Architektka Jana Stachová: Muži i ženy se na věci dívají jinak, a jakmile se tyto pohledy skloubí, výsledek stojí za to

Nemáme k dispozici statistiku, kolik architektek aktivně pracuje v zemích českých, moravských a slezských. V podstatě to ale není důležité, protože buďme realisté: nejen u nás platí, že pokud se žena chce prosadit v jakémkoliv oboru, musí být jednoduše nejenom, že na úrovni svých mužských kolegů, ale kromě ženskosti je v lecčem dalším i převyšovat. Nebo možná pokud ne převyšovat, tak to, že se dívá na svět v rámci oboru jinak, než muži proměnit ve svou výhodu. Architektce Janě Stachové se to daří a musíme hned na úvod dodat, že již od roku 2008 v partnerské profesionální symbióze se svým manželem Miroslavem, se kterým před osmi léty založili své vlastní studio boqarchitekti.

Jano, nelekněte se, prosím, hned první otázky: název boqarchitekti doufám nevznikl jako slovní hříčka a francouzské „boq“ nenaznačuje fonetickou souvislost s bokovkou. Měli jste architekturu na začátku kariéry jako svou bokovku nebo můžeme na tento pokus o ingvistický vtípek zapomenout a vysvětlit reálnou genezi názvu vašeho ateliéru?

Bokovka to určitě nebyla, architekturou jsme si byli jisti hned od samého začátku. Architekturou žijeme, je to naše společná záliba. Boq vzniklo vizuelně jako logo. Zakládali jsme ateliér ve chvíli, kdy bylo našemu prvnímu dítěti jeden rok. Malé „b“ můžeme nakreslit jako mužský symbol, „q“ jako ženský symbol a „o“ uprostřed je náš syn. Od té doby jsme se sice rozrostli, ale ta symbolika, že jsme v tom všichni spolu, ta zůstává.

Netajíte se tím, že z obýváku u Stachů jste se spolu s manželem propracovali k ateliéru v Karlíně a pokud jsem správně napočítal, kromě vás a manžela tvoří dnes váš tým dalších 6 architektek, architektů a jeden inženýr. Nevím, zda je to záměr, ale máte to přesně rozloženo ve stejném poměru žen a mužů. Tuším ale, že je to řízená rovnováha – cituji: „ …. mezi mužskou a ženskou energií, rozumovým a citovým přístupem, technikou a empatií…“ Je to tak?

Ano, první ateliér jsme opravdu měli doma. Ale ve chvíli, kdy jsme měli dvě malé děti a tři kolegy, to přestalo být únosné a ateliér jsme přestěhovali. Momentálně jsme zrekonstruovali krásný prostor v pražském Karlíně, vytváříme zde naši vlastní kreativní dílnu, takový druhý domov.

V tuto chvíli u nás v ateliéru převažují dívky, a ačkoli by to bylo velmi poetické, žádné rozdělování podle pohlaví se u nás nekoná. Každopádně ta rovnováha je důležitá. Muži i ženy se na věci dívají jinak, a jakmile se tyto pohledy skloubí, výsledek stojí za to.

Téhle otázce se nemůžeme vyhnout v žádném rozhovoru s kteroukoli akční ženou: jak se dá kariéra, práce skloubit s rolí matky? Daří se vám dle nějakého klíče oddělovat, nebo spíše kreativně klížit mozaiku soukromého, rodinného a profesního života?

Tak tohle je téma na samostatný článek. Mám štěstí, že v budování kariéry „jedu“ s manželem. Bez toho, aby vás partner podporoval, se to dle mého názoru prakticky nedá zvládnout. Máme tři děti, nejmladší dcera letos v září nastoupila do školky, a teprve nyní mám pocit, že už se mi začíná dařit oddělovat pracovní a domácí prostředí. Já jsem typ člověka, který nesnese nedodělanou práci, navíc prakticky nikdy nemám hotovo. To v této profesi totiž nejde.

Nazval jste to přesně, řekla bych, že se snažím kreativně kloubit soukromý, rodinný a profesní život. Naše děti s námi v práci vyrostly, a tím, že současný ateliér máme pár minut od školy, zde společně trávíme většinu času mezi kroužky. Mají zde svůj vlastní kreativní koutek, jsou tu jako doma.

Naše čtenářky vědí, že vy jste tou expertkou, která vnáší do článků o interiérovém designu na našem akčním portálu ten správný odborný pohled na věc. Pokud to není tajemství: v jakém stylu má zařízený byt či dům architektka Jana Stachová?

Mé bydlení je řešeno velmi prakticky, styl spíše minimalistický. Přiznám se, že na pořádný zásah architekta se teprve chystám.

Podle mně by hypotetická definice ideálního interiéru měla krom jiného splňovat základní kritérium: aby se v něm člověk cítil dobře…co podle vás musí ještě mít ideální interiér?

Aby se v něm člověk cítil dobře, to vystihuje vše. Ale jak se k tomu dopracovat? Základem všeho je samotný prostor, tedy architektura. Dobrá architektura vykouzlí skvělý interiér sama o sobě. Naopak nefunkční dispozice se kamufluje velmi obtížně.

Další vrstva řeší praktičnost. Mluvím o vestavěném nábytku, který dobře vyřeší úložný prostor. Každá věc podle mne musí mít své místo, jedině tak bude mít váš domov nějaký řád.

A ta poslední vrstva, ta odráží osobnost majitele. A je už jedno, jestli jsem duší minimalista, nebo si potrpím na barvy a dekor. Tu finální tečku do interiéru vždy vnáší majitel sám.

Který z interiérových stylů je v posledních letech převládajícím trendem a který ze stylů je vašemu srdci nejvíce blízký?

Řekla bych, že se obecně odklání od minimalismu, a začíná se zase více pracovat se strukturou a s barvou.

Funguje to ve světě interiérového designu podobně, jako v módě a pokud ne rovnou styly, tak možná materiály, dekory, barvy se čas od času a občas i pravidelně vracejí jako dobře vržený bumerang?

Troufnu si tvrdit, že „interierové styly“ jsou záležitostí spíše novinářskou. A to není špatně. Je fajn, když se veřejnost může zorientovat v prostředí interiérového designu, když zjistí, co se jim líbí či nelíbí. A je pravda, že jakmile se nějaké prvky objevují v magazínech o bydlení, určitou dobu je pak zákazníci žádají. Je to taková spirála, protože jakmile je toho zase moc, klienti ocení odlišný přístup.

Důležitá je dle mého názoru kvalita a rukopis. Soliterní nábytkové kusy z dílny Jeana Prouvého či Patricii Urquioly tu budou fungovat navěky, ačkoli je od sebe dělí 3 generace.

Nejenom v zemích československých, ale ve všech postsocialistických se – u nás po sametu, jinde po převratu – objevilo něco, co můžeme nazvat „postsocialistické baroko“. Tedy styl preferovaný mnoha lidmi, kteří rychle zbohatli a nechali si vybudovat rezidence s exteriéry i interiéry jako z učebnice kýče… můžeme kromě tohohle v podstatě „nestylu“ zmínit nějaké další bizarní styly interiérového designu?

Z interiéru mne nic nenapadá, ono koneckonců každý si může svůj prostor zařídit podle sebe a nikoho by to nemuselo pohoršovat.

Podíváme-li se ale ven z domů, jednu záležitost bych zmínila. Poslední roky se lidé zavírají za velmi vysoké a velmi barierové ploty. Na jednu stranu je to pochopitelné, každý chce mít kus zahrady jen pro sebe, stranou od zraků sousedů.

Na druhou stranu tyto betonové prefabrikované ploty citelně znehodnocují veřejný prostor. Do očí bijící je to zejména na vesnicích, kdy cestou domů z malebné návsi procházíte koridorem vymezeným betonovými kvádry.

Vše je ale o přístupu. Jakmile oslovím architekta, který dům na pozemku navrhne chytře, většinou se s požadavkem na soukromí vypořádá. Dům svou hmotou zareaguje na své okolí, a potřeba nepřirozeně vysokého oplocení díky tomu odpadá.

Pokud nahlédneme do portfolia prací vašeho ateliéru v oblasti interiérového designu, vaší specialitou je zřejmě designování interiérů malých bytů, nebo se mýlím?

Toto nás velmi baví. Když řešíme malý byt nebo tiny house, je potřeba přemýšlet do posledního detailu. Přirovnala bych to ke stavbě lodi či karavanu. Výklopy, výsuvy, skryté vychytávky, to vše zde najde místo.

Jako laika mě zajímá míra profesionální empatie, kterou musíte vkládat do své každodenní práce. Nemám na mysli svázanost normami, které prostě nepustí, ale spíše to, jestli kupříkladu máte tendenci investora přemlouvat, že jeho nápad ne že není realizovatelný, ale – s prominutím eufemisticky – na hraně vkusu? Nebo jinak, do jaké míry je vaše práce uměním kompromisu vaší vize a představy zákazníka?

Ráda bourám investorovy představy a požadavky. Na začátku investora vyslechnu, poté se od konceptu přes společné diskuze posouváme k výslednému projektu. Pokud něco není realizovatelné nebo pro mne vzhledově neschůdné, samozřejmě to řeknu.

Často ale řešíme jiné dilema, a to nesoulad mezi představami partnerů. Jako příklad uvedu plánování prvního vysněného domu. Klienti, kteří dosud žili v malém bytě, mají určitou představu o fungování domu, kterou si většinou nesou z dětství. A když se o ideálním řešení bavíme, zjistíme, že ty představy mohou být velmi odlišné. A to jsou pak zajímavé diskuze vedoucí k určitým kompromisům či překvapení.

Robert A. Heinlein skvěle naformuloval „Cheopsův zákon“: „Nic se nikdy nepostaví podle plánu nebo v rozsahu rozpočtu…“ Strefil se do reality, platné tisíciletí, nebo spíše přestřelil?

Přála bych si oponovat..podle plánu často ano, ale rozpočet v dnešní době komentovat nebudu..

Máte studijní zkušenosti i ze zahraničí – je architektura ve světě jiná, než v našich končinách? Nemám na mysli „stojící“ architekturu, ta přece nezná hranice, vždyť i naše gotické katedrály nestavěli pouze čeští stavitelé…Cílím otázku na vnímání profese architektů, poslání jejich práce běžnými lidmi, co zřejmě souvisí i s kulturním niveau konkrétního národa.

Troufnu si tvrdit, že současnou architekturu vždy v největší míře ovlivní legislativní procesy daných zemí. Samotné poslání architekta je podle mne vnímáno většinou podobně, lidé se na něj obrací jako na průvodce cestou k vysněnému projektu. Ale samotné výsledky jeho práce jsou hodně ovlivněny tím, jak jsou v dané zemi pravidla výstavby transparentní a čitelná a jak je celý proces složitý.

Jste rodačkou z Českého Krumlova, kam všichni studující architekturu nebo dějiny umění chodí na exkurze. Do jaké míry měl na vás vplyv genia loci historického centra vašeho rodného města, překrásného architektonického skvostu zapsaného v seznamu světového kulturního dědictví UNESCO?

Český Krumlov je nádherný. Ale už v době, kdy jsem vyrůstala, se o centru Českého Krumlova hovořilo jako o skanzenu. Přes léto město navštíví miliony turistů, ovšem rodin, které by zde opravdu žily, byly pouze desítky. Nakonec zjistíte, že komunitní život se odehrává pouze na perifierii. Na tuto problematiku svým sociálním projektem zajímavě upozornila Kateřina Šedá ve svém projektu UNES-CO.

To, že váš ateliér patří k české špičce a vaše práce vzbuzuje respekt i u zahraniční odborné veřejnosti, svědčí ocenění vašich projektů a realizací. Možná je to naivní otázka, ale přece jenom: které vaše oceněné dílo je vaše nejmilejší architektonické dítko?

Přes všechny projekty jsem asi nejvíce hrdá na naše nejmenší dílo. Cateringové pulty do Národního divadla v Praze. Byla to pro nás velká čest zanechat stopu v tak významné instituci.

Pomůžu si citátem inspirativní Sonie Simone: „Rámce můžou být trochu nudné, nikdo nikdy nezískal architektonickou cenu za lešení.“ Dá se to odhadnout, kolik procent vaší práce je té možná nudné, ale principiálně základní, a kolik je to o kreativitě a umění? Nebo je architektura předně umění možného?

Práce architekta je krásná, ale také poměrně náročná. Nejnáročnější je asi to rozložení v čase. Od chvíle, kdy se poprvé setkáte s investorem na stavbu rodinného domu až po samotnou realizaci interiéru uběhne několik let. Od té kreativní fáze návrhu domu, přes tvorbu projektové dokumentace se dostáváme do té nejvíce frustrující fáze – povolování domu. Celý ten proces je u nás v Čechách velmi zdlouhavý a složitý. Samotná realizace v době turbulentního zdražování materiálu je poměrně divokou fází. Následuje zase ta kreativní část tvorby konceptu interiéru, přes tvorbu dokumentace až k samotné realizaci.

V té poslední fázi je více než třeba dotahovat věci do konce a při tvorbě interiéru se neuchylovat ke zbytečným kompromisům.

Kouzlo architektury jako profese i umění je podle mě i v tom, jak se tradice a osvědčené postupy pojí s moderními a je to sice stále i o kreslení, ale již ne na prknu s vahadly, tužkou a tuší, ale na kvalitním compu a i s využitím virtuální reality. Předpokládám, že vaši klienti si pochvalují, že váš návrh jejich vysněného domova si můžou virtuálně prohlídnout.

Ve světě moderních technologií jsme pro každou „špatnost“. Tedy rozšířenou realitu jsme do naší práce zavedli hned, jak to bylo možné. Je to velký pomocník jak pro nás při samotném navrhování, tak pro klienta, který si může dům prohlédnout.

Kam směřuje vývoj architektury? Umělá inteligence prý bude postupně lidem brát práci, nebo přesněji již dnes nám v mnohých oborech a oblastech práci zjednodušuje a zrychluje. Většina vizionářů a vědců ale již dnes zdůrazňuje, že ve tvůrčí oblasti, kde je potřebná unikátní lidská kreativita máme stále navrch…

Těžko říci, už dnes máte umělecká díla, která jsou generována umělou inteligencí.

Doufám ale, že těm tvůrčím procesům ještě nejakou dobu člověk velet bude. Určitě půjde o vzájemnou symbiózu a podporu, nové technologie pomáhají při samotné projekční práci. Budoucnost je v BIM projektování.

Na závěr tradiční Míšina klíčová otázka: Co vám v poslední době udělalo radost?

Radost mi dělá můj drobný projekt, galerie „jeden obraz“. V době zavřených galerií během pandemie covidu jsem cítila potřebu zprostředkovat klientům umělecký zážitek. Od té doby oslovuji současné umělce, kteří nám do ateliéru vždy na několik měsíců zapůjčí jejich dílo, a to má pak plnou pozornost našich klientů. Momentálně vystavujeme dílo talentovaného dua Ondrashkasparek.

Za rozhovor srdečně poděkoval Ján Schneider