známý svými konzervativními politickými názory, zejména v otázkách souvisejících s bezpečností. Je kontroverzní osobností na domácím i mezinárodním poli a čelí kritice za to, jak řeší problémy, jako jsou urovnání, vztahy se Spojenými státy a obvinění z korupce. Navzdory mnoha výzvám a volebním soubojům si Netanjahu udržuje odolnou politickou kariéru a formuje izraelskou politiku již více než dvě desetiletí.
Nelson Mandela
Nelson Mandela, ikonický vůdce boje proti apartheidu a bývalý prezident Jižní Afriky, během svého života udržoval silnou solidaritu s palestinskými záležitostmi. Mandelova podpora palestinského boje pramenila z jeho vlastních zkušeností s útlakem a nespravedlností během vlády apartheidu v Jižní Africe. Slavně prohlásil: „Příliš dobře víme, že naše svoboda je neúplná bez svobody Palestinců.“
Mandela důsledně odsuzoval izraelskou okupaci a politiku apartheidu, přičemž uváděl paralely mezi boji černých Jihoafričanů a Palestinců. Zasazoval se za spravedlivé a mírové řešení izraelsko-palestinského konfliktu založené na principech rovnosti, lidských práv a mezinárodního práva. Mandelův postoj k palestinské otázce si získal obdiv a respekt mezi Palestinci, kteří ho považovali za symbol odporu a osvobození. Jeho odkaz nadále inspiruje hnutí solidarity a volá po spravedlnosti v Palestině na celém světě.
Socha Nelsona Mandely v Londýně
Jicchak Rabin
Jicchak Rabin, narozený 1. března 1922 v Jeruzalémě, byl významný izraelský politik a vojenský vůdce, který sehrál klíčovou roli při formování dějin Izraele. Rabin sloužil jako náčelník štábu izraelských obranných sil během šestidenní války v roce 1967 a dohlížel na ohromující vítězství Izraele proti arabským protivníkům. Jako předseda vlády Izraele Rabin prosazoval politiku míru a usmíření s Palestinci, která vyvrcholila v dohodách z Oslo v roce 1993, za které mu byla spolu se Šimonem Peresem a Jásirem Arafatem udělena Nobelova cena za mír. Rabinův život byl tragicky přerušen, když ho 4. listopadu 1995 během mírového shromáždění v Tel Avivu zavraždil židovský extremista, což šokovalo národ a svět. Rabinův odkaz jako vizionářského vůdce a mírotvůrce nadále inspiruje úsilí o vyřešení izraelsko-palestinského konfliktu a prosazování míru v regionu.
Apartheid
Apartheid byl systém institucionalizované rasové segregace a diskriminace, který byl zaveden v Jižní Africe od roku 1948 do začátku 90. let. Během apartheidu vláda bílé menšiny systematicky utlačovala a marginalizovala nebílou většinovou populaci, především černé Jihoafričany.
Režim apartheidu prosazoval přísné rasové klasifikace, rozdělující obyvatelstvo do rasových kategorií, jako jsou bílí, černí, barevní a indičtí, přičemž každá skupina podléhá jiným zákonům a nařízením. Černí Jihoafričané byli vystaveni rozsáhlé diskriminaci ve všech aspektech života včetně vzdělávání, zaměstnání, bydlení a přístupu k veřejným službám. Režim uvalil přísná omezení na pohyb černochů, přičemž zákony jako Pass Laws od nich vyžadovaly, aby měly u sebe neustálé průkazy, aby mohli cestovat v rámci určených oblastí.
Apartheid také vedl k nucenému odsunu a přesídlení milionů černochů z jejich domovů do rasově segregovaných oblastí známých jako černošské čtvrti nebo domoviny. Systém apartheidu vyvolal domácí odpor a mezinárodní odsouzení, což vedlo k rozsáhlým protestům, bojkotům a sankcím proti Jižní Africe.
Režim apartheidu se nakonec začátkem 90. let zhroutil po jednáních mezi vládou a vůdci proti apartheidu včetně Nelsona Mandely, které vedly k vytvoření demokratické, nerasové Jižní Afriky. Dnes zůstává apartheid symbolem systematického útlaku a nespravedlnosti, který zažívají černošští Jihoafričané, a slouží jako připomínka pokračujícího boje za rasovou rovnost a lidská práva na celém světě.
Hebrejština, foto: pixabay.com
Izraelský apartheid proti palestinské populaci
Palestinci na základě vlastních zkušeností z let 1948 a 1967 dlouhá léta obviňují Izrael z toho, že je státem apartheidu, zatímco obhájci Izraele toto obvinění vehementně odmítají. Diskuse se obvykle soustředí na okupovaná palestinská území, zejména na Západní břeh Jordánu a východní Jeruzalém, kde izraelští osadníci žijí v osadách podle jasně oddělených a odlišných zákonů a nařízení.
Pojďme zpět do minulosti, abychom pochopili, proč údajně Izrael aplikuje na Palestinci režim apartheid.
Po 2. světové válce v roce 1947 Valné shromáždění OSN schválilo plán Palestinu rozdělit s tím, že na části území vznikl stát Izrael. Pásmo se mělo spolu s východním Jeruzalémem a Západním břehem Jordánu stát součástí nově vzniklého státu palestinských Arabů.
Arabské státy ale plán odmítly. Když Izrael vyhlásil 14. května 1948 nezávislost, napadli ho. Válku ale prohráli, Izrael si samostatnost udržel, ale stát palestinských Arabů nevznikl. Pásmo Gazy, kam uprchli palestinští Arabové, se dostalo do područí Egypta, který si ji udržel až do šestidenní války. Potom je dobyl Izrael, který tam budoval židovské osady.
Izrael se stáhl do Gazy
V 90. letech došlo k významným událostem ve vztahu mezi Izraelem a Palestinou. Mírové dohody z Osla z roku 1993 umožnily vytvoření Palestinské národní samosprávy. Palestinci tak získali kontrolu nad určitými oblastmi Palestiny. V roce 2005 se z Pásma Gazy Izrael úplně stáhl a židovské osady opustilo více než 8000 židů. Toto stažení mělo být krokem ke zlepšení bezpečnostních a ekonomických podmínek v zemi ak pokračování mírového procesu. Měl ukončit 38letou izraelskou okupaci Pásma Gazy.
Brzy po odchodu však začaly četné útoky radikálů, které z pásma ostřelovaly Izrael raketami. Izraeli nezbývalo nic jiného, než se bránit. Tyto útoky přiměly Izrael k vyhlášení blokády pásma. Konflikt nabral nové obrátky i poté, co palestinští radikálové zaútočili na mešitu nedaleko Tel Avivu v městečku Lod hluboko v Izraeli.
Útoky, boje a nenávist rostly a proto Izrael přišel k radikálním krokům a zavedl režim, který připomíná odsuzovaný režim z Jižní Afriky. Záměrem bylo nastolit pořádek, omezit průnik Palestinců do Izraele a snížit počet teroristických i sebevražedných útoků.
Oblasti, kterých se izraelský apartheid proti palestinské populaci týká:
Izraelsko-palestinský konflikt
charakterizuje hluboce zakořeněné politické, sociální a etnické napětí, které vedlo k obviněním z praktik podobných apartheidu. Kritici izraelské politiky tvrdí, že okupace palestinských území, zejména západního břehu Jordánu, vedla k systému segregace a diskriminace, který připomíná apartheid.
Oddělené právní systémy
Na Palestince žijící na západním břehu se vztahuje izraelské vojenské právo, zatímco izraelští osadníci na stejném území se řídí izraelským občanským právem. Tento samostatný právní systém se považuje za diskriminační a nerovný.
Omezený pohyb
Palestinci čelí omezením ve svém pohybu, včetně kontrolních stanovišť, zátarasů a překážek, které jim brání volně cestovat v rámci západního břehu Jordánu a vstoupit do Izraele.
Osady a konfiskace půdy
Rozšiřování izraelských osad na Západním břehu je kritiky vnímáno jako forma apartheidu, neboť zahrnuje konfiskaci palestinské půdy a zdrojů ve prospěch izraelských osadníků.
Oddělená infrastruktura
Kritici tvrdí, že izraelská výstavba oddělených cest, infrastruktury a služeb pro izraelské osadníky a Palestince na západním břehu odráží systém segregace podobnou apartheidu.
Blokáda Gazy
Blokáda pásma Gazy, kterou uvalili Izrael a Egypt, omezuje pohyb lidí a zboží na území az něj, což vede k humanitárním krizím a ekonomickým obtížím pro palestinské obyvatelstvo Gazy.
Práva palestinského občanství
Palestinští občané Izraele čelí právní a institucionální diskriminaci v oblastech, jako je vlastnictví půdy, bydlení, vzdělávání a zaměstnání, což některých vede k porovnávání jejich situace s druhotřídním občanstvím podobným Jižní Africe z období apartheidu.
Segregace ve východním Jeruzalému
Palestinci čelí ve východním Jeruzalémě překážkám při stavebních a bytových povoleních, příkazech k demolice a hrozbám vystěhování, což přispívá k marginalizaci a vysídlování palestinských obyvatel.
Etnická separace v Hebrone
Ve městě Hebron izraelské úřady zavedly opatření, která omezují pohyb Palestinců a oddělují je od izraelských osadníků, čímž se zvyšuje napětí a přispívá k pocitu apartheidu.
Mezinárodní kritika
Četné lidsko-právní organizace a političtí lídři vyjádřili obavy z praktik podobných apartheidu v Izraeli a na okupovaných palestinských územích a žádali odpovědnost, spravedlnost a vyřešení izraelsko-palestinského konfliktu na základě principů rovnosti a lidských práv.
Přestože se situace v Izraeli a Palestině v určitých aspektech přirovnává k apartheidu, je důležité uznat jedinečné historické, politické a sociální souvislosti regionu. Přirovnání k apartheidu v Jižní Africe zůstává předmětem diskusí a sporů v rámci mezinárodního společenství.
Nastolení míru mezi Izraelem a Palestinou je komplexní a náročné úsilí, které vyžaduje řešení mnoha politických, sociálních a historických otázek.
Možná řešení pro dosažení míru
Řešení v podobě dvou států
Vytvoření dvou států zůstává nejrozšířenějším mírovým řešením, přičemž Izrael a Palestina koexistují jako nezávislé, suverénní státy na hranicích před rokem 1967, se vzájemně dohodnutými výměrami půdy.
Konec okupace
Stáhnutí Izraele z okupovaných palestinských území včetně Západního břehu Jordánu a východního Jeruzaléma je nezbytné pro vytvoření životaschopného palestinského státu. Zahrnovalo by to likvidaci osad, které se dle mezinárodního práva považují za nezákonné.
Bezpečnostní záruky
Zajištění bezpečnosti Izraelců i Palestinců je prvořadé. To může zahrnovat bezpečnostní opatření třetích stran, demilitarizaci palestinských území a spolupráci v oblasti protiteroristických opatření.
Jeruzalem
Řešení postavení Jeruzaléma, který Izraelci i Palestinci prohlašují za své hlavní město, je klíčové. Řešením by mohlo zahrnovat společný Jeruzalém s opatřeními zabezpečujícími svobodu uctívání a přístup ke svatým místům pro všechny vyznání.
Utečenci
Vyřešení otázky palestinských uprchlíků včetně kompenzace, přesídlení nebo návratu v souladu s mezinárodním právem a rezolucemi OSN je nezbytné pro dosažení komplexního mírového urovnání.
Vzájemné uznání práv
Izrael i Palestina si musí navzájem uznat právo na existenci jako suverénní státy. To by znamenalo ukončení nepřátelské rétoriky a podporu vzájemného porozumění a přijetí.
Regionální diplomacie
Zapojení regionálních aktérů včetně arabských států do diplomatického úsilí může pomoci vybudovat podporu pro mírovou dohodu a posílit regionální stabilitu. Uznání Izraele arabskými státy a normalizace vztahů by mohly podnítit pokrok v mírových jednáních.
Iniciativy mezi lidmi
Podpora dialogu, spolupráce a usmíření mezi Izraelci a Palestinci prostřednictvím vzdělávacích, kulturních a ekonomických nástrojů může pomoci vybudovat důvěru a podpořit vzájemné porozumění.
Mezinárodní mediace
Mezinárodní aktéři včetně Organizace spojených národů, Spojených států amerických, Evropské unie a regionálních organizací by měli aktivně usnadňovat mírová jednání, poskytovat diplomatickou podporu a pomáhat překlenout propasti mezi stranami.
Postupná opatření pro budování důvěry
Provádění postupných opatření na budování důvěry, jako jsou propuštění vězňů, projekty ekonomického rozvoje a zmírnění omezení pohybu a přístupu, může vytvořit impuls pro mír a prokázat dobrou vůli na obou stranách.
Dosažení míru mezi Izraelem a Palestinou vyžaduje odvážné vedení, politickou vůli a závazek všech zúčastněných stran k dialogu, kompromisu a usmíření. Zatímco cesta k míru je plná výzev, hledání spravedlivého a trvalého řešení je nezbytné pro blaho a prosperitu Izraelců i Palestinců.
Shrnutí
Čím nepřehlednější je situace, tím snáze může být zneužívána extremisty – nejen na jedné a druhé straně ale na všech stranách – komu se jak hodí.
Nejjednodušší ze všeho je buď zaujmout cynický postoj – „za to si mohou sami“, případně se naklonit na jednu nebo druhou stranu.
Není důležité hledat viníka – důležité je hledat porozumění, pochopení, řešení, odpuštění. K tomu může pomáhat zvyšování uvědomění a zejména soucitu, empatie, překonávat strach, nedůvěru, podezření a hledat styčné společné body, pochopení atp.
I touto troškou jsme chtěli tímto článkem přispět k tomu, abychom mohli trochu víc chápat tuto na pohled komplikovanou situaci. Velmi důležité je neztrácet lidskost, neztrácet soucit – naopak stále empatičtěji dívat na utrpení obou stran a hledat způsoby jak překonat tuto situaci – a hlavně hledat způsoby, jak zastavit nesmyslné zabíjení.
Autor článku: Alexandra Vrábelová
Editor: Eva Dedinská
Hlavné zdroje:
- Šlomo Sand: Jak byl vynalezen židovský národ, ISBN 9788087950166
Ďalšie zdroje: