Načítá se

Type to search

INSPIRACE KARIÉRA ROZHOVORY

Lucie Macháčková: Neexistuje lepší a opojnější pocit, než když stojíte před diváky, kterým jste dokázali zlepšit den

Redakce

V dnešní době si málokdo umí udělat srandu sám ze sebe. To ale rozhodně neplatí o Lucii Macháčkové. Ve svých stand-up zmiňuje okolní dění i příběhy o holce z Moravy, která se dostala do velkoměsta. Jak se vůbec stala komičkou, zda jí neopouští humor ani v běžném životě a kde bere inspiraci se dočtete v dnešním rozhovoru.

Jste komička a moderátorka, kde všude jste vystupovala a vystupujete?

Všude možně :) Nejčastěji vystupuju v klubech a na festivalech, ale i na soukromých akcích jako jsou firemní večírky, oslavy, konference či svatby.  Několikrát jsem dělala stand-up i na docela netradičních místech – v sauně (ano, přímo uvnitř vyhřáté sauny:), v knihovně, na ulici anebo v tramvaji.

Mojí domovskou scénou je Praha, ale často jezdíme po všech koutech Česka. A protože dělám stand-up comedy i v angličtině,  jezdím několikrát do roka i na shows v zahraničí. Už jsem se takhle podívala na pódia na Slovensku, v Polsku, Rakousku, Maďarsku, Německu a samozřejmě také v mé milované Velké Británii, kde jsem se ke stand-upu vlastně původně dostala.

Jak jste se vůbec ke stand-up dostala? Byla jste už na škole třídní bavič?

Vůbec. Jsem úzkostný introvert a v dětství jsem byla spíše zakřiknutá a ostýchavá. Taky jsem strávila spoustu času po nemocnicích, díky mnoha operacím nohou jsem chodila velkou část puberty o berlích a vůbec jsem žila úplně jiný život než moji vrstevníci. Byla jsem hodně samotářská a žila ve svých fantaziích a příbězích, které jsem si psala do šuplíku. To mě dovedlo až ke studiu scenáristiky.

Moje cesta ke stand-upu tedy nebyla úplně tradiční. Nikdy jsem nehrála divadlo, nemoderovala, nezpívala… Odjakživa jsem byla spíš psavec a bavilo mě příběhy vymýšlet. Během studia scenáristiky jsem strávila nějakou dobu v Británii, kde jsem žánr stand-up comedy poznala.  To byl rok 2010 – v té době jsem věděla, že existuje Nastojáka, ale nikdy jsem nebyla na žádném představení a nijak se o to nezajímala.

V UK mě ten žánr ale úplně uchvátil, začala jsem chodit do comedy clubů, koukat na to v televizi. Stand-up považuju za absolutní formu umění – nacpanou arénu s 20 tisíci lidmi zvládne dvě hodiny královsky bavit jeden člověk a nepotřebuje k tomu kapelu, velkou show, ohňostroj… jen vlastní vtipy, myšlenky, ideje. Stand-up komik je scenáristou, režisérem i hercem a ta umělecká svoboda se mi na tom líbila – je to autentický vhled do mysli člověka.

Když jsem se přestěhovala do Prahy, začala jsem chodit na české stand-up představení uskupení UndergroundComedy, které v té době začínalo a zároveň jsem začala chodit na anglické shows expatů (pozn. redakce člověk žijící mimo vlast) žijících v Praze. Obojí mě moc bavilo. V červnu 2014 jsem se odhodlala zkusit to poprvé sama. Neměla jsem od toho žádné očekávání, bylo to spíš z hecu, ze zvědavosti. Při prvním vystoupení mě zaskočily dvě věci – jak je to těžké a jak je to skvělé. Když jsem slézala z pódia, věděla jsem, že tohle chci zažít znova. Nevěděla jsem kde ani jak, ale věděla jsem, že tuhle vlnu energie a adrenalinu potřebuju ve svém životě mít. Krátce na to jsem začala psát standupy a aktivně vystupovat v češtině i v angličtině. Jsem velká fanynka britské stand-up scény a koukat na shows známých i méně známých komiků je asi můj největší koníček.

Jste komediantka i v osobním životě nebo jste v reálu spíš „drama queen“? :)

Drama queen nejsem vůbec. Myslím, že jsem docela v pohodě a umím brát věci s nadhledem. Neřekla bych ale, že jsem i v osobním životě komediantka. Ráda vtipkuju a ráda se stýkám s lidmi, kteří mají podobný smysl pro humor jako já, ale není to tak,  že když je člověk komik, tak má tendenci bavit lidi kolem sebe dvacet čtyři hodin denně. To by bylo dost vyčerpávající a popravdě asi i dost otravné.

Vymýšlet neustále nové skeče a vtipy stojí asi dost úsilí, kde berete inspiraci?

Všude. Svět je ohromně inspirativní místo. Stand-up comedy vás naučí vidět humor a roztomilou absurditu v běžných situacích všedního dne.  Často mi k napsání vtipu stačí jen novinový titulek anebo hláška, kterou člověk zaslechne v metru. Ráda si hraju se slovy a vymýšlím různé jazykové hříčky, ze kterých se občas vyvinou celé stand-upy. 

Napsat jeden vtip je záležitostí minut, ale vytvořit opravdu dobrý propracovaný stand-up set je spousta práce.

Napíšete první draft, přepisujete to, pak ho testujete na menším publiku, vyhazujete, co nefunguje, přehazujete věty,  řešíte rytmus… Pak to samozřejmě při vystoupení všechno musí vypadat přirozeně, jakože vlastně jen říkáte to, co vás právě napadlo, ale je za tím docela dřina. Něco je samozřejmě improvizace, ale většina materiálu bývá předem připravena.

Míváte také někdy tvůrčí krizi? Jak s ní bojujete?

Musím říct, že nemám. Tvůrčí krizi jsem nikdy neměla, spíš bojuju s tím, že nemám čas se věnovat všem svým nápadům a napsat všechno, co mi leží v hlavě.  Kromě stand-upů jsem začala psát vtipné pohádky pro děti, chci napsat scénář na filmovou komedii, která se odehrává v mé rodné jihomoravské obci. Ale bohužel je to všechno zatím ve  fázi „dělám na tom“, protože těch nápadů na to, co bych chtěla napsat a zrealizovat, mám až moc.

Můj recept na boj s tvůrčím blokem je asi dlouhá sprcha. Vždycky, když se při psaní zaseknu a nevím, jak dál, tak jdu do sprchy a tam mě to vždycky nějak napadne.

Jak se Vám daří udržet humor i ve chvílích, kdy Vám jinak není do smíchu?

Stand-up komik je vlastně herec – taky hrajete, i když vám není do smíchu. Hodněkrát už jsem stand-upovala totálně nemocná, vyčerpaná anebo v depce, protože se mi zrovna děly nedobré věci. Pár dní poté, co mi „krachl“ vztah, jsem vystupovala na jedné svatbě, kde po mě chtěli romantický stand-up o lásce. To bylo to poslední, o čem jsem měla náladu mluvit. Ale člověk, který to myslí se standupem vážně, musí být profík.

Já se vždycky snažím nechat všechny starosti a obtíže v šatně a jakmile vezmu do ruky mikrofon, soustředím se už jen na ten výkon. Rozesmát lidi. A když se to podaří, lidi vám dávají obrovskou energii zpět a to mě zase dokáže úžasně nakopnout a motivovat. Když jsem na podiu, jsem absolutně přítomná a fokusovaná jen na ten moment.

Neexistuje lepší a opojnější pocit, než když stojíte před diváky, kterým jste dokázali zlepšit den. Často přijdu třeba na vystoupení unavená, ale když slézám z podia po show, úplně srším energií a jsem jako vyměněná.

Jaká témata probíráte ve svých stand-up?

Mluvím o tom, co mě obklopuje a inspiruje. Vztahy, práce, popkultura,  internet, život holky z Moravy, co se dostala do velkoměsta. Taky často mluvím o své rodině. Nemám ale nějaké jasné tématické okruhy, kterým bych se věnovala – píšu o tom, co mě baví a k čemu cítím, že mám co říct.

Je nějaké téma, které byste ráda probrala, ale zatím jste si netroufla?

Ráda bych zpracovala i osobnější a  náročnější témata – třeba to, že každoročně chodím svatojakubskou pouť do Santiaga de Compostela, anebo napsala stand-up o svých nemocničních trampotách z dětství. Jsou to pro mě docela citlivé záležitosti a zatím jsem nepřišla na to, jak o nich mluvit tak, aby to lidi dokázalo rozesmát.

Stand-up je považována spíš za „mužskou záležitost“, jak Vás muži berou, nebojí se Vás? ☺

Moji kolegové, komici, jsou úžasní a nikdy jsem neměla pocit, že by mě to, že jsem holka, nějak znevýhodňovalo. Myslím, že v tomto je stand-up velmi fér hra, protože jediné na čem záleží, je to, jestli umíte lidi rozesmát. To je jediné měřítko. Jestli jste dobrej. Umíte napsat dobrý materiál, ustát nervy, pracovat s publikem, umět improvizovat, mít motivaci se tomu věnovat, sbírat zkušenosti – protože stand-up comedy je běh na dlouhou trať a člověk do toho musí investovat spoustu času, energie i peněz. A to platí pro ženy i muže.

Ve stand-up světě je obecně více mužů než žen, ale u nás v Česku je ten rozdíl extrémní. Holky komičky by se daly spočítat na prstech jedné ruky, kluků je násobně víc. Přitom složení publika je většinou fifty- fifty, není to tak, že by nedostatek komiček odrážel nezájem žen o tento žánr.  Holky na shows chodí, ale moc se nehrnou na podium.

To mi přijde škoda a ráda bych podpořila všechny vtipálistky, které to třeba láká, aby se nebály to taky vyzkoušet. Rozesmát lidi je skvělé a hodně návykové!

Co byste vzkázala ostatním akčním ženám?

Aby se nebály vzít do ruky mikrofon. Nemusí to být zrovna stand-up comedy, chápu, že to je docela speciální disciplína, do které se ne každému úplně chce. Ale moc ráda bych všechny akční ženy podpořila v tom, aby se neostýchaly ukázat svoji akčnost – vystoupit na konferenci, odprezentovat svoji práci, sáhnout po nabídce na vedoucí pozici. Myslím, že ta nejhorší rada, kterou nám naše babičky daly, je „Sedávej panenko v koutě, budeš-li hodná, najdou tě.“ Protože to dává ženám signál, že ta správná pozice je být tou šedou myškou v pozadí, která sice všechno odpracuje, ale nikam se necpe a pěkně čeká, jestli si někdo všimne toho, jak je šikovná.

Myslím, že mnohem lepší motto je „Bejby nebude sedět v koutě!“ A není třeba čekat, až přijde Patrick Swayze a z toho kouta vás vytáhne. Moderní princezna zachrání sama sebe.

Tags
Redakce

Jsme ženy a podporujeme se navzájem v našich snech. V tom, co nás skutečně naplňuje a dělá nám radost. Virtuální místo pro všechny ženy, které touží po změně a chtějí růst.

  • 1

Přidej komentář

Your email address will not be published. Required fields are marked *

X