Markéta Soukupová: Vlastní kavárna mě učí žít tady a teď

Otevřít si vlastní kavárnu je sen mnoha lidí, málokdo se do toho ale skutečně pustí. Markéta Soukupová se toho nezalekla a i přes počáteční překážky se rozhodla svůj sen splnit. Jak zvládla trnitou cestu k otevření Café Bonifáco a jak překonává současné těžké chvíle s uzavřenou provozovnou, se dočtete v dnešním rozhovoru.

Byla vlastní kavárna vždycky Vaším snem?

Vůbec ne! Po vystudování VŠ jsem měla štěstí na krásnou práci u tří zaměstnavatelů. V průběhu těch mnoha let jsem se ani nezamýšlela nad tím, že by tomu mohlo být jinak, moje práce v oblasti marketingu, komunikace, event managementu, řízení lidí a projektů… byla opravdu zajímavá, různorodá, motivující… no prostě skvělá… dokud se nezačaly blížit mé 40. narozeniny.

Čím dál tím více jsem přemýšlela o smyslu toho všeho snažení a jestli to takhle chci dál. I přes zajímavou práci, příležitosti a ocenění, které se mi dostávaly, jsem čím dál tím častěji bojovala se stresem a fyzickou nevolností pod návalem mnoha úkolů a zodpovědnosti.

A jelikož pojítkem mých předchozích pracovních zkušeností byl event management, neboli organizování akcí, což mě taky neuvěřitelně bavilo a naplňovalo, rozhodla jsem se vytvořit malý příjemný prostor, ve kterém se budu realizovat podle svých představ.

Před založením kavárny jste tedy byla zaměstnaná. V jakém odvětví? Zúročila jste v kavárně nějaké zkušenosti z práce?

Pracovala jsem v oblasti marketingu, komunikace, event managementu, řízení projektů a lidí. Určitě jsem mnohé zkušenosti zúročila ale také se mnoho věcí učila od začátku, zvláště ty související s tématem gastro. Kavárna je vlastně takový projekt, který má svůj cíl, obsah, činnosti, časový harmonogram a rozpočet a těch jsem v zaměstnání realizovala mnoho a některé z nich úspěšně žijí i nyní. 😊

Co Vás tedy vše vedlo k tomu odejít z práce a založit kavárnu?

Čím dál tím více jsem toužila změnit tu „železnou pravidelnost“, se kterou jsem každý den odjížděla do své kanceláře, i když se mi zrovna moc nechtělo nebo jsem se necítila úplně nejlépe. A stále častěji jsem přemýšlela o množství času, který jsem věnovala různým formulářům, směrnicím či některým nikam nevedoucím diskusím. Mnohokrát jsme si říkala, že pokud bych svoji energii, pracovitost, vytrvalost, preciznost… vložila do něčeho vlastního, tak to by přeci „bylo, aby to nebylo!“ Zkrátka jsem potřebovala udělat ZMĚNU! A to nejenom v názvu zaměstnavatele!

Jak dlouho to trvalo od nápadu k slavnostnímu otevření?

Dlouhých 15 měsíců. Bylo by to ale rozhodně minimálně o polovinu času kratší, kdyby byl prostor mé budoucí kavárny zkolaudován na gastro provoz (byl zkolaudován na kanceláře) a neprobíhala tudíž náročná rekolaudace, tedy změna užívání prostoru, do které výrazně zasáhl nesouhlas některých sousedů z ulice. ☹ Více o tom píši v mém eBooku pod názvem „Z přetížené manažerky podnikatelkou z kavárny“.

Co vše jste kromě kolaudace musela zařídit a absolvovat?

No bylo toho opravdu hodně. Jakožto zaměstnanec jsem zahájila kroky k zahájení podnikatelské činnosti v rámci nově založené společnosti s ručením omezeným. Současně jsem jednala o pronájmu prostor a následně spolupracovala na jeho rekolaudaci. Pracovala jsem na konceptu kavárny, názvu, značce, vybavení, designu, sortimentu, cenotvorbě, rozpočtech, reklamě, zákonných předpisech, ozvučení, zabezpečení… Do toho jsem se vlastně všechno učila za pochodu, protože jsem do té doby znala svět gastroprovozu pouze ze strany zákazníka. Více se o tom rozepisuji v již zmiňovaném eBooku a ještě více v dalším, na kterém právě pracuji, a který bude cca na 50 stranách detailně popisovat kroky vedoucí k otevření vlastní kavárny včetně tipů, jak přežít a lépe zvládnout počátky gastropodnikání a vyvarovat se tak chyb, kterými jsem si prošla sama.

Jak vlastně vznikl název kavárny Café Bonifáco?

Kavárnu jsem pojmenovala po svém pejskovi Bonifácovi. Protože mi dodává radost, klid a pohodu… a takovou kavárnu bych ráda v dnešním uspěchaném světě rozvíjela pro svoji radost, potěšení Bonifáce a našich milých hostů, kamarádů a přátel. Více o Bonifáckovi se můžete dočíst v mém článku.

Jaký vliv na Vás má současná koronavirová krize? Musela jste zavřít kavárnu. Snažíte se vydělávat teď peníze jinak?

Diverzifikovat riziko se snažím od úplného začátku otevření kavárny. Kavárna je totiž na složitějším místě, postupně si do ní ale nachází cestu čím dál tím více zákazníků. Nicméně kdybych od začátku nespoléhala na rezervy, tak bych se nyní neblížila ke tříletému výročí od otevření.

Mé podnikání jsem rozložila do více činností. Jednak do oblasti marketingu a komunikace, kdy jsem externě spolupracovala na několika zakázkách. Dále mám svoji vlastní značku KAMENY ŽIVOTA – směs surových minerálních kamenů, které mineralizují vodu a mění její kvalitu a chuť. Tyto kameny prezentuji a přímo prodávám v kavárně. Současně mám vlastní eshop a prodávám je na více místech v ČR, prostřednictvím obchodů Place Store, a to aktuálně v Brně, Praze a Olomouci.

Dále se věnuji bylinkám Inca Botanica, které dlouhodobě sama užívám a krásně mi zapadají do konceptu kavárny. Ty v kavárně nabízím, jedná se o sortiment čítající již přes 100 položek. V kavárně mám také doplňkový prodej italských delikates, které mohou zákazníci ochutnat v našem menu nebo například psích motýlků a mašliček (když už jsme pojmenovaní po pejskovi 😊). Mimochodem pejsci jsou u nás velmi vítáni a hýčkáni. Dále nabízím náramky, tematické knížky o pejscích, sirupy, svíčky
a třeba i esenciální oleje, což je teď moje nová vášeň.

Aktuálně také rozvíjím on-line podnikání, naučila jsem se postavit svůj vlastní web, posunula se dál v grafice, učím se pracovat s e-mail marketingovými nástroji. Spustila jsem také svůj blog, napsala již několik článků a eBook zdarma a nyní pracuji na placeaném eBooku na téma konkrétních kroků vedoucích k založení vlastní kavárny.

Kavárnu mám v souladu s nařízením Vlády ČR uzavřenou. Nicméně na základě individuální domluvy řeším výdej bylinek a dalšího doplňkového sortimentu „přes okénko“, posílám objednávky i poštou a dokonce i do zahraničí. To mě naštěstí částečně drží řekla bych, že „na hladině“. Kávu nevařím, místo kavárny není o přirozeném průchodu lidí a nepředpokládám velký zájem a reálnost návratnosti vynaložené práce a hlavně spotřeby elektrické energie při několikahodinovém provozu kávovaru.

Jsem také ráda, že jsem se domluvila s majitelem prostoru na snížení nájemného. Jakožto jednatelka společnosti, která si sama sebe zatím nemůže dovolit zaměstnat, nemám nárok na žádnou vládní podporu. A půjčka, která jenom oddálí platby, pro mě není řešením. Takže nelením a dělám maximum co jde, abych kavárnu udržela. O mém životě s kavárnou „na krku“ v době koronaviru také píši ve dvou článcích na mém blogu.

Naplňuje Vás Vaše práce? Měla jste někdy chuť to zabalit?

Práce mě baví, ale to mě bavily i ty předchozí v roli zaměstnance. Tohle je ale částečně jiné – tvořit a budovat něco svého, vlastního. I když v minulosti jsem do tvoření dávala také maximum ze sebe a je krásné, že spousta toho žije i dodnes, například Univerzitní kino Scala.

A zabalit jsem to chtěla mockrát! Ať již z finančních důvodů, nebo ze zklamání, že to jde všechno hrozně pomalu a je to fakt velká dřina. Rozhodně jsem nečekala, že to bude tak náročné. Že i když malá kavárna, tak je kolem toho tolik práce. Ale to určitě také souvisí s tím, že já  jsem prostě nikdy nechtěla „jenom“ kavárnu, chtěla jsem místo, které bude „víc než kavárna“. Kde budu pořád akce a nabízet zákazníkům další zajímavé věci. No a to v kombinaci s tím, že jsem mnohdy v kavárně i sama zajišťovala směny samozřejmě včetně zásobování a dalších činností v rámci diverzifikace rizika viz výše, je doslova vražedné. Ono to totiž ani s personálem není jednoduché a párkrát jsem v tom i na několik týdnů zůstala úplně sama.

Musím upřímně říct, že bez mé touhy jenom tak se nevzdát, vlastních finančních rezerv a hlavně manžela, který na sebe převzal rodinné finance a byl a je mi velkou psychickou oporou, bych to už vzdala. A to nyní mluvím o době před koronavirem.

Co máte nyní v plánu, až se znovuobnoví provoz?

Aktuálně mám víc práce, než jsem měla před uzavřením provozu. Práce ohledně bylinek a konzultace po telefonu zabírají dost času. A to se nevěnuji jenom tomu. Navíc jsem aktuálně využila bezplatnou nabídku nakupbezpecne a přenesla část svého prodeje online. Zatím to ale neoslovuje nové zákazníky, využilo toho několik stávajících zákazníků, nicméně práce kolem toho je také.  Také jsem v posledních týdnech konzultovala jeden studentský projekt, do toho pracuji na svém blogu, píši placený eBook, udržuji kontakt se zákazníky prostřednictvím sociálních sítí, otevírám „výdejní okénko“…

Na přemýšlení, co bude dál mi nezbývá moc času, a možná je to tak lepší. Protože vůbec netuším, co bude. Jak se budou chovat zákazníci. A jestli budu mít ještě chuť a sílu to všechno nastartovávat. Navíc červen, červenec, srpen a září u mě patří ke slabším měsíců. Ty nejsilnější je právě teď zavřeno. ☹

Místo mé kavárny je totiž složité, lidé si k ní postupně hledali a stále hledají cestu, každého zákazníka mám doslova „vydřeného“. A tak se ptám? Budou se vracet v tom počtu, jak už to konečně bylo poslední dobou? Budou na to mít peníze? Jak to zvládneme my za barem? V nastupujícím horku, bez klimatizace, v rouškách? A s možnou obavou, že se to zase třeba na podzim vrátí? Takže tomu zatím nechávám volný průběh, momentálně dělám maximum, aby se má ztráta ještě více neprohlubovala
a pak se uvidí.

Jak vybíráte své zaměstnance? Máte nějaké specifické požadavky? Přeci jen je to Váš sen? 😊

Ještě před pár týdny byl velký problém s pracovní silou. Sehnat kvalitní, spolehlivou, zodpovědnou pracovitou…dle vlastních představ. Na to si stěžovali snad úplně všichni. Uvidíme, jak se situace nyní změní. O nutnosti krize se již mluvilo hodně dlouho a co vím, tak personalisté ji toužebně očekávali. Já jsem své požadavky za dobu provozování kavárny výrazně přehodnotila.

Postupně jsem si totiž uvědomovala, že obsluhovat v „zapadlé“ kavárně, která je současně čím dál tím více obchůdek, kde chcete nabízet kvalitně připravenou kávu, informovat o širokém sortimentu doplňkového zboží nebo zvládnout obsloužit v jednom klidně i plnou kavárnu v různých vlnách, což znamená několik hodin nic a několik hodin je to k zbláznění, není vůbec jednoduché. A ne každý to vydrží. Ale chápu, že pár desítek minut od stolu zákazníka to může vypadat idylicky. 😊

Takže ideálně spolupracuji s těmi, kteří již nějaké zkušenosti mají, zbytek se doučí. Ale hlavně chtějí, baví je to, dá se na ně spolehnout a jen tak rychle neutečou. 😊

Co byste chtěla vzkázat všem ženám, které by si rády splnily svůj sen?

Pokud na to mají sílu a neočekávají úspěch „přes noc“, mají podporu svého okolí a neohrozí je to existenciálně, ať do toho jednoznačně JDOU. Bez ohledu na to, že současná situace gastropodnikání vůbec nepřeje, jsem za tuto zkušenost neskutečně ráda, a když se budu jednou ohlížet zpátky, rozhodně nebudu litovat toho, že jsem si to nezkusila. Kavárna mě obohatila o nové zkušenosti a přinesla mi nové přátele a známé. Učí mě žít tady a teď! Dřív jsem pro samé cíle neviděla cestu. Teď možná úplně nevidím cíl, ale užívám si každý den tu cestu. A o tom to je!

Děkujeme nesmírně sympatické Markétce za rozhovor a přejeme plno spokojených zákazníků!