Iva Welker, ředitelka agentury VMLY&R: Kreativní myšlení znamená i nevzdávat se

Každý zkušený komunikátor umí nejen pozorně naslouchat, ale i reagovat pohotově a tak, aby nenudil. A navíc vedle toho v druhém plánu vnímá i nonverbální komunikační signály, průběžně je vyhodnocuje a vytváří si komplexní obrázek nejen o obsahu, smyslu a podstatě komunikátu, ale i o nastavení člověka, se kterým mluví. Je to opravdu krásný zážitek, když máte možnost popovídat si s usměvavou ženou, ze které doslova vyzařuje čirá upřímnost a prakticky celý rozhovor vede s úsměvem na rtech, který je od srdce a občas se dokonce mění i na smích. Přesně takhle jsem měl štěstí pohovořit s Ivou Welker a byl to vskutku veskrze pozitivní zážitek. Ono je totiž samozřejmě velmi důležité, o čem mluvíme, ale neméně podstatné je i to, jak o tom mluvíme a co z nás při tom vyzařuje.

Mluvíme spolu na 14. ročníku konference Equal Pay Day (EPD), největší české akce organizované zejména, ale nejen ženami, a především, ale ne výhradně pro ženy. Je to každoroční vyvrcholení kampaně zaměřené na (ne)rovnost v odměňování žen a mužů. Co pro vás osobně a pro společnost, kterou reprezentujete, znamená, že jste měla možnost na této prestižní akci sdílet své zkušenosti jako spíkerka i jako mentorka?

(úsměv) Je to pro mě čest. Pracuji již dvacet tři let v reklamním byznysu na agenturní straně, v současné době na pozici výkonné ředitelky ve VMLY&R, jedné z největších reklamních agentur v České republice. Témata této konference jsou mi osobně jako matce s dvěma dcerami blízká, ale zároveň jsou mi blízká i komunikačně, protože vnímám potenciál téma spravedlivého odměňování mužů a žen šířit dál, aby mělo dopad skrze celou společnost. Takže jsem ráda, že jsem tady, je tu skvělá energie.

Equal Pay Day a půlroční kampaň, která konferenci předchází, každoročně zaměřuje pozornost všech zejména na (ne)rovné odměňování žen a mužů. Jak je na tom branže, ve které působíte, co se (ne) rovného odměňování týče? Máme i tady co dohánět? Nemám na mysli společnost, ve které působíte, ale vaši osobní zkušenost a to, jestli se na své pozici cítíte (d)oceněná a komfortně, tak aby vám vaše náročná práce stále přinášela radost.

Neodolatelná sleva! Summer Sale

Cítím se tak. (úsměv) Než jsem šla na tuto konferenci, chtěla jsem si udělat komplexní obrázek o tom, jak jsme na tom nejen v naší agentuře – o čemž mám přehled, ale i v rámci naší mateřské společnosti, komunikační skupiny WPP. Zjistila jsem, že jsme na tom výborně. Respektive tam, kde jsou nějaké odchylky, tak jsou zdůvodněné a pracuje se na nich. Dá se říct, že u nás ve skupině téměř žádný „pay gap“ nemáme. Fakt je tedy ten, že v reklamní agentuře je ve všech týmech mírná převaha žen. Osobně se cítím doceněná a mám to potvrzené i fakty. (úsměv). Moje nastavení je takové, že ráda věci proaktivně posouvám dál a zapojuji se i nad rámec svých každodenních povinností do dalších aktivit, u kterých vnímám přidanou hodnotu.

Náš rozhovor budou číst naše akční čtenářky na portálu Akčníženy.cz. Do jaké míry se vy cítíte být akční ženou?

Do velké míry… (smích) I když pracuji v reklamní agentuře, nejsem kreativec v klasickém slova smyslu – neumím vytvořit krásné vizuály nebo napsat příběh do televizního spotu. Přesto se za kreativního člověka považuji, protože pro mě je kreativita o nastavení mysli. Je to způsob, jak se dívám na problémy, jak se snažím řešit jednotlivé situace, nebo i to, že se jednoduše nevzdávám. V tomto smyslu jsem velmi akční, a kolikrát je tak moje energie, když přijdu domů, na nule a musím ji načerpat znovu. Každý den může být o něčem jiném, každý den se můžu něco nového naučit, někam se posunout… a to mě na tom baví. A právě tohle mi obor reklamy umožňuje.

Ve své prezentaci na prvním, konferenčním dnu EPD jste představila potenciál lidské kreativity, která vůbec nemusí být pojímána jednostranně ve smyslu uměleckém. Můžeme pro naše akční čtenářky zrekapitulovat váš náhled na různé formy kreativity? Měli bychom v sobě hledat kreativitu, i když nemůžeme být všichni umělci?

Ano, přesně. Nesmíme se nechat zastavit tím, že kreativita je vlastní pouze umělcům, a když nejsem umělec, tak přeci nemůžu být kreativní nebo uplatňovat kreativní myšlení. Kreativita má samozřejmě i podobu přirozeného talentu, který dává vzniknout krásným uměleckým dílům nebo novým objevům. Ale je to také určitý způsob přemýšlení, který lze trénovat. Krásně je to vidět u dětí, které nejsou při tvůrčím procesu tolik limitovány předsudky, pravidly nebo zajetými postupy. Dítě dokáže namalovat obrázek nebo si vyrobit třeba kostým s plným využitím své fantazie a vůbec se nebojí třeba reakce okolí. Dospělého častěji brzdí nabyté zkušenosti a to je, myslím, škoda. Kreativní myšlení je potřeba pořád živit, stimulovat a vlastně to nikdy nevzdávat. Chyby a slepé uličky jsou součástí této cesty – důležité je říct si, co se nepovedlo, a zkusit to udělat příště jinak. Přirození optimisté to možná mají o něco snazší, protože jim v tom pomáhá jejich osobnostní nastavení. Jedna moje kolegyně mi říká, že já nemám nikdy hotovo. (smích)

Neodolatelná sleva! Summer Sale

Tvorba nikdy není hotová, tvorba je proces…

Přesně tak…

Myslím, že to byl Picasso, kdo řekl, že až ve vysokém věku přišel na to, že umělec musí být do jisté míry pořád dítětem.

Ano, to je krásně řečeno.

… a trvalo mu poměrně dlouho, vlastně téměř celý umělecký život, než zjistil, že to je to „ONO“.

Přesně tak. To vnitřní dítě v nás je důležité podporovat. Hravost je krásná vlastnost i u dospělých.

Včera jste během vaší krásné prezentace všem ženám, které si vás přijely poslechnout, nastínila i několik pilířů, jak můžou ženy dosáhnout toho, co chtějí, jak si jít za svými sny a cíli. Možná to můžeme shrnout na základě vaší osobní zkušenosti komplexně, protože život je jenom jeden. Sice má podobu osobního, rodinného, sociálně interaktivního i pracovního života, ale je to stále jen jeden život konkrétní lidské bytosti. I když každý úspěšný člověk ví, že konkrétní úspěch konkrétního člověka není přenositelný, stejně to může být pro ostatní velmi inspirativní…Rozhodně ano. Neexistuje na to univerzální recept. První z toho, co se mi osvědčilo, je, že jsem o sobě vždycky dávala vědět. O tom, jaké mám ambice a čeho bych chtěla dosáhnout. V reklamě a marketingu se tomu říká, že buduji svoji vlastní značku. Považuji za důležité mít svou osobní značku, aby moje jméno bylo uložené v povědomí ostatních jako ten talent, který si chce firma udržet a podporovat ho v rozvoji. Chce to nějaký čas a kolikrát i odvahu se to naučit o sobě říkat. My ženy to kolikrát vnímáme tak, že se to nesluší. Kdyby ale šlo o muže, ti by neváhali říct nahlas: Tohle se mi povedlo, dosáhl jsem tohoto výsledku aza tímto si stojím. Takže je důležité nebát se toho – naopak, velmi to na cestě za splněním vašich snů pomůže.

Druhá věc, co se mi osvědčuje, je jasná a otevřená komunikace. I mně samotné kolikrát pomůže, když si vyslovím sama pro sebe nahlas, co potřebuji nebo co chci. Tím si to vlastně ještě víc zvědomím. Vyplatilo se mi říkat moje plány a přání i svému širšímu okolí, a to nejen doma v soukromí, ale i kolegům a manažerům. Zjistila jsem totiž, že oni mi můžou k naplnění těchto plánů a přání dopomoct. Už několikrát jsem si třeba řekla nejen o povýšení, ale i o flexibilní nastavení pracovní doby. To bylo třeba v situaci, kdy byly moje děti malé a já jsem se rozváděla. Bylo to před čtrnácti lety, takže v té době flexibilní pracovní doby vůbec nebyly samozřejmé. Ale můj šéf (muž) a klient (také muž) mi vyšli vstříc, protože pochopili, že to v ten moment takhle potřebuji a je to dočasné.

A třetí věc: já když nejsem spokojená – a je to možná zase mým nastavením – nebo když mi něco nevyhovuje, tak nečekám, že se to samo změní. Zkouším se propojit s ostatními, jestli to vnímají také tak, nebo to je třeba jen můj subjektivní pocit. Zkouším klidně i vedení firmy navrhnout změny. Takhle jsem třeba rozjela u nás ve WPP skupině iniciativu Rovné příležitosti. Vnímali jsme totiž, že když se k nám třeba ženy vrací po mateřské, tak ten proces není úplně jednoduchý a hladký. Není tam automaticky nastavená možnost flexibilní pracovní doby nebo i způsob odměňování nebyl stoprocentně spravedlivý. Pracujeme i na sjednocení možností kariérního rozvoje napříč agenturami v rámci skupiny. Máme za sebe první dosažené výsledky a aktuálně rozjíždíme mentoringový program zaměřený na kariérní a profesní rozvoj. Z našich iniciativ pak vznikají konkrétní návrhy a podněty pro management agentur. Pokud tedy chcete vidět nějakou změnu, nebojte se ji iniciovat.

V té druhé oblasti, kterou jste zmínila, spisovatelka Shakti Gawain vymyslela něco, co nazvala mapa pokladu. Pojmenuji si ten poklad, vím, kde leží, musím ho najít, vytvořím si mapu, jak ho najít, a hlavně, musím podle té mapy i vykročit…

Ano, vím, co chci, ale musím za tím také jít.

Přesně tak. Na čem jste – kromě své osobní zkušenosti – postavila svůj speed mentoring na již legendárním mentoringovém dni EPD?

Na osobní zkušenosti v balancování mateřství a kariéry. Mám dvě dcery, mají patnáct a sedmnáct let, takže už jsou veliké, ale když byly malé, tak jsem se rozvedla. Bylo to velmi těžké období, ale zpětně viděno je to cenná zkušenost. Postavila jsem svůj mentoring na tom, že ženám chci říct, že to dělají dobře. (smích) Balancování mateřství a kariéry jde často ruku v ruce s pocity selhání nebo viny – s tím se v praxi setkávám často. Máte pocit, že nejste pořádně ani tady, ani tam. Má to v sobě každá z nás, ale také si to tak trochu děláme samy. Když se dnes ptám své sedmnáctileté dcery, tak mi řekne: mami, ale já jsem nikdy neměla pocit, že bys byla špatná máma, anebo že bys mě někdy odsouvala na druhou kolej – naopak, já jsem na tebe pyšná. Přitom já jsem se těmito pocity trápila. Často když jsou děti ještě malé, trápení svých rodičů citlivě vnímají a přenáší se to na ně. Je to zbytečné. Můj speed mentoring byl založen na poskytnutí podpory a dodání sebevědomí ženám. Je to sice těžké, ale matky na to nemusí být samy – nebojte si říct o pomoc, procházíme si tím všechny.

Ano, toto mají všechny ženy společné a je v podstatě jedno, jestli jsou na vysoké nebo nižší pozici, anebo třeba nepracují a mají existenční problémy, když jsou s dětmi samy. Je mnohými způsoby možné sladit osobní, partnerský, pracovní i sociální život. Když nad tím přemýšlím jako muž, tak my toho často nemáme naloženo na svých bedrech tolik co ženy. Ženy častěji musí jednu oblast svého života vytěsnit a vytrácí se jim pak z života radost. Je cestou hledat ty malé střípky spokojenosti v tom všem?

Ano, ale je to někdy hodně složité. Upřímně, když byly moje dcery hodně malé, neměla jsem jednu chvíli vůbec čas sama pro sebe. Dávala jsem práci a svým dětem veškerou energii a čas a byla jsem si vědoma, že cokoliv jiného k tomu už prostě nezvládnu. Kdybych se o to snažila, bylo by to na úkor něčeho, a to jsem nechtěla dopustit. Jak svoje děti, tak svoji práci miluji. Nelituji toho, bylo to vědomé rozhodnutí, ale díky této zkušenosti jsem si uvědomila, že je důležité si umět říct o pomoc – od rodičů, partnera nebo klidně i od chůvy, kterou jsem si jednu dobu platila.

Zkusme takový malý dámský gambit: co by se na mém místě ráda zeptala Ivy Welker?

Co by si přála pro svoje dcery. A rovnou i odpovím, přála bych si, aby tady na této konferenci za deset let vůbec nemusely být, protože to téma už nebude na pořadu dne. Aktuálně pořád převládá sociokulturní nastavení, že ženy se starají o rodinu a domácnost více, ale nemusí to tak být. Znám spoustu mužů, kteří by se chtěli starat víc, ale zase mají ten pocit, že když to budu dělat, ukážou tím svoji slabost.

Tradiční závěrečná Míšina klíčová otázka: Co vám v poslední době udělalo radost?

V soukromí to byla moje starší dcera, která je také akční po mně a nebojí se jít za svými sny. To se mi moc líbí, protože se díky tomu pouští do náročných oblastí studia. V pracovním životě mi dělá radost úspěšně fungující firma, skvělý kolektiv a naši klienti.

Za rozhovor srdečně poděkoval Ján Schneider

foto: BPWCR, archiv Ivy Welker