Herečka, lektorka vědomé komunikace, průvodkyně osobního rozvoje Simona Babčáková: My ženy potřebujeme dlouhodobé láskyplné vztahy, abychom se cítily v životě v bezpečí, abychom mohly kvést

Je velmi dobrý důvod mít radost i naději, že existují ženy, s kterými je potěšení mluvit, jsou moudré a prakticky bytostně zosobňují to, co kdysi řekl Goethe: „Umění je to, co je prožité…“ A ještě větší radost nám tyto ženy dělají, když jsou s tím, co vědí a dokáží také ochotny se podělit, jít s vlastní kůží na trh a být nejenom naslouchajícímí vrbami, pravdomluvnými zrcadly, ale doslova terapeuty našeho osobního rozvoje…Protože je jistě něco jiného takové to běžné poklábosení při kafíčku a moudré, tvůrčí, otevřené, upřímné a inspirativní vedení vyplývající z prožitého vědění. S radostí se s vámi podělím o vše, co mi sdělila Simona Babčáková, která vrchovatě naplňuje vše popsané výše. Mnohé ji znáte jako skvělou herečku, komičku a moderátorku, a některé z vás možná měly to štěstí i čest zažít ji, jak učí nejenom komunikaci, ale také osobní rozvoj a to, jak najít cesty k prožití svého života smysluplně a dle možností s co nejmenšími ztrátami. Pojďme se tedy leccos přiučit a věřte, že to nebude o tom: Takhle to vidím já a šmitec, ale spíše o tom, že takhle to funguje, že existují pravidla a zákonitosti tak principiální, jako gravitace, a když o nich víme a máme po jejich uvědomění ochotu a kapacitu je i aplikovat, tak zjistíme, že to postupně jde a funguje a začnou se dít věci.

V našem rozhovoru se kromě jiného – a bez prvoplánového spoilerování – můžete dočíst také:

• že nedocenění mužského a ženského principu může být jádrem pudla našich problémů
• proč se i ženy, které učí jiné, cítí nedoceněny
• že bychom možná měli zapomenout na systémy a věřit autenticitě
• proč všichni potřebujeme ženskou péči
• o přehodnocování adaptačních strategií
• proč je důležitá kvalita cítění a sdílení
• jak je důležité zvědomění našich potřeb
• co ženy potřebují, aby mohly kvést
• že když nám komunikace funguje, nepotřebujeme vědět, proč
• proč dokonalost nemůže být cíl
• o křehkosti smyslu přátelství
• proč nás právě nedokonalost dělá jedinečnými originály
• jak může být nedocenění impulsem
• v čem spočívá tiché štěstí
• proč je humor možná důvod naší existence

Paní Babčáková, co všechno musí člověk splnit a udělat, abyste byla jeho průvodkyní jeho osobním rozvojem?

Stačí mě kontaktovat a pak vyplyne, zda to mezi námi proudí a dává nám to smysl. Nikdo není optimální pro všechny. My na sebe velmi často nárokujeme, abychom byli tak úžasní, aby nás všichni měli rádi, nebo chceme, aby naše služby byly dostatečně kvalitní a seriózní, aby byly pro všechny. Mám snahu, aby si klientka během konzultace se mnou zvědomila, co je podstata toho, co řeší a jaký bude další krok. Klient/ka vypráví a já na to reaguji. Někdy dojde k tomu, že doporučím kontakt na někoho z mých ověřených kontaktů nebo se rozhodneme, že budeme pokračovat společně dál. V případě delší spolupráce dochází k řízené návštěvě vnitřního světa a tam, pomocí vizualizací, přepisujeme podvědomé nastavení a programy. To vnímám jako nejefektivnější. Ale nejde to hned, vytvořit důvěru a pocit bezpečí je zásadní. Někdy se se mnou lidi schází jednou za půl roku, někdy mají potřebu najednou po 2 letech. Je to různé. Osobní konzultace je pro mě spíše doplňková činnost, která často vyplyne ze setkání. Nikde to neavizuji, ale ani se tím netajím. :-)

Mluvíme spolu na 14. ročníku českého Equal Pay Day, největší české akce organizované zejména, ale nejenom ženami a především, ale ne výhradně pro ženy. Je to každoroční vyvrcholení kampaně zaměřené na (ne)rovnost v odměňování žen a mužů. Do jaké míry máte pocit, že se dožijeme toho, že se to podaří nějakým způsobem ne že zlepšit, ale dát na správnou míru?

Abych mohla odpovědět na tuhle otázku, tak bychom si museli definovat, co je ten cíl, čeho se chceme dožít, a pak bych terpve mohla začít vyhodnocovat, jak já vnímám, že to je nebo není reálný. Samozřejmě velmi bych si přála, abychom zažili docenění ženského principu, nejenom u žen ale i ženského principu v mužích. A to je ochota cítit, ze které vychází empatie, soucit a radost pečovat o druhé a vytvářet dlouhodobé láskyplné vztahy. Protože my ženy potřebujeme dlouhodobé láskyplné vztahy, abychom se cítily v životě v bezpečí, abychom mohly kvést. A v okamžiku, kdy kveteme, tak kvete celá rodina a komunita, o kterou pečujeme. Může to být i pracovní prostředí. Pečujeme nejen servisem, že vaříme a uklízíme, ale také láskou, pozorností, něhou, měkkostí. K tomu patří i schopnost relaxovat a přijímat blaženost. Z mého úhlu pohledu je třeba rozvíjet cítění a vnímavost, protože potom můžeme ucítit, co nám dělá dobře a co ne a když budeme aktivně vytvářet podmínky pro to, abychom se cítily dobře, tak můžeme zažívat radost ze života. Ženský princip přijímá, mužský princip vykonává, ale také tlačí a nárokuje. Opět mluvím o principu, ne o mužích obecně, čili mužský princip v nás, v každé ženě. A v současné době se tlak nároků toho, co musíme všichni zvládat neustále zvyšuje. Vzniká iluze, že máme velké množství technologií, které nám ulehčují život, ale zároveň se zvyšuje psychický stres, co všechno musíme stihnout a ten tlak je někdy k nežití. O to víc potřebujeme ženskou kvalitu spočinutí, péče a přijetí sebe samých ve své jedinečnosti. Nacházíme se v posttraumatickém šoku, o kterém se nemluví…Nebudu se bavit o traumatu za posledních dva tisíce let, co všechno na sobě lidské bytosti páchaly, stačily ty dva covidové roky, kdy jsme byli velmi ostře konfrontováni s tím, že nic není jisté, že jediná stála věc je změna a že jsme ztratili jistoty a perspektivu. Takže pro mnohé z nás se naše dosavadní adaptační strategie otřásly v základech a musíme přehodnocovat, co s tím a jak dál. Protože potřebujeme žít v naději, a naděje a víra je velmi často rozhodnutí… kdybych se dívala na svět pouze racionálně, tak vidím, že je lidstvo v intenzivní sebedestruktivní fázi. Proto si přeji, abychom si zvědomili, co jsou podstatné hodnoty, co je smysl života a společně si to pojmenovávali, a společně vyhledávali strategie, jak toho docílit. A to je i důvod, proč jsem na této konferenci a proč si myslím, že má tento typ sdílení, ať už je to přátelství, ženské kruhy, pracovní kolektivy, konference, besedy, semináře… smysl. Že to jsou ty první krůčky, kdy jsi zvědomujeme téma a zjišťujeme, že v tom nejsme samy.

Rozumím a až zírám, děkuji za tak krásnou odpověď…A teď budu trošičku osobnější: Jak jsou na tom branže, ve kterých působíte, co se (ne) rovného odměňování týče, tedy herectví, moderování, lektoring komunikace a osobnostní nebo osobní rozvoj? Máte pocit, že tady stále ženy neřeknu rovnou, že prohrávají, ale jsou v tom maskulinním prostředí v těch oblastech, ve kterých působíte někde v…

To se těžko poměřuje. Mám cenu, na jakou přistoupím, nemám plat podle tabulek, takže to není na čem měřit. Herectví je exibiční disciplína a to je mužský princip. Takže je pochopitelné, že chlapi – herci mají větší koule a my se na ně rádi diváme. I humor je víc mužská doména. Některé vtipy, když je udělá žena, nefungují. Když při improvizaci hraju chlapa, není to tak vtipné, jako když kolegové hrají ženy. To je vtipné vždycky. Takže tady nelze rovnost nárokovat, protože to, že jsou chlapi vtipnější nedělá nikdo schválně. Prostě většinou jsou. Ženské komičky jsou výjimka a je jich pomálu. I umění prezentace a sebeprezentace je mužský princip. Je to něco, co jde ven. Ale zase: každý v sobě máme v nějakém poměru mužský i ženský princip, takže je spousta žen s mužským principem, které mají prezentační a komunikační schopnosti, mají schopnost pojmenovat věci, vykomunikovat je, nastavit hranici, být transparentní, zastávat svůj názor a prezentovat i potřeby nějaké skupiny lidí. A mám pocit, že to, že ve vedoucích rolích je víc mužů je důsledek toho, že je na ženy vyvíjený tlak, abychom byly ty měkké a pečující, prostě ,,správné“ ženy, abychom k sobě nalákaly čmeláčky k oplodnění, tak se své akčnosti, toho mužského principu v sobě, trochu bojíme…abysme nebyly tvrdé, abysme nebyly označeny, že jsme ambiciózní nebo bezohledné, nebo že nejsme dostatečně ženské. Ale kdo to definuje? Co to znamená dostatečně ženská? A tady zase mířím k té jedinečnosti, že každá z nás je prostě jiná a má jiný poměr a kombinaci mužského a ženského principu…Které se navíc neustále přelévají, tančí spolu, mění se, ať už v průběhu dne, měsíce či životních období. Teď při rozhovoru s vámi jsem víc v mužském principu, protože je to prezentace názorů směrem ven, je to schopnost formulovat myšlenky, myšlení je mužský princip. A pak půjdu a udělám něco příjemného pro sebe, dám si dobré jídlo, užiju si masáž a to je zase ženský princip. Není třeba přesně vědět, co kdy dělá jaký princip, podstatné je, jestli je mi se sebou dobře a jestli tvořím život, který mě baví žít.

Vaší kolegyni, skvělé slovenské herečce Zuzaně Mauréry vytýkají média, že je odtažitá vůči určitému typu zejména bulvárnéch médií, což je pochopitelné…

…no, to je ochrana…

…samozřejmě, a nyní v jednom rozhovoru pojmenovala zajímavý paradox, je to vlastně zakořeněný předsudek: i v ženských médiích, i ženské redaktorky se známých žen ptají, jak můžou všechno zvládat, profesi, kariéru, rodinu, mateřství, partnerství, prostě všechno. A ona řekla: „Proč se to neptají chlapů?“ Jak oni pomáhají s rodinou, jak to dokážou zvládat. Ona tuto otázku považuje za zakořeněný předsudek…

Necítím tuhle otázku jako manipulativní. Považuju ji za impulz uvědomit si, že opravdu je to neuvěřitelné, co všechno zvládáme…příležitost k docenění. Tahle otázka poukazuje na to, že jsme si vědomi toho, že ženy toho mají naloženého víc, že předpokládáme, že se budou starat o rodinu a k tomu budovat kariéru. A ta otázka předpokládá, že to všechno bude dělat sama. A potom ta žena může říct, že má podporujícího a spolupracujícího partnera, což není samozřejmost. Anebo, že je opravdu tak úžasná, že to zvládá obojí sama a je to obdivuhodné. Taky si myslím, že je to otázka zaměření pozornosti a jaké čteme rozhovory, že kdybychom četli rozhovory s muži, tak velmi často je tam otázka: Jak jste dosáhl svého výkonu, jak jste to zvládl? A pak už je na tom kterém muži, jestli do své odpovědi zahrne i to, že třeba pečovat o druhé je součástí jeho kvality, že být s dětmi a s rodinou je pro něj důležité a že spokojený osobní život je součást toho, co považuje za úspěch. Četla jsem rozhovory s muži, kteří oceňovali své ženy a vyjádřili, že svého úspěchu dosáhli díky jejich podpoře a mnozí děkovali své rodině. Nemám ráda, když se generalizuje nebo dívá černobíle. Každý člověk je jedinečný a jeho životní okolnosti také. Existují úžasní muži i úžasné ženy a také lidské bytosti, které byste doma úplně nechtěli. Pestrost.

Rozumím…Na konferenci Equal Pay Day je již legendární mentoringový den, kdy ženy, které mají co říci ženám, každá ve své specifické oblasti, se snaží sdílet své zkušenosti, názory a vše, co vědí a dokáží. Mentorkou jste na této akci i vy, dokážou nejenom ženy, ale všichni lidé komunikovat tak, aby prosadili to, co potřebují, máte takovou zkušenost?

To samozřejmě není možné z mnoha důvodů. Kromě toho, že jsme jedineční a pro někoho, kdo je silně introvertní, může být velmi náročné to, čeho si extrovert ani nevšimne, že dělá. A naopak. A také jsme byli nějak vychování a to na nás má obrovský vliv. A na základní škole jsme byli neustále srovnáváni s druhými, ponižováni a byla zaměřená pozornost na to, co nám nejde a bylo na nás nárokováno, aby šlo všechno všem perfektně. Proto jsem ráda, že vzdělávání už prochází transformací a začínají se zařazovat do výuky takové věci jako umění komunikace. Ale jsou to první vlaštovičky. Proto také dělám přednášky a semináře, abych lidem ukázala, že komunikace je umění a že se ho lze naučit a že to má nějaká pravidla a máme na to nástroje. Vnímám to tak, že teď jsme ve fázi zvědomění potřeby naučit se komunikovat se sebou a druhými tak, abychom vytvářeli laskavé a spolupracující vztahy. Už jsme víc ochotni si připustit, že naše komunikace není optimální a že se potřebujeme učit a kultivovat. A tady je moje pole působnosti, že prostě…

…kultivujete…

Ano, snažím se. Se sebou dělám totéž. Všechno, o čem mluvím, se snažím aplikovat. A neznamená to, že neprocházím konflikty, vnitřními i vnějšími nebo že nedělám chyby. To je součást života a vývoje. Dokonalost neexistuje a ve skutečnosti nikoho nezajímá. Mým záměrem je inspirovat lidi, aby se komunikací zabývali. Když nám komunikace funguje, tak nepotřebujeme vědět proč, jsme šťastní, že to funguje…My to potřebujeme vědět tam, kde cítíme nějaký tlak, napětí, nejistotu, emoce a pocity, se kterými si úplně nevíme rady nebo které nechceme cítit, protože prostě bolí…A tam my potřebujeme vědět, jak to změnit a jaké máme k dispozici nástroje. Velmi ráda bych inspirovala a motivovala lidi, aby se zabývali vnitřní komunikací sami se sebou a zvědomovali si, kým se cítí být a kým chtějí být. A aby se sebou zůstali v kontaktu i v těch těžších chvílích, protože tam o sobě dostáváme nejvíc informací a je to největší příležitost k laskavosti k sobě a prohloubení soucitu vůči druhým. A jelikož nejsrozumitelnější je to na konkrétním příběhu, jdu vždycky se svou kůží na trh. Nevyprávím to jakože mám hotovo, teď jsem na to kápla a dělejte to jako já a pak máte svý jistý…

…ano, vždyť to je nepřenosné…

A hlavně nic jako hotovo nebo dokonalost neexistuje. Kdyby bylo hotovo, tak je konec a konec je v našem případě smrt. V hloubi duše dokonalost nikoho nezajímá a je nám vlastně protivná. Jestliže budu mít dokonalou kamarádku – nic takového neexistuje, ale čistě hypoteticky – tak co já s ní budu sdílet? Vždyť se budu cítit jako blbec, za každý svůj problém…Ale smysl přátelství je pro mně právě to, že sdílíme svoje pochybnosti a svou zranitelnost a křehkost a pak se spolu zasmějeme a pak spolu můžeme sdílet i to, co se nám daří…Je to celý balíček, má to své vrstvy a barvy a pak nám způsobuje radost setkání a sdílení a vzájemně se obohacujeme svými životy.

Simona Babčáková se svou mentoringovou skupinou na Equal Pay Day

K té dokonalosti fotograf Tono Stano řekl krásně, proč nedělal v Americe portréty. Protože vyžadovali od něj dokonalé portréty a on když někoho portrétoval, tak prostě byl to člověk takový, jaký byl, nedokonalý, neretušovaný… Takže o tom to je, krása nedokonalosti…nebo ještě i Peruánci když tkali koberce, tak záměrně tam dávali vadný uzlík…

Ano, protože tím dávám jedinečnost….Protože přesně ty naše ,,nedokonalosti“, ale jinak vlastně naše jedinečnost je to, co z nás dělá originály a čím jsme zajímaví…

Ano, přesně tak…teď zkusíme takový malý dámský gambit: co byste se zeptala sama sebe a jak zodpověděla svou otázku?

Co bych se já zeptala sama sebe? Teď si sama sobě nabíhám na vidle v rámci upřímnosti a transparentnosti, kterou prezentuji… Asi bych se té Simči zeptala, jestli se cítí doceněná? A pak si dala dlouhatánskou odpověď, kdy bych se přiznala k mnoha pocitům nedoceněnosti, díky kterým se učím zaměřovat pozornost na docenění. A také mě to nutí kultivovat mysl, protože ty pocity nedocenění vznikají na základě myšlenek pochybností o sobě a své dostatečnosti. A pak se pozoruji celý den, co všechno vlastně dělám a do jakých oblastí mého života to patří. A pak se občas vědomě odměním. Tím pádem si musím pojmenovat, co vnímám jako odměnu a kdy se cítím dobře a pak ocením, že jsem si vytvořila okolnosti, kdy si to všechno mohu zařídit a dopřát. Ať už je to setkání s přáteli, masáže, sauna, výlet…

…něco dobrýho…

…něco dobrýho…podle toho, v jakých jsem okolnostech a co je momentálně dosažitelné.

Na závěr tradiční Míšina klíčová otázka, kterou mně naučila česká copywriterka, která se hrdí tím, že nepíše, Míša Weikertová. Když jsme spolu dělali rozhovor a na závěr mi řekla, co jsem se nezeptal: Co vám v poslední době udělalo radost?

Mně dělají obrovskou radost děti. Čím víc vím o vývojové psychologii, tím víc mám pochybnosti, jestli je vychovávám dostatečně. Protože chceme, aby se naše děti měly dobře, aby nemusely opakovat naše chyby a nemusely zažívat těžké zkušenosti. Ale ony mají samozřejmě svůj příběh a v tom jim chci být oporou. A když je sleduju, jak se vyvíjejí, tak jsem do nich stále zamilovaná a je mi ctí, že jim mohu být maminkou. A pak mi dělá radost, kdykoliv cítím ocenění, cítím svou sebehodnotu. Když se mi podaří být vtipná a rozesmát lidi, to mi dělá velkou radost. A pak takové ty chvíle, já tomu říkám „tiché štěstí“, které přichází věkem. To jsou chvíle, kdy se vůbec nic neděje…a já cítím hluboký vděk za možnost prožívat, že žiju v hojnosti a dostatku a je to takový velmi jemný, křehký pocit. A kdykoliv, kdy mám záchvat smíchu, to jsou pro mně stavy takových malých orgasmů a to je okamžik, kdy cítím: Jo, teď jsem napojená na boha, toto je boží kvalita. Schopnost vnímat humor a společně se smát je možná jednou z motivací, proč bůh stvořil existenci a lidské bytosti.

Děkuji krásně, já sice nemám tu správnou kompetenci vás ocenit, ale bylo to úplně super.

Též děkuji, za otázky i naslouchání.

Ptal se a naslouchal Ján Schneider

foto: archiv Simony Babčákové, Business & Professional Women CR