Lucie Mairychová: Žena s téměř nulovými znalostmi, ale s velkou motivací, může získat takovou kvalifikací, že do šesti měsíců si najde zaměstnání

„Když se podíváme na trh práce, tak volných IT pracovních pozic jsou desetitisíce a firmy je nemají kým obsadit. Tady je velký nevyužitý potenciál žen, které by právě na tyto místa mohly přijít,“ hovorí Lucia Mairychová.

Lucie Mairychová je provozní ředitelka v neziskové organizaci Czechitas, je také zakladatelkou Kariérního institutu a platformy karierko.cz. Pro společnost Samsung vytvořila jejich zatím největší CSR projekt Tvoje šance.

Rozhov vedla Jana Vítová. Lucie v podcasu prozradila:

• pro koho byl určený projekt Tvoje šance,
• jaké sú v dnešní době možnosti,
• čím se zabíva kariérní platforma karierko.cz,
• jak se dá pomoct ženám, ktoré jsou nezaměstnané,
• jak se naučila řídit lidi a stát se v mladém věku manažerkou.

Představila bys, o čem projekt Samsung Tvoje šance vlastně byl?

Projekt Samsung Tvoje šance byl desetiměsíční rozvojový program pro velmi talentovaný mladý lidi z Česka a Slovenska. My jsme tento program designovali ve spolupráci právě se Samsung Electronics Czech and Slovak, já jsem tehdy pracovala ještě v jiný neziskové organizaci a byla to spolupráce o tom, co Samsung chce a ta jejich strategie CSR byla podporovat mladý lidi v kariérních volbách, v tom, aby byli úspěšní. První ročník byl pro mladý lidi ze sociálně znevýhodněného prostředí, takže my jsme tam měli středoškoláky z dětských domovů, nemocný a i z vyloučených vrstev, a společně jsme pracovali čtyři roky. Postupně jsme přešli obecně k mladým, talentovaným středoškolákům z Česka a Slovenska a každý rok jsme měli skvělou skupinu opravdu v přátelské atmosféře.

Doteďka jsme v kontaktu s velkou většinou studentů a když si můžeme pomoct, tak si pomůžeme. Ten projekt spočíval v tom, že tam bylo několik víkendových workshopů, kde jsme s mladými lidmi pracovali na jejich finanční gramotnosti, různých soft skills a digitální gramotnosti a podobně. Ale zároveň tou hlavní vrstvou, která tam byla, byl individuální rozvoj, kdy jsme s každým tím jedním studentem opravdu pracovali velmi na míru a spolu s kariérní poradkyní pro ně vznikal rozvojový plán a oni po dobu těch deseti měsíců plnili různé úkoly a hodně se vzdělávali. Jezdili na konference, chodili na kurzy, na stáže do firem a tak nějak ochutnávali, co všechno může trh práce nabídnout.

Ten projekt mám v živé paměti pořád, protože mi změnil život, za co moc děkuju. Tehdy jsi ten projekt vedla skoro celý sama, nebo jsi ho skoro celý navrhovala. Z čeho jsi vycházela? Protože sestavit tak veliký, komplexní projekt, který mění životy, tak to prostě muselo zabrat nějaký čas, práci, znalosti…

Nebyla jsem na to úplně sama, už předtím jsem několik let pracovala na různých kariérních rozvojových projektech pro mladý lidi, tehdy jsem hodně pracovala s dětmi z dětských domovů a pěstounských rodin. A byly to mnohem kratší projekty, několik víkendů, nějaký workshopy, aby vyšli z toho dětského domova a podívali se i někam jinam a potkali nějaké jiné lidi. A z toho jsem hodně čerpala, jednak zkušenost, že projekt byl velmi krátkodobý, vždycky na 3 měsíce a my jsme viděli, že to je málo na to, aby ste někomu změnili život. A zároveň jsem hodně čerpala i z vlastní zkušenosti, když jsem byla mladá… Já jsem ze severních Čech z takový běžný rodiny a neměla jsem žádného průvodce nebo někoho kolem sebe, kdo by mě inspiroval: hele, pojď tímhle směrem a tohle jsou všechno různý možnosti, který máš a existují nějaké stáže a projekty a programy.

A to pro mě bylo hodně inspirací, když já jsem toho průvodce neměla, tak jsem chtěla vytvořit něco, co dá průvodce těm ostatním. A potom když Samsung přišel s tím, že upravují strategii CSR programů a chtějí něco dlouhodobého, klidně pro míň lidí, ale co bude mít opravdu velký dopad. Tak se mi to tak nějak poskládalo a na všech těch projektech jsem spolupracovala s Petrou Drahoňovskou, kariérní poradkyní. Pamatuji si ty dlouhé telefonáty, kdy jsme to spolu designovali, protože já jsem tou dobou žila ve Španělsku a ona byla tady, v Česku, nebo možná v Mexiku, kde taky dost často bývá. Takže jsme to takhle společně designovali přes svátky, mezi Vánoci, aby sme odeslali Samsungu nějaký návrh, a jim se to líbilo. My jsme samozřejmě tím, jak už jsme spolu spolupracovali, tak jsme na sebe byli dobře naladěný, že jsem věděla, co chtějí a vlastně jsme to odstartovali.

Paralelně s projektem pro Samsung jsi založila společně s Katkou Solmaz projekt kariérko a je to taky nezisková organizace, pokud vím, mělo by to pomáhat mladým lidem v rozhledu, v kariéře. Bylo to něco, co ti napadlo během toho projektu, že to tu vlastně chybí?

Napadlo mě to během toho projektu, protože jsem viděla, že práce s 10 lidma je vlastně  extrémně náročná, protože opravdu to byly stovky hodin s každým z nich během celýho roku. A vlastně člověk je schopný zasáhnout 10-15 takových lidí a když by sme chtěli možnosti rozšířit na mnohem větší skupinu mladých lidí, tak jsme potřebovali přijít s něčím, co bude jednodušší na realizaci. Ale zároveň nabídne těm mladým lidem množství informací, inspirace. A když jsme to s Kačkou zakládali, tak naše idea byla dát to všechno na stůl a ať si z toho ti mladý lidi vyberou. Ne je kopat, připomínat a motivovat, ale inspirovat je a pak jim říct: hele, teď máš  inspiraci a vyber si z toho, co chceš sám.

Jak by tento projekt mohl pomoct třeba teď mamkám nebo babičkám, nebo klidně i samotným posluchačkám, které stojí před nějakou kariérní volbou?

My jsme ten projekt původně zakládali pro středoškoláky, vysokoškoláky, ale je pravda, že čím dál víc se na nás obrací dospělí lidi, ženy, muži a učitelky, kariérní poradkyně, že z těch materiálů, který jsme vytvořili, čerpají na platformě kariérko.cz. Tam najdete popisy různých pracovních rolí, ale takovou obyčejnou formou, takovou, jaký to opravdu je. Nejsou to nějaký metodický popisy, ale opravdu bavíme se s lidma, kteří tu danou práci dělají a oni říkají, jak vypadá jejich běžný den, kolik času tráví na schůzkách, kolik tráví v práci, a jak se k tomu třeba dostali. Takže taková inspirace tím, jak my máme už širokou paletu těch našich profesí, který máme popsaný. Ale zároveň děláme i rozhovory a podcasty s lidmi, kteří potom o svý pracovní zkušenosti přímo hovoří a říkají, jak vůbec je to napadlo a na základě jakých talentů se proto rozhodli a jaká byla jejich cesta. To může inspirovat kohokoliv, protože změnit kariéru v dnešní době je vlastně strašně jednoduchý.

Těch možností je nespočet a je naprosto běžný, že už člověk nevystuduje školu a nedělá celý život jedno povolání, ale mění ho během života v kterémkoliv věku. Takže určitě kariérko může ukázat možnosti, který jsou a může nějakým způsobem inspirovat. Máme rozhovory s lidmi, kteří změnili svoji kariéru a našli to svoje vysněný povolání až třeba ve 40 letech. Ale zároveň tam máme spoustu článků a různých materiálů, děláme webináře jak si připravit kvalitně životopis, jak se připravit na pohovor, na co se ptát. Přece jenom, doba se strašně změnila, když člověk žádal o práci před 15 – 20 lety, tak ten životopis vypadal úplně jinak, než vypadá teď. Takže tam určitě může najít inspiraci kdokoliv.

Pracovní trh se neskutečně rychle vyvíjí, já jsem třeba vůbec netušila o své pozici, dokud jsem jí nezačala sama dělat a škola ani na to nemůže reagovat. Protože ta rychlost je neskutečná, člověk možná ani neví, že taková pozice, o který si třeba jenom sní, že existuje. Lidi nemusí jít po cestách, který už jsou pro ně předpřipravený a můžou to zkusit jinak. Myslím si, že to kariérko umí skvěle, pracovní listy kariérka jsou absolutně skvělý. Kariérko opravdu dává smysl a při jakýkoliv kariérní volbě ji doporučuji i svým vrstevníkům a i lidem, kteří jsou starší než já. Protože čím jste starší, tím udělat tu změnu je náročnější.

Mám moc radost, že to takhle slouží, protože to, co mi v rámci kariérka děláme, je v tenhle moment naprosto dobrovolný projekt a všechno, co nabízíme, je i zdarma. Pracovní listy si může stáhnout kdokoliv a pracovat s nimi, třeba se svými dětmi. Vím, že učitelky si to stahují a pracují s tím se svými žáky, dostáváme i od nich zpětnou vazbu a mám moc radost, že to tak opravdu je.

Pojďme se přesunout na neziskovou organizaci Czechitas, kde teď děláš a která umožňuje nejen, ale teda hlavně ženám se vzdělávat v IT. Proč jsou podle tebe ženy v IT potřebné?

Žen v IT je potřeba, protože IT produkty, softwary používají napůl ženy a napůl muži. A když tyto technologie vyvíjí téměř jenom muži, tak tam chybí ženskost, ten ženskej mindset, empatie, to, jak to žena používá.  A některý ty zařízení byly na tu ženskou ruku až moc velký, protože to vyvíjel muž a neměl v potaz to, jaký je to být ženou. Myslím, že nějaký balanc by měl být úplně ve všem a v jakýmkoliv odvětví, protože vlastně i ta žena, i ten muž, každý do toho přináší něco svýho. A zároveň my jako Česká republika jsme úplně nejníž v rámci Evropské unie, co se týče počtu žen zastoupených v technologiích. Jsme výrazně níž pod evropským průměrem a nás to prostě brzdí.

Zároveň, když se podíváme na trh práce, tak volných IT pracovních pozic jsou desetitisíce a firmy je nemají kým obsadit. Tady je strašně velký nevyužitý potenciál žen, které by právě na tyto místa mohly přijít. Nehledě na to, že třeba právě IT je obor umožňující velkou flexibilitu, zkrácený pracovní úvazky a je samozřejmě finančně velmi zajímavý. A to je něco, co může žena velmi dobře skloubit třeba s rodinou, protože přece jenom pořád těch zkrácených pracovních úvazků je málo. A i v kontextu toho, jak je to finančně ohodnocený, tak i zkrácený úvazek za tu odměnu, která se k tomu váže, může být super zdroj příjmu právě pro ženu, která pečuje o děti a nemůže být na full time.

Jak to Czecheitas vlastně dělá? Jak přistupujete k tomu učení?

My jsme vznikly před víc než devíti lety, takže už je to celkem dlouhá cesta, kdy to začalo myšlenkou učit holky IT a ukázat jim, že vlastně ty holky k IT patří. Protože Dita Formánková, naše zakladatelka, když studovala technologie, tak vlastně byla jedna z mála dívek v té třídě a chtěla ukázat, že opravdu i ty holky to může bavit. Takže to začalo workshopy a postupně se to vlastně rozvinulo až do rekvalifikačních programů. Naším vlajkovým produktem je projekt digitální akademie, což je 3–4 měsíční program v nějaký výši víc než 200 hodin přímý výuky.

Přijde žena s téměř nulovými znalostmi, jenom s velkou chutí a motivací se něco naučit a odchází a s takovou kvalifikací, že vlastně víc než půlka z nich si do šesti měsíců po skončení toho kurzu najdou zaměstnání. Nastupují většinou na juniorní pozice, ale co nám třeba potom firmy, ve kterých jsou právě naše absolventky zaměstnané, říkají, že unikátnost našich účastnic je hodně v tom, že se chtějí učit. Oni vlastně v jakýmkoliv věku najednou projdou takovou intenzivní, tří, čtyřměsíční tranzicí, potom nastoupí do firmy a strašně rychle se učí. A ta jejich učící křivka i nějaká možnost posunu je celkem rychlá.

A možná ještě doplním, co se týče toho, jak to vlastně děláme. Vzdělávací kurzy dělá kdekdo, ale já vnímám, že unikátnost Czechitas je v tom, že je to převážně pro ženy, respektive může se na náš kurz přihlásit i muž. Ale moc se to neděje, protože jsme růžový, a vlastně styl, kterým komunikujeme, asi moc mužů k nám neláká. A tak to vytváří extrémně bezpečný prostředí, protože vy sedíte v třídě nebo online s dalšími 30 ženami, které na to koukají úplně stejně jako vy a ptají se na úplně stejně hloupý otázky jako vy. My máme takový motto: „žádná otázka není hloupá“ a není to jenom o tom, že tam máte lektora, který vysvětluje výuku, ale máme tam kouče, kteří mezi těmi účastnicemi chodí i virtuálně i naživo a pomáhají jim, když se zaseknou. Když to potřebují nějak dovysvětlit, když mají třeba nějaký úkol, tak tam je ještě tahle velikánská přidaná hodnota v tom, že jenom neposlouchají výuku, ale opravdu je to hodně praktický.

A dost často se tvoří krásný přátelství a komunita, kterou my Czechitas máme ohromnou a na který to stavíme. Kdy účastnice nebo absolventky potom po lekci jdou s lektorem, s koučema na pivo a potkávají se potom i nadále. A dost často se třeba zapojí, když projdou digitální akademií, uplatní se, tak potom třeba začnou oni být koučky nebo lektorky. Anebo nám poskytnou svůj příběh, aby jsme vlastně mohli komunikovat dál tyto motivační vzory, a to je na tý komunitě strašně hezký.

Zmínila jsi hned dvě věci, který mě zaujaly, jedna je ta možná nějaká časová a jiná dostupnost. A zmínila jsi rekvalifikační kurzy, znamená to, že finančně jsou třeba hrazený od státu?

Nejsou a my jsme se v rámci toho letošního roku zapojili do jednoho programu, přes MPSV, který přispíval na vzdělávání, ale byly tam zahrnuty jenom naše dlouhodobý kurzy. Nicméně my tím, že jsme nezisková organizace, tak fungujeme tak, že účastnice platí nějakých 20–30 % ceny a ten zbytek je vlastně nějaký stipendium, řekněme. Protože to naše financování je postaveno právě na velmi úzký spolupráci s firmami, s různými donory, čerpáme různý granty a jiný finanční příležitosti. Díky tomu jsme schopni potom tý účastnici studium poskytnout za velmi dostupných podmínek. A ten zbytek nám pokrývají právě ty příspěvky, které máme od těch dalších subjektů.

A časově to zvládnou i ženy, který jsou třeba na mateřský, anebo ty, které pracují na full time? Prostě pokud už něco dělám a chci se ještě dovzdělat.

Většina nebo vlastně drtivá většina našich kurzů probíhá večery třeba od pěti, od šesti hodin odpoledne do osmi do devíti a víkendy. A to právě z toho důvodu, že naše cílová skupina jsou ženy, dost často maminky a mají čas, když dají děti spát nebo když jim přijde manžel z práce a oni dají dítě jemu. Naše kurzy jsou právě ve večerních hodinách a o víkendech, a to jak ty dlouhodobé, tak i digitální akademie. A vlastně i jednodenní kurzy, protože člověk může přijít a jenom se chce podívat na kurz o AI nebo na něco k datový analýze a tak trošku si to osahá, tak to jsou jednodenní kurzy. Ale potom, když už se rozhodne: jo, já bych se chtěla naučit nějakou konkrétní technologii, tak může jít na dlouhodobý kurz. A pokud chce se přímo rekvalifikovat, stát se třeba datovou analytičkou nebo testerkou nebo vývojářkou nebo teďka nově máme i specialistky kybernetický bezpečnosti, tak vlastně to už jsou pak ty digitální akademie.

Máš nějaký oblíbení příběh úspěchu, který se ti vybaví?

Úspěšných příběhů žen, které nejenom díky Czechitas ale i díky tomu, že jsou motivované a že se učí a našli práci, máme víc než 1200. Takže vybrat z toho nějakej příběh, který mě nejvíc zahřál u srdce je těžký. A zároveň z té mé role já už nepřijdu tolik do kontaktu s našimi účastnicemi, ale je potom hezký, když třeba jdeme do partnerský firmy prezentovat, jako před pár týdny. Byla tam zaměstnankyně partnerský firmy, která nastoupila před rokem právě díky tomu, že prošla naší digitální akademií. A ona tam popisuje to, jaký to bylo a jak vlastně měla skoro breakdown, jak to bylo těžký, ale jak jí pomohli kouči, i ostatní účastnice, jak jí pomohl ten náš tým. Protože oni tam mají i vlastně kariérní poradenství, mají tam různý soft skill workshopy, takže je to opravdu takový komunitní prostředí směrem ku kariérní tranzici a to je hrozně hezký, když o tom mluví se zaujetím.

Hodně oblíbený příběh v poslední době byl o paní, která si prostě v 50. letech nadělila k narozeninám, že odejde z velmi teplýho místečka na vysoký pozici a rekvalifikuje se a půjde prostě do IT. A pak za náma párkrát přišla a klepala nám na kanceláře, že nám jde poděkovat a že je to fakt skvělý. Takových příběhů je spousta a je to opravdu to, proč to děláme.

Mně se taky vybavilo, že o IT se šíří různý předsudky, třeba, že to je obor nudný a hodně samotářský. Jedná se o předsudek, anebo opravdu je ta práce taková nudná, samotářská?

Samotářská? No, já si myslím, že je to naprosto předsudek, protože člověk musí být velmi kreativní a rozhodně nudný, samotářský to není. IT týmy jsou dost rozlehlý, dost často mezinárodní a fungují hybridně. Ale zároveň, když se podíváš na nějaký pracovní portál, tak IT firmy právě lákají hodně na to, že budete v super komunitě nadšenců do technologií. A máme fotbálek, chodíme na grilovačky a že je to hodně o těch lidech a hodně o tom přinést ze sebe to nejlepší. Taková ta představa, že ajťák sedí někde ve sklepě a něco si tam ťuká do klávesnice, to je velkej přežitek, to už dnes dělá AI a lidi právě používají svůj mozek, aby vymysleli něco kreatívnějšího. Teď ta profese jako taková se posouvá do mnohem komplexnějších a fakt zajímavějších levelů.

Naučit se to rozhodně není nic lehkýho, člověk potřebuje mít přece jenom nějaký matematický nadání, jak jsem zjistila velice rychle, když jsem se snažila naučit python, ale chápu, že když má někdo zapálení a nějaký předpoklady – prostě umíte matematiku, tak že se to dá zvládnout.

A ono to není jenom o matice, protože matika je strašně obsáhlá, široká a já si myslím, že je to o logickým přemýšlení, protože ty programy fungují tak, že vy jim říkáte: když se stane něco, tak udělej něco a pak udělej zas něco jinýho, a to je vlastně logika. Takže není to tak, že člověk musel být premiant z matiky a vystudovat Matfyz, ale mít selský rozum, logické přemýšlení, a hlavně mít vztah k řešení problémů. Protože vy v technologiích dost často řešíte nějaký problémy a musíte velmi přemýšlet nad tím, jak ten problém pomocí nějakýho programovacího jazyka vyřešít.

Přemýšlíš takhle i ty jako provozní ředitelka jako problem solver?

No, já jsem jako velkej problem solver. Já si myslím, že na některých rolích už ten člověk jenom je problém solver a že už málokdy řeší takový ty hezký věci, ale musí si to samozřejmě nějakým způsobem najít a zkombinovat. Ale já nejsem ajťák, byla jsem na našem kurzu základy datový analytiky, který byl skvělej a naučila jsem se tam sqlko a pochopila jsem trochu víc, jak vlastně ty věci fungují. Protože potom, když se s někým bavíte, nemusíte to umět, ale tomu rozumíte trošku, tak víte, jak se s tím člověkem o tom bavit.

Myslím si, že v dnešní době už je to jako must mít k technologiím pozitivní přístup a chtít aspoň pochopit, jak fungují, tak to využije v jakýkoliv profesi.

Jak si mám představit tvůj běžný den jako provozní ředitelky? Já předpokládám, že vy pracujete remote.

No, jo, i ne, my máme kanceláře v Praze, v Brně, v Ostravě a máme týmy tak jako rozsetý napříč republikou, ale i se pořád dost často potkáváme v kanceláři. Takže já třeba jsem člověk, který chodí do kanceláře skoro každý den, protože mám ráda interakci s mými kolegy, že se vidíme, že si pak dáme společně oběd. Ale umíme to i velmi dobře remote a v onlinu a máme spoustu kolegyň nebo kolegů, kteří pracují vlastně jenom online, třeba v Českých Budějovicích a tam nemáme pobočku, takže za náma jednou za pár týdnů přijede, ale jinak vlastně je to na dálku.

Můj den vypadá tak, jak vypadá můj kalendář, trávím drtivou většinu času na schůzkách s mým týmem, protože tím, že řídím provoz Czechitas, tak mám pod sebou hned několik manažerů a všechny, velkou část týmů, který máme, takže jsem tam pro ně hodně. Hodně je to práce právě s lidmi, nějakým způsobem i rozvíjet lidi, kteří u nás pracují, protože my si na firemní kultuře a na leadershipu velmi zakládáme. A potom tou druhou částí mé agendy je strategie, to, co budeme dělat, kdy to budeme dělat, kolik toho budeme dělat. Mým úkolem je vlastně zesynchronizovat celý tým, protože máme marketing, máme People Culture, máme produkci, projekty a máme partnership development, finance.

A aby ty týmy fungovaly jako jeden, tak to je tou mojí rolí, nějakým způsobem to sladit a připravovat nějaký rámec strategie, jak budeme pracovat, co budeme dělat. A od začátku letošního roku jsme začali implementovat OKRka. Tak to je takový můj hodně osobní projekt, je to teda dost bolavý, ale už vidím, že nám to začíná trošku pomáhat. Ještě zdaleka nejsme tam, kde by sme chtěli být a zároveň teď na podzim je  velmi intenzivní období, právě strategie rozpočtu, plánu na příští rok, takže v tom jsem hodně ponořená.

Ty jsi byla v tom velkém projektu pro Samsung víceméně skoro sama a přišla jsi do velký neziskový organizace, ty jsi tam teda měla nějaký kariérní postup i v rámci té organizace, začínala jsi, mám pocit jako product owner.

Head of product and operations.

Jak byl náročný přechod z toho skoro „nemanužuju skoro nikoho, jenom sebe“ a najednou manažovat celý Czechitas?

No, bylo to těžký. Protože abych to uvedla na pravou míru, Samsung byl náš klient a já jsem pro ně dělala ten projekt a nebyla jsem nikdy zaměstnanec Samsungu, spolupracovali jsme, byli jsme v kooperaci. A já potom, když jsem nastoupila do Czechitas jako head of product and operations, tak jsem měla pod sebou sice strašně velkou část organizace, ale měla jsem pod sebou jenom několik manažerů. Už si ani nevzpomenu kolik, protože jak se ta organizace vyvíjí tak i ta moje role. Já jsem sice pracovala hodně předtím sama, ale spolupracovala jsem se spoustou lidí, měli jsme spoustu dodavatelů.

A teď vlastně každý z těch 10 studentů byl takovej můj, nechci říct zaměstnanec, ale vlastně člověk, o kterého jsem musela pečovat, rozvíjet, dávat mu tu práci, aby se posouval. Takže ono je to dost obdobný, že člověk si kolikrát myslí, že nemá na něco zkušenost, protože nebyl ještě manažer a neřídil lidi. Ale stačí se jenom podívat na maminky, které mají děti, ty jsou manažerky, který řídí celou domácnost a celou rodinu. Takže já jsem pak hodně z toho čerpala a prostě se učila za pochodu, ono je to o tom se nebát učit, chtít ty věci chápat.

Myslím, že to je něco, co mě hodně vystihuje, já jsem prostě hladová po tom furt dělat něco a něčemu rozumět. Já se strašně jednoduše nadchnu pro nějakou myšlenku a chci jí posouvat, takže i to, že já pak do všeho jako rejpu a zajímá mě to: A jak funguje tohle? A jak nastavujeme rozpočet? Tak já díky tomu získávám nový dovednosti, a to mě potom umožnilo i se kariérně posunout.

Protože když jsem nastoupila na tu roli head of product and operations, tak jsem měla na starosti náš produkt, ale i vlastně všechno, co děláme, všechny kurzy, který děláme. A protože my jich děláme třeba 300 ročně, tak celej ten tým, co dělá kurzy a my jsme tou dobou měly pobočky po celé republice. Já jsem z toho důvodu potřebovala chápat velikej kontext, takže potom s naším bývalým ředitelem jsme hodně diskutovali, díky tomu jsem se mohla učit a chápat i jiný týmy, jak fungují. A potom když se naskytla příležitost jednak být nejdřív zástupce ředitele a potom dostat tu roli CEO, tak to pro mě byla výzva, kterou jsem s velkou pokorou přijala. Ale nedělám to perfektně, dělám chyby, spoustu věcí nevím. A většina mých kolegů jsou starší než já, zkušenostma i věkem, ale je to asi o tom se toho prostě nebát a vědět, kde je to moje místo a proč na tom místě jsem a nějakým způsobem se snažit dál to posouvat.

K tomu jsem ti právě chtěla pogratulovat, protože máš úžasnou pozici ve velice mladým věku,  seš starší než já, ale pořád seš velmi mladá na to, co děláš. Slyším taky na tebe samou chválu, když si povídám s někým z Czechitas.

Tak to jsem ráda, protože ke mně už se ta chvála nedostává samozřejmě, ale děkuji moc. Já si myslím, že věk je prostě jenom číslo a je to strašně o tom, co člověk chce. A na čem pracuje, čemu věnuje čas. Už se mě na to někdy někdo ptal, jak je to možný, že v takhle mladém věku jsem na takový roli nebo mám takové zkušenosti? No, ono je to jednoduchý, já jsem třeba nedodělala vysokou školu, takže mám ten náskok, já jsem vlastně pracovala hned od 18 na projektech menšího rozměru. Vytvářela jsem ty kariérní projekty a byla jsem projektová manažerka, tak mám prostě náskok trochu, než kdybych seděla třeba do 24 – 25 na vysoký škole. Zase by mi to dalo něco jiného, rozhodně, ale vlastně každý si nějak jede tu svoji cestu, kterou má.

Jako účastnice tvého projektu musím říct, že k tobě často hodně vzhlížím a pamatuju si na tebe, když dělám nějaký kariérní kroky. Protože si podle mě byla první, kterou jsem kdy potkala, která prostě veřejně řekla: hele, vysokou školu jsem neudělala, ale ty kariérní zkušenosti jsem nabrala jinde a jde to i jinak. A vlastně tím, že jste nám společně se Samsungem ukázaly ty možnosti, tak opravdu to měnilo životy, včetně toho mýho.

Já mám úplně husí kůži…

Pojďme se přesunout teď trošku do tepla. Ráda cestuješ, chodíš po horách, dokonce tancuješ, kam plánuješ další cestu? Jestli budeš tady v Čechách, anebo poletíš někam jinam.

Za měsíc letím do Španělska, což je taková moje srdcovka, já jsem ve Španělsku žila, právě během vysoký školy, kterou jsem flákala, jsem tam jezdila jako au pair a mám tam takovou svoji druhou rodinu. Takže jedu za nima a pak se přesunu na zimu na Kanárský ostrovy, abych trošku oklepala tu zimu tady. A zároveň to je třeba pro mě ohromnej benefit Czechitas, že jak fungujeme i remote a máme ohromnou flexibilitu, tak mně to umožňuje pracovat několik měsíců v roce klidně ze zahraničí, takže to je takový něco, na co jsem hodně pyšná, že můžu.

No, tak všichni ti to teda závidíme, obzvlášť ty Kanárske ostrovy. Dnes bych to chtěla zakončit tím, že bych chtěla vědět, co ty si myslíš, že by ženy měly vědět před tím, když dělají nějaký kariérní rozhodnutí, nebo co bys byla ráda, na co by myslely?

To je těžká otázka, ale asi, aby myslely na sebe, na to, co je pro ně důležitý a jaký jsou jejich hodnoty. V jakým prostředí chtějí vlastně pracovat a proč to dělají, co je jejich motivace. Protože si myslím, že už jsme se dávno posunuli jako společnost z toho: chodím do práce, abych měla na účty, do: chodím do práce, aby mě to učilo, rozvíjelo, posouvalo, bavilo, mělo to nějaký smysl. Takže já bych doporučila všem si vzít prostor jenom sama pro sebe a najít to svoje, kde se bude cítit dobře a že je na tom správném místě.