Prezidentka Business & Professional Women CZ Lenka Šťastná: Pokud se teď nepustíme do změn, bude trvat 130 let, než se podmínky žen a mužů vyrovnají

Žijeme ve smutných časech, kdy nás trápí osudy žen v zemích, kde se vede válka, nebo kde vládnou diktátoři a ženám se tam často ani nesní o tom, že by měly mít stejné práva jako muži. Nebo ve státech, kde kastovní či jiný zastaralý, zkostnatělý kulturně-historický nebo konfesní systém, které nemají ve 21. žádné opodstatnění, nedovolí žít ženám důstojné životy. A i když žijí miliony žen po celém světě v sebou nezaviněných každodenních prekérních životních situacích a jsou na tom podstatně hůř, než v zemích českých, moravských a slezských, nesmíme zapomínat ani na postavení našich žen. Ano, máme demokracii a také štěstí, že nemusíme žít v diktatuře ale navzdory tomu situaci našich žen v oblasti rovných příležitostí nemůžeme považovat za ideální. Postupně to spěje k lepšímu, ale stále to ještě není tak, jak by to mělo být. V aktuálním žebříčku Indexu rovnosti žen a mužů zemí Evropské unie patří Česku nelichotivá 24. příčka, čtvrtá od konce. V ukazateli ekonomické moci jsme dokonce až na posledním místě. O tom, kudy z téhle patálie vede cesta ven jsme pohovořili s Lenkou Šťastnou, ženou, která se rozhodla našim ženám aktivně pomáhat a také tak činí. Nemáme však na mysli akutní pomoc v nouzi, ale pomoc s tím, aby se ženy u nás obecně měly nejenom lépe, ale aby měly reálně stejné příležitosti a možnosti uplatnění, jako muži.

Paní Šťastná, kdy nastal ten bod zlomu, nebo snad osudový moment, možná okamžik, když jste se rozhodla začít upozorňovat na to, že není všechno úplně v pořádku a ukazovat příklady dobré praxe? A – možná i v souladu s vaším příjmením – přičinit se aktivně o to, aby byly naše ženy pokud ne rovnou šťastné, tak šťastnější?

Nedá se asi říct, že přišel přímo bod zlomu, protože prakticky hned po sametové revoluci jsem se stala aktivní členkou první ženské organizace, kterou nám přijela pomoct založit Christie Harvey z Londýna. Ukázala nám, jak se v zahraničí ženy propojují, vzájemně se podporují a aktivně se od sebe učí. Když jsem skončila svoji aktivní kariéru v bankovnictví v roce 2008, rozhodla jsem se z plných sil věnovat této problematice a realizovat projekty, které pomohou ženám se v práci snadněji realizovat, budou je motivovat a také jim umožní sdílet svoje zkušenosti, starosti a cesty, jak některé problémy řeší.

Tahle otázka nedá spát zřejmě všem ženám, které se živí prací a jistě trápí i mnohé manžely či partnery, kteří jsou na straně svých žen: jak je vůbec možné, že ve 21. století i v zemích nazývajících se parlamentními demokraciemi ženy vydělávají v totožných pozicích méně, jako muži?

Na tuhle otázku není samozřejmě jednoznačná a ani jednoduchá odpověď. Náš pracovní trh je stále pod vlivem stereotypů a předsudků. Jedním z nich je i to, že muži jsou živiteli rodin a proto by měli mít víc peněz – to nakonec škodí oběma stranám – muži jsou pod tlakem a ženy nerozumí. Neuvědomělým předsudkem je takzvaný The Respect Gap at Work – je to téma, kterému se my ženy poměrně vyhýbáme, protože se vlastně za něj stydíme. Práce žen by jednoznačně měla být brána s respektem.                                                                                          Další širokou oblastí jsou velké předsudky vůči pohlaví nebo související s péči o někoho, což nejčastěji dopadá na ženy.                                                                                                                                                                          Často skloňované jsou také horší vyjednávací schopnosti žen při vstupu do pozice, rovněž menší dravost v žádostech o zvýšení platu i jiném ocenění práce. Přístup žen k práci je zkrátka trochu odlišný od toho dravého a je skvělé, když si zaměstnavatel férové odměňování hlídá, protože zklamání toho, kdo je odměňován nespravedlivě, je obvykle velké.

Dosáhnout spravedlivou rovnost nejenom v platech, ale i příležitostech je jistě nelehký proces a žel se potvrzuje, že také dlouhodobý. Všichni však víme, že pokud čistá voda kape na kámen, postupně, kapku za kapkou ho nakonec dokáže zlomit…Kdy se podle vás nespravedlnost v oblasti rovnosti šancí i odměňování žen a mužů podaří prolomit a nastane spravedlivá rovnoprávnost?

Bude krásné, až o tom, že jsou nějaké rozdíly mezi muži a ženami přestaneme přemýšlet a také mluvit. Různé studie říkají, že pokud se ale teď nepustíme do změn, bude to trvat 130 let, než se podmínky vyrovnají. To asi nikdo z nás nechce. Nutný je proto neustálý a konstruktivní dialog všech zúčastněných stran, a především pak aktivní přístup samotných žen.

Dá se nějak změřit, jaký progres se vám podařilo pro naše ženy dosáhnout od roku 2010, kdy veřejně prospěšná organizace Business & Professional Women CZ, kterou jste založila a vedete, začala s kampaní k tématu (ne)rovného odměňování žen a mužů?

Hlavním cílem akce při jejím zrodu bylo upozornit na to, že v oblasti odměňování není něco v pořádku. O tom, že máme V ČR tak velké rozdíly (byli jsme na předposledním místě v Evropě) se nikde nepsalo ani nemluvilo, nebyly k dispozici žádné analýzy ani studie a při prezentaci čísel Českého statistického úřadu jim většina lidí nevěřila – častá odpověď žen byla, že jich se to vůbec netýká. Rovněž firmy se o tuto problematiku nezajímaly. A jak je to teď? To, že máme u nás nějaký problém ví prakticky každý a co víc – jsou již desítky firem, které využívají různé nástroje pro to, aby si kontrolovaly situaci u svých zaměstnanců. A co víc – snaží se svoje zkušenosti předávat dál tak, aby ukázaly i dosud nerozhodnutým firmám, že je to určitě výborný způsob, jak zvýšit loajalitu zaměstnanců, získat nové talenty a jejich prostřednictvím rozvíjet svůj byznys. Naše kampaň a konference se tak postupně stala místem, na kterém žádá moderní firma nechce chybět.

Konkrétním počinem, který je jistým akcelerátorem, aby se naše ženy doslova naučily aktivně přihlásit o své práva a také platformou, kde se každoročně téma (ne)rovného odměňování nejenom diskutuje, ale i posouvá dál, je konference Equal Pay Day, která v Česku zanedlouho zapíše svůj již 14. ročník. Zkusme našim čtenářkám popsat poslání konference, která se letos uskuteční 31. března až 2. dubna a také představit její hlavní letošní téma.

Letošní konference samozřejmě i nadále upozorňuje na rozdíly v odměňování, neboť stále máme 16 % rozdíl v neprospěch žen – hledáme odpovědi na otázky: PROČ rozdíl stále existuje, KDE vzniká? CO máme dělat pro jeho odstranění? JAK se s touto skutečností nespokojit? KDO má být aktivní? a s tím související: JAKÉ mají ženy ve společnosti POSTAVENÍ A SLOVO?

Hlavním tématem konference je BÝT VIDĚT A SLYŠET, protože zřetelně cítíme, že ženy nejsou bohužel viditelné v různých profesních rolích a tím pádem nejsou ani slyšet jejich zkušenosti, názory a do popředí se nedostávají témata, která mají potenciál rozvíjet celou společnost. Je nutné pracovat na tom, jak svou viditelnost a hlas systematicky posilovat a jak neodmítat příležitosti. Je na místě diskutovat o tom, jak se o viditelnosti a hlas žen starají zaměstnavatelé a proč se jim ta péče vyplácí. Přinášíme také řadu zahraničních zkušenosti, zejména jak se s WOMEN POWER pracuje v zahraničí.

Má vizuál letošní konference Equal Pay Day nějaký speciální význam?

ZVOLENÝ VIZUÁL KONFERENCE představuje:

• nižší zastoupení žen v rozhodovacích pozicích a v top managementu – malé kolečko z mnoha, které je nutné pro výsledek, ale stojí mnohem více úsilí se prosadit a soukolí rozhýbat a ovlivnit jeho směr
• odvahu být vidět, i když Vás ostatní přehlížejí či podceňují
• ale také to, že životy žen se skládají z mnoha kol (povinností), které často zablokují to, čemu se chtějí skutečně věnovat
• soukolí nastavení společnosti, které ženy často semele

Podle mého je nutno vyzdvihnout i to, že hned po BPW Germany, která kampaň Equal Pay Day přenesla do Evropy v roce 2009, připravila BPWCR naši verzi v těsném závěsu již v roce 2010. Jak se za ta léta česká verze Equal Pay day změnila, nebo možná rozrostla, neřkuli dospěla do krásného věku 14. let?

S německými kolegyněmi jsem podobu kampaně řešila, ale od začátku jsem si byla jistá, že mám chuť do projektu přidat i vzdělávací prvek – v té době u nás ještě poměrně neznámý mentoring – tedy předávání zkušeností. Již v prvním ročníku jsme přidaly náš speed mentoring a se zájmem sledovaly, jak ženy zaujal.                                    První ročníky byly velmi náročné, prakticky nikdo nám nevěřil, že je v ČR nějaký problém, ale každý rok jsme sestavily skupinu úžasných dobrovolnic – dobroholek, které přiložily ruku k dílu a na akci a postupně se rozrůstající kampani neúnavně pracovaly.                                                                                                  

Prvním mezníkem byl 4. ročník – konferenci jsme poprvé realizovaly v profesionálních prostorách Clarion Congress Hotel Prague a získaly jsme první finanční podporu od partnerů. V roce 2018 jsme zaznamenaly zvýšený zájem zejména zahraničních společností podělit se o svoji dobrou praxi a představit svoje ženy jako role models.

Předcovidový 10. ročník byl již opravdu hodně velkou kampaní a na akci jsme musely propojit všechny konferenční prostory v hotelu.                                                                                                                                          V roce 2020 jsme měly prakticky jen dva týdny na to, abychom připravenou akci z živé podoby překlopily do on-line. Podotýkám, že to byla doba, kdy prakticky nikdo neuměl pracovat se zoomem, učily jsme naše vystupující, jak si mají sednout, aby měli v obličeji světlo, řešily jsme barevnost oblečení a spoustu detailů, dnes už prakticky samozřejmých. Povedlo se. Vystupující se připojili prakticky z celého světa a zpětná vazba byla naprosto úžasná. Na druhý covidový rok jsme zvolily unikátní týdenní formát a využily šance přinést do ČR ještě více zahraničních zkušeností.                                                                                                                                                                Naše obavy, jestli covidová doba neuspala zájem firem a veřejnosti o naše témata se naštěstí nevyplnila. Rozsah kampaně i následná konference na téma ZMĚNA? budoucnost může být jiná – vyslala firmám i veřejnosti sdělení, že v době oživení po prodělané krizi je pro nás všechny více než důležité zajímat se o názory žen, o jejich zkušenosti, pohledy na věc i nové nápady a také umožnit jejich plnou pracovní realizaci.

Přímo již legendárním se za léta, co Equal Pay Day pořádáte, stal Mentoringový den konference. Mnoho žen se ale mentoringu z různých důvodů když ne rovnou obává, tak má k němu jistý respekt, nebo spíše despekt. Podle mě snad pramenící i z negativních zkušeností z dětství s naším školstvím, kde se stále neučíme zvládat výzvy praktického života, ale především a přede vším snad důležitějším memorujeme povinné učivo. A učitelky a učitelé neučí, ale to povinné učivo přebírají. Ty obavy nebo předsudky vůči mentoringu jsou různé, kupříkladu: „Vždyť já ani nevím, co si na mentoring vzít na sebe“, nebo „Necítím se na to, protože si ani neumím představit, z čeho všeho mně tam budou zkoušet,“ a také snad „Já se znám, budu tam klást hloupé otázky a nebudu umět na ty moudré odpovědět…“ Jak dokážete pozitivně zvrátit obavy, předpojatost nebo předsudky žen vůči mentoringu?

Jsem opravdu moc ráda, že se postupem let stává mentoring běžnou součástí našeho profesního rozvoje. Možná je škoda, že jsme pro tuto metodu nenašli české slovo. Je totiž nádherné sledovat, jak obohacující setkání to je. Naší metodou je tzv. speed mentoring – skupinové setkání na jedno předem známé téma. Když procházím sálem nebo se dívám na fotografie, vidím to velké zaujetí a radost v očích způsobenou nejčastěji zjištěním, že i ostatní ženy u stolu mají podobné otázky a jejich přístup k řešení je prostě obohacující.                                                                      Ochota podělit se i o to, co mi nefunguje nebo se nepovedlo v naprosto bezpečném prostředí takového uskupení je obdivuhodná a velmi přínosná. Nikdo nikoho nezkouší, žádná otázka není hloupá a pokud chci být jen přihlížející, nikdo mě nenutí k aktivnímu zapojení.                                                                                                                        Ženy, které takové setkání vyzkoušely, vyhledávají každou příležitost, jak si tento zážitek zopakovat. I proto máme podobná setkání každý měsíc a mnohdy i častěji.

Viditelným a přímo do očí bijícím – v tom pozitivním estetickém smyslu – vizuálním prvkem Equal Pay Day je červená barva, která je pokud ne přímo povinnou součástí dress code nejenom organizátorek, ale také účastnic, tak vítaným prvkem jejich garderoby. Zkusme našim čtenářkám nastínit zajímavou historii téhle červené šik součásti Equal Pay Day.

Původním symbolem kampaně byla červená kabelka nebo peněženka symbolicky znázorňující to, že červená barva znamená v účetnictví minus.                                                                                                                                    Protože ženy před 14 lety červené kabelky neměly, nahrazovaly jsme je taškami s logem akce (první rok jsme jich rozdaly 5000 ks) – postupně se ale celá akce „převlékla” do červené a je úžasné cítit, kolik energie se s touto barvou pojí.

Skoro bych si troufla říct, že jsme ženám dodaly odvahu červenou barvu nosit – ať již jako oblečení, boty nebo jiné doplňky. A když jim barva dodá odvahu a odhodlání kdykoli si ji obléknout, je to nádherné poselství, co říkáte?

Přenádherné…Pokud můžeme, zaspoilerujme a našim čtenářkám předem prozraďme, co z nabitého programu Equal Pay Day je podle vás letos top, co by si účastnice neměly nechat ujít. I když je jistě těžko vybírat, snad ve smyslu sentence: Co je nejlepší na skvělém jahodovém želé? Inu celé skvělé jahodové želé…

Počet vystupujících osobností přesáhne stovku a vybrat tu nejvíc inspirativní je skoro nemožné. Možná bych ale ráda vyzdvihla naprostou novinku, kterou letos zařazujeme a to je FINDependence zóna, jejímž cílem je vzdělávat ženy v investování, předávat si zkušenosti i získat inspiraci.

Ze srdce ale doporučuji ochutnat jahodové želé celé, bude to skvělý zážitek.

Za rozhovor srdečně poděkoval Ján Schneider

foto: archiv Lenky Šťastné, Petra Jansová