Pokud vám dnes kdokoli zalichotil, nebo dokonce vysekl poklonu, měl na to jistě pádný důvod a možná věděl i to, že dnes je na to prakticky nejlepší příležitost v roce, vždyť 24. leden je Mezinárodní den komplimentů. Sice se nám nepoštěstilo v internetových oceánech vypátrat, kdo tento svátek vymyslel, nebo možná založil či prosadil do kalendáře, v každém případě tento milý svátek opravdu stojí za několik lichotivých slov.

Není kompliment jako kompliment

Pokud na věc půjdeme od gruntu, již staré české slovníky naučné pojem kompliment, nebo-li lichotka znají. Vykládají ho jako výrok, poznámku, případně čin vyjádřující chválu nebo obdiv. Chvalozpěvy nebo ódy – rozsáhlejší poetické útvary plné komplimentů jsou zářným příkladem umělecké maximalizace procesu lichocení.

Překrásné vyznání plné krásných komplimentů se zadařili i v naší popmusic, vyslechněte třeba tento, možná neprávem téměř zapomenutý skvost z roku 1978. Autorem textu je Jaroslav Machek, chraplák patří spoluautoru hudby Lešku Semelkovi, vokály nazpíval Karel Gott.

A mým oblíbeným mistrovským dílkem je i nepřekonatelná ukázka sebekomplimentace v podání Jiřího Schelingera, s geniálním textem Františka Ringo Čecha, z alba Hrr na ně z roku 1981.

Ale pozor, umění dělat komplimenty nebo klidně i skládat poklony nebo vyznání je velice ošemetné, může se to totiž zvrhnout do něčeho s úplně opačnými efekty, jako jsou zřejmě očekávané. Když se to s komplimenty přepískne, jde již o lísání se, nebo pochlebování až podlézání. Tyto neúpřimné formy lichocení, tedy často přehnaného chválení kohokoliv, nejčastěji nadřízeného s úmyslem získat jeho přízeň, jsou v drtivé většině případů kontraproduktivní. A ten, kdo tuto disciplinu provozuje, riskuje, že bude nejenom tím, komu pochlebuje, ale všemi ostatními považován za neupřimného, v lepším případě karieristu.

Opravdový kompliment chytí za srdce

Ten ryzí, upřímně a ze srdce míněný kompliment je přátelským, laskavým, často i láskyplným, v dobrém a bez postranních úmyslů myšleným vyjádřením, nebo vyzvednutím něčeho, co na druhém člověku oceňujeme, milujeme, nebo se nám na něm velice líbí. A můžeme takto velebit jeho krásu – tělesnou i duševní, nebo klidně i malý detail, který považujeme za výjimečný. A nemusí jít jenom o něco vnější, viditelné, kupříkladu klasická „malinká piha nad rtem“, ale například i výkony, nebo vlastnosti, které si zaslouží obdiv a úctu.

Každý mistr slova – ale i mystrině, vždyť komplimenty a poklony můžou skládat i ženy ženám nebo mužům a ne pouze a výhradně, tedy stereotypně chlapi většinou ženám – ví, že v jednoduchosti a neotřepanosti je krása a kouzlo. Takže žádné kultovní „kukadla jako zrcadla“, chce to podstatně více poetické invence a často i kopnutí můz. Krásným, všeobjímajícím a v podstatě těžko překonatelným komplimentem je kupříkladu: „Dík za to, že jsi.“

Jistě máte nějaký zvlášť oblíbený, jenom svůj kompliment, který si budete pamatovat navěky, protože vám ho s jiskřičkami v očích řekl, nebo možná zašeptal z očí do očí někdo, kdo vás má tuze rád.

Umění komplimenty rozdávat i přijímat

Sekat komplimenty možná jako Casanova a přijímat je s grácií královny je na obou stranách komplimentární barikády vysněným ideálem. Ne každý je však básníkem nebo poetkou a ne všichni dokážeme na první reagovat na kompliment s noblesou. Je to naprosto v pořádku, vždyť půvab komplimentů je často až divotvorným kouzlem nechtěného. Mnohokrát, když to ze sebe s láskou vysypeme, dochází na obou stranách až ke katarzním pocitům, návalům euforie a z nich vyplývajícím více než pozitivním reakcím. Vždyť opravdu jenom největší otrapové a otrlky nepřijmou s úsměvem a potěšením upřímně myšlený a vyřčený kompliment. Úplně okouzlující dokáží být dětské komplimenty nejenom mezi rovesníky, ale i ty směrované k dospělým.

Pozor však na dětinskost, infantilnost. Ne náhodou vzniklo rčení „vrkat, nebo cukrovat jako holoubek“ ve významu: mluvit něžně, lichotivě, ale dětinsky, co se prý často stává zamilovaným mužům, když se usilují mluvit s objektem své lásky. A když je toho cukrování již opravdu přemíru a s lichocením to až přesladíme, máme na to další trefné rčení: mazat med kolem pusy. A naši bratři Slováci to dali ještě břiskněji: „Ťahať medové motúzy popod fúzy.“

Kouzelné komplimenty

Těšme se z toho, že se komplimenty stali součástí našich životů a můžeme si navzájem i tímto způsobem laskavé komunikace dělat radost. A to, že komplimenty potřebujeme – i když si to prý často nechceme přiznat – a taky všechno, co pro nás znamenají, jsou opravdu pádné důvody na to, aby měly komplimenty jednou ročně i svůj svátek. A mimochodem, fenomén komplimentů není jenom součástí pestré lidské komunikace, lidové slovesnosti, ale i důvodem na zamyšlení. Mně se obzvláště líbí tento bonmot: „Žádost o ruku je považována za nejvyšší formu komplimentu. Často i poslední…“

Snad si všichni dokážeme vzpomenout, proč jsme si ty naše zlatíčka zamilovali a hlavně, že jim to kdykoliv dokážeme říci komplimentem, kterým jim uděláme dobře, protože je upřímným vyjádřením lásky.

Ján Schneider

foto: pixabay, pexels