Klára Dvořáková: Cestování a hory vnímám jako svůj osud

Advokátka Klára Dvořáková je dítě lesů, vod a strání. Dětství trávila v přírodě v Jeseníkách, později začala cestovat a lézt po horách, a právě horolezectví ji vždy posunulo o žebříček výš i v jejím pracovním životě. Stala se přední českou odbornicí na cestovní a horské právo a vypráví příběh o tom, jak se žena stane jednou z mála žen v pozici honorární konzulky.  

Jste přední odbornicí na cestovní právo, jak jste se k té specializaci dostala?

Vždy jsem nejraději trávila čas v přírodě a chtěla jsem zkoumat cizí světy. Když byly čas a peníze, hned jsem se vydala do hor. S kamarády jsem kdysi měsíc trekovali Aljaškou, celou západní Kanadu jsem jela stopem, americké národní parky znám kříže krážem, sama jsem se podívala do hor v Kazachstánu a Kyrgyzstánu, miluji Alpy, hlavně ty Slovinské a samozřejmě Tatry. Stala jsem se předsedkyní skupiny právních expertů Mezinárodní horolezecké federace. To je organizace, která stanoví pravidla pro lezení, vydává bezpečnostní standardy pro veškerý lezecký vercajk jako lana, cepíny, mačky, helmy a tak.

S kamarády horolezci, i když většina z nás by se za horolezce určitě dobrovolně neoznačila, jsme založili Český spolek horkých průvodců a organizovali jsme kurzy pro horské průvodce na bázi mezinárodního kvalifikačního standardu. Tak jsem se začala věnovat právu na horách a na cestách, protože jsem kurzy nejen organizovala, ale také přednášela právní témata. Tohle období do značné míry nastartovalo moji budoucí profesní dráhu.

Máte z hor také nepříjemné zážitky?

Ani ne, jsem totiž masochista. Když jsem byla měsíc na Aljašce, tak jsme se téměř nemyli. Jeden až dva dny to člověku vadí, ale pak se tak nějak se svou špínou sžije a přestane mu vadit i špína těch ostatních. Deodorant sebou určitě nevozím, to je zbytná věc. Ne nadarmo mi jeden můj horský kamarád říká zvíře. Ale pokud necestuji do tepla, nikdy nezapomenu na dobrou hořkou čokoládu, kterou umím spořádat, i kdyby byla zmrzlá jako rampouch.  Cestování a hory vnímám jako svůj osud a vždy mě propojilo s těmi správnými akčními lidmi.  

A to Vám nejvíce pomohlo v kariéře?

To je opravdu těžká otázka. Práce s horskými průvodci mě přivedla na jinou cestu, i když někdo by mohl říct, že mě svedla z cesty. Nebudu popírat, že jsem vždy byla cílevědomá, pečlivá a vytrvalý běžec na dlouho trať. V posledním ročníku práv se mi zalíbilo evropské právo a dělala jsem stáž na Ministerstvu zahraničních věcí a už si mě tam nechali. V rámci několikaletého působení jsem se asi jako první žena dostala k zastupování České republiky před Evropským soudním dvorem. To je pro mnoho právníků naprostý top. Neměla jsem ale vizi do budoucna.

Jednou po tréninku florbalu se nás sešlo v hospodě několik takových, kteří neměli hlavu srovnanou pro vykonávání úřednické pozice do konce svých pracovních dnů. Tehdy jsem v jednu v noci napsala esemesku známému, který vlastnil advokátní kancelář, jestli nehledá koncipienta. Mělo to tak být. Holubová advokáti mi dala prostor realizovat můj nápad s cestovním právem a dnes je tato advokátní kancelář, kterou spoluvlastním, číslo 1 na právním trhu v poradenství pro podnikatele v cestovním ruchu. Naše kancelář se obecně vyznačuje tím, že podporujeme profesní a podnikatelské nápady svých zaměstnanců. Právě proto děláme nejen cestovní ruch, ale také zdravotnictví, školství a správu majetku. GDPR bylo zprvu spíše z donucení, ale v rámci našich specializací jsme v něm taky jedničky.

Vím, že je těžké to říkat ve zkratce, ale na co by si člověk při cestování měl dát pozor, aby předešel pozdějším problémům?

Teď budu mluvit jako konzulka, ne jako cestovatel. Myslím, že mít při sobě okopírovanou stránku svého pasu a kartičku pojištění může často pomoci. Fandím systému Drozd, do kterého se mohou cestovatelé zaregistrovat. Ve zbytku bych doporučila nechovat se jako blbec.

A jako advokátka bych doporučila mít kontakt na tu správnou advokátní kancelář, která umí právo spojené s cestováním a nehodami, třeba jako je ta naše. Jsme součástí mezinárodní sítě advokátních kanceláří, které jsou stejně jako my zaměřené na cestovní ruch nebo na nehody. Vždy mě těší, když můžu pomoci tím, že propojím Čecha se specialistou například v Německu, USA, Kostarice, Chile, Austrálii nebo právě na Islandu.

Jak se člověk stane honorární konzulkou?

K tomu mi myslím dost dopomohl koníček. Když jsem po studiu pracovala na Ministerstvu zahraničních věcí, měli jsme tam florbalový tým. Dvakrát týdně jsme trénovali a později jezdili i na zápasy. Organizačně jsem pak náš tým vedla a kolegové si pamatovali moje organizační schopnosti a na pozici mě doporučili. Pevně ale věřím, že nešlo jen o florbal, protože výběrové řízení pak trvalo ještě rok a půl.

Jak vlastně probíhá výběrové řízení na honorární konzulku?

Musí vás vybrat obě strany – česká i islandská. Během pohovoru se ptali, jestli bych se třeba nebála jít za někým do vězení, nebo třeba byla schopná zavolat na ministerstvo spravedlnosti nebo předsedovi vlády. Popravdě většinu těch věcí mám už dnes v popisu práce jako advokátka.

Kolik žije v Česku občanů Islandu a co tu dělají?

Přesné číslo není známo, mám zatím přehled jen o několika z nich. Jeden Islanďan v Česku založil start-up a zabývá se financemi a investicemi, jiný vlastní pekařství v Praze na Újezdě, jiný je majitelem známé sítě obchodů s oděvy. Ráda bych s nimi brzy šla na pivo, abychom se poznali. Mimochodem na rozdíl od Slovenska nebo Maďarska, žádný Islanďan v rámci koronavirové krize nežádal o repatriaci. Tak se u nás asi všichni cítí bezpečně.

Takže náplní Vaší práce honorární konzulky je se o ně jakýmsi způsobem starat?

To ne, nemám jen pomáhat Islanďanům v nouzi, ale také podporovat islandsko-české obchodní a kulturní vztahy. Jde vlastně o podporu našich bilaterálních vztahů ve všech oblastech.

Jste partner v advokátní kanceláři, honorární konzulka, zastáváte pozice v mezinárodních organizacích a máte rodinu a dvě malé děti. Jak to jde všechno zvládnout?

Klíčem je můj tolerantní partner, který je stejně aktivní jako já. Proto to všechno chápe a neočekává ode mne každý den teplou večeři na stole. Člověk to nejlépe pochopí, když je ve stejné pozici. Práce mu také nekončí, stejně jako mně, tak třeba přijde večer domů a řekne – teď si beru děti já, abys mohla něco udělat, ale od osmi musím zase pracovat. Vlastně se tak u dětí výborně střídáme.

A vidíte se někdy? Není toho někdy trochu příliš?

Právě že rodina je moje pojistka, že to s prací nepřeháním a snažím se o správný balanc mezi prací a rodinou. A také pravidelně jezdíme do hor do babička-hotelu, kde babi vaří oběd, děti mají volný režim a já můžu i vyběhnout do kopců

Lezete s dětmi na skály?

S dětmi ne, manžel se bojí. Manžel leze sám a já teď trénuju na horský půlmaraton.

Rozhovor vedla novinářka Bára Procházková.

Klára Dvořáková je přední odbornicí na cestovní právo. Je partnerkou ve společnosti Holubová advokáti a nově honorární konzulkou Islandu a tím i jedinou oficiální zástupkyní Islandu v Česku. Vystudovala právnickou fakultu Karlovy univerzity a dříve pracovala na Ministerstvu zahraničních věcí na Odboru komunitárního práva. Je vdaná, má dva syny.