Načítá se

Type to search

BYZNYS DOPORUČENÉ JÍDLO PODNIKÁNÍ RECEPTY ROZHOVORY

Daria Kulachek z Defidu bakery: Generujeme nápady bez ohledu na omezení a pak se snažíme vymyslet, jak to provést

Snad jste četli nebo zaslechli střípky ze životopisů slavných lidí typu: „Svých pár dolarů vydělaných sekáním trávníku sousedů jsem investoval…libry vydělané hlídáním dětí bohatých rodičů jsem odkládala na studium…“ a podobně. Mnoho lidí, kteří se stali úspěšnými, se vypracovalo za hranicemi své vlasti, kam odjeli z mnoha různých, prozaických, ale i komplikovanějších, často i prekérních důvodů. Pro nás bohužel často zůstávají neznámé příběhy statisíců obyčejných lidí, kteří odešli ze své rodné země, museli začít úplně nový život za hranicemi a pracovat často v úplně jiné oblasti či branži, jako doma. Každý takový příběh je jedinečný a neopakovatelný a i když jde o běžné, obyčejné lidi, takové, jako jsme my, jsou tyto příběhy inspirativní a často neobyčejné. Právě začínáte číst jeden z nich.

Ukrajinka Daria Kulachek přijela do naší země studovat tak, jako tisíce jiných zahraničních studentek a studentů v čase, kdy její země žila v míru – od roku 2014 relativním. Původně studentka architektury je se svou maminkou spolumajitelkou pekárny Defidu bakery, která poměrně rychle svou jedinečností získává věhlas nejenom v našem hlavním městě.

Dario, pevně doufám, že jsou vaši blízcí na Ukrajině v pořádku a jestli dovolíte, připojím se k víře všech lidí dobré vůle, že nesmyslná válka co nejdříve skončí…

Vraťme sa k vašem příběhu: jak se stalo, že vystudovaná architektka je kreativní a marketingovou šéfkou rodinné pekárny, založené vaší maminkou, která na Ukrajině pracovala v bance?

Maminka si svou cukrářskou vášeň objevila ještě na Ukrajině, když odešla z klasického 9to5 jobu v bance a najednou měla spoustu volného času. Více jí šlo o dorty, k pečivu a croissantům jsme se dostali až později. Když jsme se při covidu ocitli všichni spolu zamčení doma, zjistilo se, že si navzájem doplňujeme ty klíčové skills potřebné k rozvoji podnikání a dobře fungujeme jako tým. Upřímně ale, nikdy jsem si nemyslela, že budu mít společný byznys s mámou.

Celé to zní až jako pohádková success story, nebo potvrzení toho, jak naše životy dokáží změnit nebo doslova přesměrovat náhody…Předpokládám ale, že pod tou pověstnou třešničkou na dortu – vaší úspěšnou pekárnou – je mnoho píle a zřejmě i vážných, důležitých rozhodnutí. Kde nastal ten zlomový bod, kdy jste si řekla: „Jdu do toho“? Nebo se to všechno semlelo jaksi samospádem?

Myslím si, že každá krize je v nějakém smyslu zlomovým bodem, kdy si člověk rozhodne, jak zareaguje na rychlou změnu podmínek jeho živote. Pro nás to byl pokles cen nájmů počas lockdownu. Řekli jsme si: jestli to půjde v tom nejhorším období, tak to bude fungovat i v tom lepším.

Za dva roky se vaše rodinná pekárnička rozrostla na dvě pobočky, ve kterých několikrát denně peče pamlsky a stará se o mlsné jazýčky zákazníků 8 lidí. Tajemství vašeho úspěchu a toho, že se Defidu bakery doslova stala rájem hédonistů podle mně tkví zejména v tom, že se nebojíte experimentovat. A neméně důležitou ingrediencí je i důraz na pečlivý výběr kvalitních surovin, zejména lokálních. Doplňte, prosím, co ještě dodává jedinečnou chuť a vůni vaší rodinné pekárně.

Protože jsme dvojice a reprezentujeme střet generací, je v tom ta zajímavá kombinace určité konzervativnosti a klasiky (maminka) a rebelství s kreativitou (já). Díky tomu oslovujeme zákázníky z různých, odlišných skupin, jako třeba hardcore sportovce a vášnivé fanoušky cukrařiny. Velice si vážíme feedback zákazníků a reagujeme a upravujeme chutě dle jejich požadavků. Přece pečeme pro ně:) No a v neposlední řadě si opravdu myslím, že maminka má v tom přirozený talent. Občas mi dá něco ochutnat na zkoušku a perfektně trefí moje gusto, i když nejsem schopna uhodnout, co v tom jsou za ingredience.

Každý člověk, který žije, pracuje, buduje kariéru nebo byznys mimo své vlasti zřejmě potvrdí, že to má těžší jako domácí. Možná se potkává s předsudky, snad i se závistí anebo jednoduše s tím, že je a vždy bude pro ostatní cizincem. Z příběhů českých emigrantů, ale i imigrantů v Česku víme, že navzdory všemu nebo právě proto musí být pokud ne lepší, tak minimálně o krok vpředu, aby je okolí akceptovalo a mohli spokojeně, v klidu žít a pracovat ve své nové vlasti. Jak to máte vy osobně, cítíte se tak nějak podle ukrajinského přísloví: „Na návštěvě dobře, ale doma lépe?“

Já jsem přišla do Čech jako studentka a opravdu nemám se na co stěžovat. Neměla jsem problémy s komunikací s Čechy ani expaty tady v Praze. Naopak mám pocit, že sem patřím a cítím se jako doma. Za mě je hodně důležité správně si nastavit mindset a být otevřený nové kultuře a lidem. Co bylo a zůstavá výzvou pro mě je česká byrokracie, ale ta není jednoduchá ani pro Čechy:)

Možná je to nepatřičná otázka, ale zkusím ji položit: umíte péct, aneb jste na tom podobně jako děti proslulého ševce, které chodí bosky…?

Péct umím na úrovni pomocníka kuchaře. Na začátku podnikání člověk hraje všechny role sám, takže byla jsem uklízečka, pekařka, baristka atd. Baví mě ale více ta front end část podnikání: komunikace se zákazníky a partnery, reklama a marketing a samozřejmě růst. Třeba teď jsme rozjeli catering od Defidu a máme skvělý feedback od partnerů jako Czech Crunch, Haenke, Miniboss, Business professional women a jiných.

I v pekařské nebo cukrářské branži zřejmě platí poselství tohohle vtipu: Když se ptají pekaře, jaké je jeho nejoblíbenější jídlo, odpoví na prvou: tlačenka s cibulí a octem, bez rohlíku a chleba… Mohu se vás zeptat, který koláč, zákusek, dort či sladké pečivo máte nejraději, nebo jste se už všeho sladkého přejedla?

Něco na tom je:) Sladké rozhodně mám ráda, ale dezerty a pečivo již nevnímám jako sladkou dobrůtku, ale přemýšlím o nich jako o byznys produktech. Co se týče oblíbenců, tak já jako architektka se řídím pravidlem „less is more“ a proto osobně preferuji jednoduchost. Choux s vanikovým krémem je právě ta jednoduchá kombinace lehkosti, jemnosti, mírné sladkosti a mixu textur, kterou hledám v dezertu pro sebe.

Všichni, kdo se aktivně živí marketingem, vědí, že nic, ani pověstné teplé rohlíky se neprodávají jenom tak, samotné. Pomohu si citátem inspirativní Sonie Simone: „Při narození nikoho nepožehnaly obchodní víly, nikdo není vrozeně „vystřižen“ pro podnikání a neexistuje žádný obchodní gen…“ Dario, kam chodíte na vaše marketingové nápady, kupříkladu na již legendární půlmetrový croissant?

Naší hlavní inspirací jsou naši klienti. Snažíme se je překvapit a zároveň vymyslet něco, co by jim chutnalo, ale trochu jinak. Tak vznikají naše nápady. Třeba vůbec první půlmetrový croissant byl narozeninovým „dortem“ pro jednoho vášnivého milovníka croissantů. Generujeme nápady bez ohledu na omezení a pak se snažíme vymyslet, jak to provést. Prakticky používáme design thinking ale v gastro oboru.

Jídlo, vaření, kulinářství nezná hranice a ta pověstná národní, nebo typická jídla jsou často importované: naše typické vepřo-knedlo-zelo prý není ryze českého původu, rovněž slovenské bryndzové halušky jsou specialita s rumunskými kořeny, „maďarský“ guláš přivezli do Evropy Turci, „italské“ špagety dovezl Marco Polo až z Číny… Boršč nebo šašlik tedy nebude zřejmě to nejtypičtější ukrajinské národní jídlo – opravte mně, pokud se mýlím…Možná to budou vareniki, v zemích českých, moravských, slezských i slovenských známé jako pirohy?

Vareniki jsme dělali spolu s babičkou ještě od malička a je to skoro rodinný rituál. S tvarohem či višněmi je mám ráda nejvíce. Stejně si myslím, že boršč je to gro ukrajinské kuchyně. Horký nebo studený, klasický či „zelený“ s chlebem, salátem a zelenou cibulkou – za mě není nic více ukrajinského, než tohle.

Existuje také nějaký typický ukrajinský zákusek, nebo pamlsek, sladké jídlo, které neznají jiné národy, a může být přínosem do pomyslné světové kuchařky národních receptů?

Je to asi otázka spíš na maminku :) Ale podle mého názoru jednou z nejzajímavějších ingrediencí ukrajinské kuchyně je kalina (která je taky i národním symbolem). Koláč s kalinou jsem ještě nikde jinde neochutnala a má opravdu jedinečnou chuť.

Dario, jaké je vaše vůbec nejoblíbenější jídlo a které z těch našich, českých nebo slovenských jste si oblíbila?

Během návštěvy u kamarádky na východním Slovensku jsem ochutnala halušky od její mamky a život již nikdy nebyl stejný :) V restauraci ale chutnají více genericky, myslím, že se jedná o komplexní zážitek rodinné tradice, procesu a spousty lásky dané do vaření.

Pokud by se u vás na Vinohradech nebo na Žižkově ve vašich pekárnách zastavil Anton Ego, kulinářský kritik ze skvělé francouzské pohádky Ratatouille, nechvalně známý svou výzvou všem kuchařům: „Překvap mě!“, čím byste ho překvapila vy, nebo vaše maminka?

Myslím, že bysme mu nabídli kousek našeho značkového dortu Pistacie Marakuja. Je to autorský recept mojí maminky a nikde jinde jsem naochutnala nic podobného.

Mimochodem, nejenom vaše croissanty, ale i název vaší rodinné pekárny mají francouzský esprit: Defidu je fonetický přepis francouzského defi doux, tedy sladká výzva. Jaké výzvy jste si  maminkou vysnily, kde vidíte váš sladký a chutný byznys kupříkladu o rok?

Plánujeme novou a větší výrobnu! Zvětšují se nám cateringové objednávky, pracujeme s vyššími objemy a roste nám tým – takže potřebují víc prostoru. Rozšíření sortimentu také vyžaduje více přístrojů, lednic a na to se dost těšíme.

Dario, jak se vám žije v Praze a v České republice? Je tady blaze, aneb máme co zlepšovat? Co vás u nás nejvíce překvapilo – negativně i pozitivně?

Prahu miluji od prvního dne! Přiznám se, že jsem spíše městský typ, takže nemám procestovány české přírodní památky. Na Praze se mi líbí hlavně její kompaktnost a hromadná doprava. Chodím do práce pěšky, zvládnu vyřešit skoro všechny potřebné věci v rámci jedné čtvrti a užívám si urbanistické měřítko. Oceňuji taky mix kultur a národností. V coworkingu člověk potká lidi skoro z celého světa a myslím, že to člověka obohacuje. Jeden z hlavních záporů je za mě rychlost řešení jakýchkoli úkolů/objednávek/žádostí apod. Jako podnikatel potřebuji řešit věci rychle a efektivně. Na tom se v Česku dá zapracovat.

Na závěr tradiční Míšina klíčová otázka: co vám v poslední době udělalo radost?

Minulý víkend jsem navštívila hvězdárnu v Ďáblicích a byl to neuvěřitelný zážitek. Doporučuji!

Za rozhovor srdečně poděkoval Ján Schneider

Foto: archiv Darie Kulachek, Defidu bakery

Titulní foto: zakladatelky Defidu bakery Oksana a Daria Kulachek

Tags
redakce

Jsme ženy a podporujeme se navzájem v našich snech. V tom, co nás skutečně naplňuje a dělá nám radost. Virtuální místo pro všechny ženy, které touží po změně a chtějí růst.

  • 1

Přidej komentář

Your email address will not be published. Required fields are marked *

X