Veronika Kodymová: Nechejte dětem dětství

Změnila svůj život tak, aby se dokázala věnovat rodině, dětem a dělat práci, která ji bude naplňovat. Její školka je pro děti druhým domovem, láskyplnou oázou s ohleduplným přístupem. Veronika Kodymová nám prozradila, kterou vlastnost je nejdůležitější u dětí rozvíjet a v čem je její školka jiná.

Jaký je váš denní režim?

Denní režim je velmi různý. Někdy jsem s dětmi, jindy zařizuji korespondenci s rodiči. Když nám neteče voda, sháním opraváře, občas jsem opravářem i sama. Takže vlastně tak jako v jiných školkách máte: školníka, ředitelku, uklízečku, někoho kdo dělá PR, tu to dělám téměř všechno já. Naštěstí mám skvělou rodinu, a k tomu už několik let stálý kolektiv kolegyň, a tito všichni mi s mnohými věcmi pomáhají. Mám velkou radost, že máme stabilní kolektiv lektorek a takovou úžasnou rodinu, bez toho si to už neumím představit.

Sídlíte v krásné historické, víc jak čtyřista let staré, budově zasazené v obrovské zahradě. K tomu obhospodářujete kopu zvěře…

Ano, máme psy, kozy, morčata, králíky, křečky, žaby, myšky, ještěřičky, agamy, trnorepy, užovky, doma máme i krokodýly (smích). Opravdu všechno možné.

Kdo se u vás o to všechno stará a krmí?

O některá zvířata ve školce se starám na 95 % já, o další se stará manžel, děti a také moje kolegyně.

Můžete vůbec odjet na dovolenou?

Můžeme, neboť mám okolo sebe fajn lidi, kteří mi pomáhají zabezpečit bezproblémový chod školky a jejich obyvatelů.

Jaký je váš příběh?

Moje původní profese je úplně jiná. Vyučila jsem se jako kuchařka, servírka a moje práce mě velmi bavila, ale zjistila jsem, že ne všichni majitele restaurací mají jakékoliv gastronomické vzdělání. Vysvětlovat jim stále dokola, co je třeba k provozování restaurace, nebylo nic pro mě. Naštěstí jsem dostala nabídku jít znovu do školy, a jelikož už na učiliště jsem šla s tím, že chci mít jednou maturitu, nabídku jsem přijala. Odmalička mě fascinovala zvířata a vždy bylo mým snem pracovat v ZOO, ale ani ve snu by mě nenapadlo, že se mi tento sen splní.

Krátce před maturitou se mi stala neuvěřitelná věc. Moje kamarádka byla v tom čase sekretářkou ředitele a ten se jí jednoho dne zeptal, že jak se jmenuje ta její kámoška se smyslem pro humor? Tu zaměstnáme. A tak se mi díky smyslu pro humor splnil můj dětský sen a stala jsem se pracovnicí ZOO.

Potom se mi narodily děti a já věděla, že vrátit se do ZOO by znamenalo jen velmi málo času s mými dětmi. Měla jsem obrovskou potřebu být co nejvíc s nimi. Moje dcera má zdravotní handicap a kvůli němu sem byla pro jakéhokoliv zaměstnavatele nezaměstnatelná. Člověk, který chodí každý rok s dítětem na operaci a neví, zda bude v nemocnici týden nebo měsíce, nemá velkou šanci být zaměstnán. Potom jsem zjišťovala možnosti státní podpory, no nepochodila jsem.

Mohla bych brát příspěvek od státu, kdyby se moje dítě neumělo obléknout, najíst nebo vyčistit si zuby. Odpověděla jsem úředníkům pravdivě a neuspěla jsem. Příliš mnoho jsem mojí dceru naučila (smích). A tak jsem si musela sama zřídit pracovní místo, protože být nezaměstnaná bylo pro mě morálně nepřijatelné.

Aktuálně jste pedagog, organizátor, paní ředitelka a zároveň majitelka dětského klubu a zoo školky Kodymka.

Ano, i to jsou moje role. Uvažovala jsem tedy dál, co bych mohla s mojí dcerkou dělat a dostala jsem nápad. Přišlo mi to jako skvělý krok navázat na historii a práci Filipa Stanislava Kodyma (manželova prapředka, po kterém se naše usedlost jmenuje), který už v roce 1881 u nás na Kodymce organizoval něco jako dětské tábory.

Děti z Prahy se tam chodily učit o přírodě, což je o 26 let dříve, než se stejnou myšlenkou přišli skauti. Kromě jiného, F. S. Kodym podporoval se svým kamarádem Vojtou Náprstkem i vznik mateřských škol, takže propojení aktivit, které dnes na Kodymce existují, by ho asi velmi potěšilo.

Na konci mateřské dovolené jsem si zkusila práci dobrovolného asistenta pedagoga v ZŠ. Potom jsem chvilku pracovala v soukromé školce. Došlo mi, že práce s dětmi mi dává smysl a že bych se měla pustit tímto směrem. Protože jsem pracovala na živnostenský list, po ukončení provozu školky, kde jsem pracovala, mi bylo jasné, co budu dělat…

Jak jste postupovala dále?

Faktem bylo, že mě tato práce velmi bavila a splňovala všechny atributy. Mohla jsem skloubit rodinu i práci. Tak jsem se přihlásila do školy a začali jsme postupně rozbíhat školku a též příměstské tábory. Byl to ideální model – dokázala jsem sladit rodinu, děti i práci. Vymýšlela jsem všem společné aktivity. Když se nad tím zamyslím – kdyby se mi narodilo zdravé dítě, kdyby mě ty moje děti tak nepohltily, tak bych dnes nedělala to, co dělám. Uvědomila jsem si ale, že chci změnit svůj život tak, abych mohla být s dětmi a zároveň pracovat.

Dala jsem si dokupy všechny fakta, přihlásila se do školy a začala jsem postupně rozbíhat školku.

Kde berete inspiraci? Jaké prvky využíváte při učení?

Máme prvky z waldorfského světa, montessori, z každého něco. Jsem člověk, který nemá rád extrémy jakéhokoliv typu. Z waldorfu si bereme inspiraci – učíme děti, aby si vážily přírody. Úctu k přírodě, aby si vážily věcí, zkoušely pěstovat, zasadit si trávu, brambory. Aby viděly, jak rostou rajčata. Jsme stále venku a poukazujeme na to, že svět není jen kulatý a hebký.

Z montessori máme praktické prvky. Nepracujeme s montessori pomůckami podle návodů. Je pěkné, když se díte naučí, že jsou věci určené k nějakému konkrétnímu účelu, ale v momentě, kdy mi děti poví, že mají s pomůckami jiný plán než je předepsaný jako pracovní postup a vysvětlí mi logicky, jaký mají plán, je pravda, že je mohou použít na jiný účel. Je velmi důležité, aby děti rozvíjely kreativitu.

Kterou vlastnost je nejdůležitější rozvíjet v dnešním světě u dětí?

Jednoznačně sociální inteligenci a celistvý rozvoj dítětě, což dnes nezní úplně trendy… Určitě se nedá rozvíjet jen to, v čem je dítě nadané. Pokud se soustředíme pouze na oblast, ve které je dítě nadané, můžeme mít doma génia, ale nedomluví se se sousedy a nebude schopný si zavázat tkaničky.

Děti, které mají rozvinutou sociální inteligenci, dokáží uspět v jakémkoliv kolektivu.

Budou vědět, kde s kým a dokážou navazovat vztahy. Sociální stránka je ta nejdůležitější. K čemu je nám dokonalost, pokud žijeme v bublině. Nejdůlěžitější je vědět si poradit a spolupracovat s dalšími.

V čem je vaše školka jiná?

Naše školka je jiná v tom, že se tu děti střetávají s nejrozličnějšími zvířaty. Tyto zvířata využíváme k různým činnostem s dětmi. Zvířátka nám pomahájí při adaptaci nových dětí. Zvířata fascinují děti již od narození. První zvuky, které děti dělají, jsou právě zvuky napodobující zvířata. Napodobují jejich pohyby a dokáží se bavit tím, že pozorují akvárium, kočku nebo psa již jako malé batole.

Zvířata, resp. naši psi, jsou často velmi dobří společníci pro děti, které mají problém s navazováním nových kontaktů z rozličných důvodů. Často jsou to děti, které mají problémy v rodině, stydí se, neumí česky nebo mají opožděný vývoj řeči či se jen na začátku neumí začlenit do kolektivu.

Přes psa je to všechno jednodušší. Často nejprve začnou komunikovat s psíkem a přes hru s ním se postupně začleňují i do kolektivu dětí. Přes naše zvířata procvičujeme s dětmi motoriku rukou, pozornost, ale též učíme děti jak se chovat ke zvířatům, jak se o ně starat apod. Život se zvířaty dokáže pomoci s rozvojem sociální inteligence. Pozorujeme zvířata a povídáme si o tom, co dělají, proč to dělají a přirovnáváme to k životu dětí.

Například, když děti pozorují trkající se kozy, často se ptají, proč to dělají. Odpovídám jim otázkou. Máš doma bratra? Bijete se někdy? Proč to děláte? A po této otázce se mě už dále neptají. Sami si v duchu odpoví. Ukazujeme dětem, jak se zvířecí maminky starají o svá mláďátka. Děti vidí, že když je zvířatku zle, musíme se o něj postarat, jako to dělá jejich maminka.

Vidí, že když králík spí a lekne se, může být nejdříve protivný přesně tak, jako to mají někteří lidi. Někdy se stane, že psi dětem nechtějí půjčit novou hračku. V tu chvíli nenutíme psa, aby okamžitě hračku dítěti půjčil, ale využijeme to a povídáme si o tom, jestli se děti také chtějí vždy podělit o své hračky se svými sourozenci. A hned děti situaci pochopí a počkají, až jim pes nový balónek přinese. A on jej vždy přinese!

Co všechno u vás děti zažijí za jeden týden?

Množství různých aktivit. Maximum času trávíme venku, v přírodě, modelujeme pravidelně předměty z keramiky, hrajeme na flétnu, pěstujeme růné plodiny, hrajeme divadlo, chodíme plavat, cvičíme jógu, učíme se hravou formou angličtinu, zpíváme, tancujeme a všechno, co do dětského světa patří. Cílem je, aby děti získaly pocit, že nejsou v instituci, ale u dobré tety na návstěvě. Podstatné je, aby u nás měly pocit druhého domova.

Když je někomu smutno nebo má nějaké trápení, vždy si povíme, co ho trápí, proč je smutný. V běžné školce se to nestane, tam na to, bohužel, nemá nikdo čas. Učitelky jsou svázané učebními osnovami a též vysokým počtem dětí ve třídě, a tak nemají čas ptát se dětí, proč pláčou, jak se cítí, z čeho mají radost apod. Mají to velmi těžké ony i citlivější děti. Toho jsme u nás ušetřeni. Pro nás je důležité si s dětmi povídat, pofoukat jim kolena či je pochovat, když na ně přijde smutek.

Co představuje pro dnešní děti největší hrozbu?

Největší zlo jsou elektronická média a neustálé organizování volného času. Je to tím, že je všeobecně méně času, na děti je větší tlak, víc se od nich očekává a ten volný čas, který rodiče organizují dětem, je zaměřený na výkon. Když si spočítáme čas, který jim ten den zůstane, nemají čas si hrát. Stále jim někdo hovoří, co a jak mají dělat. Neumí pak hrát základní dětské hry. Například na schovávanou.

Mimo školku pracuji i s většími dětmi. Připravujeme pro ně kroužky a přes prázdniny organizujeme i tábory. A tak už několik let sleduji, jak se děti mění. Děti dnes nemají prostor na to si jen tak volně hrát. Vymýšlet hry a komunikovat. Mají nedostatek společné interakce. I při volnočasových aktivitách bývají pod tlakem z toho, že musí odvést co nejlepší výkon, dávat pozor, dělat pouze to, co se jim poví, že mají dělat a jak to mají dělat. Při volnočasových aktivitách sice mohou potěšit rodiče výkonem, ale často nemají prostor pro rozvoj kreativity pro různé sociální interakce s vrstevníky. Zkrátka, nenaučí se hrát, vymýšlet hry a navazovat při hře přátelství.

Trauma pro mě bylo, když jsem přivedla děti ve věku 6-12 let na louku a řekla jim, že mají půlhodinu na to, aby si zahrály. A ony čekaly na pokyn, co mají dělat. To bylo velmi smutné. A protože to bylo v čase, kdy malé děti ještě neměly mobily, tablety atd, myslím, že stejné zlo jako jsou elektronická média, je nešťastný způsob trávení volného času.

Jak trávíte volný čas vy?

Zorganizuji grilovačku s dětmi, trávíme čas s přáteli a hodně si povídáme. To mám nejraději. V této chvíli si užíváme společensko-gastronomické zážitky a také cestování. Baví nás společně grilovat, hodně si povídat a také objevovat svět všemi smysly. Objevujeme spolu nová místa, chutě, vůně. Děti baví focení, plavání, zvířata, humor a hudba. Bety hraje na flétnu a Dalibor na flétnu a trombon. Oba mají svého psíka, který odpovídá jejich temperamentu a povaze. Dalibor má bystrou, hravou a zábavnou border kólii a Betky pes je veselý, roztomilý Coton de Tulear. Moje děti také zbožňují dobré vypravěče i černý humor.

Problém s komunikací není jen o médiích, ale i o tom, jak spolu děti tráví volný čas.

Kterou činnost byste nejradši vypustila a čemu byste se chtěla věnovat víc než doteď?

Zrušila bych celou administrativu, bez ní to však, bohužel, nejde. Nikdy jsem nechtěla nic vést, řídit ani podnikat, no život to přinesl.

A co plány do budoucna?

Nechci se rozšiřovat, vybudovala jsem školku, abych měla práci. Už jsem dostala vícero nabídek na filiálky. Ne, děkuji, jsem spokojená s tím, co mám.

Co podle vás není v dnešním světě běžné?

Nezištně si pomáhat není běžné. Za to že jsem vybudovala školku vděčím své rodině a skvělým přátelům, kteří jsou mojí oporou a vždy, když potřebuji, mi pomohou sehnat výpomoc, další kamarády. Mám jednoduše štěstí, že mám fajn rodinu a přátele, bez kterých by to v Kodymce nikdy nešlo.

Děkujeme pěkně za rozhovor Veronice Kodymové, ředitelce ZOO školky a dětského klubu KODYMKA v Praze.

redakčně upraveno