Nejčastější chyby v komunikaci a jak s nimi naložit
Komunikace je věda sama o sobě. Už jen samotný fakt, že někdy dva lidé, kteří mluví stejným jazykem, hovoří v podstatě jinou řečí, je fascinující. Komu z nás se nikdy nestalo, že nebyl pochopen? Nebo vy jste nemohli pochopit co druhý říká, nebo jste to naopak pochopili po svém a vzájemně s protějškem nedokážete v konverzaci dojít pochopení?
Někdy opravdu dva lidé mluví jinou řečí.
Někdy dokonce i když oba hovoří o tom stejném, mluví natolik odlišně, že se stále nechápou. Ale to už jsou extrémní situace. Většina komunikačního šumu vzniká v prostoru mezi přijímačem a vysílačem. Jeden z nás něco říká (vysílač) a druhý (poslouchající přijímač) si sdělení vykládá. Prostor mezitím je komunikační šum.
Právě na tento slepý prostor se musíme podívat.
Pokud do něj vneseme světlo, pak vymizí i velká část našeho nedorozumění a nepochopení. V tomto slepém prostoru totiž leží jeden z pokladů komunikace – poznání druhého.
Existuje mnoho teorií, které vysvětlují komunikaci a snaží se lidi naučit komunikovat efektivně. My se dnes budeme ale zabývat pouze třemi nejčastějšími chybami a tím, jak se s nimi vypořádat. Už jen povšimnutí si těchto neužitečných komunikačních vzorců vede k výraznému zkvalitnění komunikace. A jaké chyby tedy děláme nejčastěji?
1. Snažíme se za každou cenu vyjádřit své stanovisko
Toto není chybou samo o sobě, bohužel se ale mnohdy v konverzacích děje to (obzvláště při konfliktní situaci nebo nepochopení), že se obě strany naráz snaží sdělit svůj postoj co nejdříve s velkou naléhavostí a urgencí. Často to potom vypadá tak, že dva lidé mají tendenci skákat si do řeči, nenechat druhého dohovořit a snaží se co nejrychleji vyjádřit svůj názor, s pocitem, že čím rychleji to udělají, tím rychleji dojde k pochopení a k zahlazení konfliktu.
Ve skutečnosti ale tuto tendenci mohou mít obě strany. V praxi to potom vypadá tak, že se nesnaží poslouchat, ale za každou cenu chtějí mluvit jeden přes druhého a říct si to svoje. Nedochází tak k pochopení, ale pouze k úlevě emocí.
V těchto situacích je užitečné si uvědomit, co se děje, a potlačit svoji tendenci co nejrychleji sdělit vlastní názor. Ve skutečnosti je druhý schopen vás poslouchat, až není v těch největších emocích, a těch se zbaví tím, že vám řekne, co vám říct potřebuje. Nechte ho tedy vypovídat, dejte mu přednost, vyslechněte si ho, naslouchejte mu, doptejte se na jeho názor a dejte mu jasně najevo, že je vyslyšen. Pak přichází prostor pro vás a sdělení vašeho stanoviska. Protože právě v této chvíli je druhý nakloněn k tomu poslouchat vás a může tak dojít k pochopení.
2. Nenasloucháme aneb já, já, já jenom já
Nenaslouchání je druhou chybou, kdy se v komunikaci zaměřujeme spíše na výměnu faktů než na to, abychom druhému porozuměli. Často taková komunikace zní tak, že jedna osoba něco sdělí a druhá na to reaguje „no to u nás…“ nebo „to nic není, to já…“ apod. Takový typ rozhovoru není špatný, ale nesmí to být jediný typ rozhovoru, který s druhým vedete.
Komunikace má mít smysl a cíl. Jakým smyslem je, mluvit pouze o sobě? Je potřeba se druhého ptát, poznávat ho. Jedině tak s ním lze rozvíjet vztah. Myslete na to, že je potřeba druhému dát také prostor a něco zjistit i o něm. Tak se vedle vás bude cítit v bezpečí. Zkušenosti a pohledy druhého mohou být velmi obohacující.
Vedle člověka, o kterém máme pocit, že nám nasloucháme, se často cítíme velmi bezpečně. Naslouchat můžete tak, že se budete doptávat, „vyzvídat“, chtít vědět víc, znát okolnosti, ptát se na pocity apod.
Komunikace jako taková je o dvou lidech, nikoli pouze o jednom. Udělejte z toho tedy záležitost vás obou. Zároveň naslouchání je to, co vzbuzuje největší důvěru v druhou osobu.
3. Předpokládáme, že…
Další častou chybou je myslet si, že víme, o čem druhý mluví. Nikdy to nemůžeme vědět. My totiž nejsme on. Když se řekne „auto“ představí si každý z nás jiné auto. Nemůžete vědět, jestli jsem si představila bílou Škodu Octavia nebo červené Porsche. Stejně tak nemůžete vědět, co druhý myslí tím, když říká, že ho třeba něco mrzí. Co přesně ho mrzí? Proč ho to mrzí? Co by muselo být jinak, aby ho to nemrzelo?
Předpoklady vznikají na základě vnímání světa. Každý má ale vnímání světa jiné. Vezměte si situaci, kdy se pohádáte s partnerem. Kamarádka vám o hádce řekne, a řekne vám, že se moc zlobí. Vy si můžete vyhodnotit, že se zlobí kvůli tomu, co partner provedl, protože přesně kvůli tomu byste se zlobila ve stejné situaci vy. Co když se ale kamarádka zlobí kvůli tomu, že si s ní o tom nechtěl promluvit nebo kvůli něčemu naprosto jinému?
Nepředpokládejte, že něco víte nebo něčemu rozumíte. Vždycky se zeptejte. Předpoklady vytváří prostor pro mylné domněnky a mnohdy mohou být základem konfliktu.
Komunikace má svá základní pravidla.
Hodnotíte druhých na základe domienok? Vyhnite sa tomu, môžete sa mýliť!
Abyste ji ovládli a vyhnuli se možným chybám, stačí se držet pěti základních:
- Nejdříve naslouchejte, a potom hovořte.
- Nepředpokládejte, že rozumíte. Vždy se nejdříve zeptejte a ujistěte.
- Mluvte s druhým a zajímejte se o něj.
- Ptejte se více než oznamujete.
- Dbejte, aby byl hovor vyvážený a každý z vás mluvil stejným dílem.
