Tři nejtěžší věci při výchově a proč je dělat
Každý rodič na začátku své cesty čelí rozhodnutí, jak vlastně bude své dítě vychovávat. Někdo se uchýlí k výchově, jakou sám zažil doma, někdo naopak vychovává své děti diametrálně odlišně, než to zažil sám a někdo se spolehne na moudré knihy nebo vlastní intuici.
Každá z těchto cest je správná, pokud je to cesta, se kterou je rodič v souladu.
Nejdůležitější vždy je dát do výchovy své maximum a snažit se z toho malého tvorečka vychovat slušného a zdravého člověka.
V rámci výchovy čelí rodič mnoha výzvám, které ho formují a jsou obrovským akcelerátorem jeho osobního rozvoje. Co si budeme povídat – být rodičem je obrovská životní změna a celý život to promění od základu, tak je logické, že to ne vždy bude jednoduché.
Psychologové popsali tři zásadní a zároveň nejtěžší věci při výchově dětí. Zásadní jsou proto, že významným způsobem formují dítě a jeho vnímání světa. Nejtěžší jsou proto, že ze strany rodiče vyžadují obrovské potlačení sebe sama vzdání se kontroly. Ne každý rodič je zvládne udělat, a je to podle psychologů v pořádku, nicméně by se o to každý rodič měl snažit.
A jako tři věci to jsou?
1. Dovolit dítěti dělat chyby
Většina rodičů má tendenci zakročit, když se dítě chystá udělat chybu. Někdo zakročí častěji než jiný. Chránit dítě je v pořádku, ale chránit ho před každou chybou je kontraproduktivní. Dítě, kterému není dovoleno chybovat, může ztrácet sebevědomí, bát se chyb, vyhledávat lidi, které mu budou říkat, co má dělat, bude méně samostatné, a hlavně se nespálí.
Schopnost chybovat a poučit se ze svých chyb je zásadní. Rodič by dítěti měl ukázat, že chyba není problém, že důležitý je pouze proces její nápravy nebo poučení se z chyby. Měl by nechat dítě získávat vlastní zkušenosti také z chyb a ukazovat mu, že chyby jsou běžnou součástí lidství a nejsou ve své podstatě špatné.
2. Omluvit se dítěti
I rodič čas od času udělá svému dítěti něco, co si zaslouží omluvu. Například bez důvodu na dítě vyjede, neúměrně ho potrestá nebo udělá cokoli jiného, o čem si uvědomí, že to nebylo příliš na místě. A je to v pořádku! I rodič je jenom člověk a měl by to svému dítěti ukázat.
V takových případech by rodič měl za dítětem přijít, omluvit se mu a vysvětlit mu, proč se situace stala. Například „Promiň, že jsme na tebe křičela. Jsem dneska moc unavená a ujely mi nervy“. Dítě se tak učí, že ono samo o sobě není špatné, že chování rodiče jsou ovlivněna i něčím jiným než jen chováním dítěte, a to je velice zásadní. Zároveň se učí, že omluvit se za vlastní činy a sjednat tak nápravu je žádoucí a přináší to dobré vztahy.
3. Říkáte „to, když jsem byl dítě já…“
Pokud říkáte výše uvedenou větu v kontextu vyčítání, pak stavíte dítě do velmi zvláštní pozice, protože po něm v podstatě chcete, aby se přesunulo minimálně 20 let v čase zpět. To je nesmysl. Jasně, že když jsme byli malí, nebyly sociální sítě, internet nebo mobil. Ale teď jsou. A musíte se s nimi naučit žít a dítě taky.
Pokud budete dítěti vyčítat, že se chová nějak či dělá něco, co nebylo za vašeho mládí přístupné, budujete mezi sebou propast. Místo toho zkuste pochopit dítě a jeho svět. Pochopte význam sociálních sítí, youtubera, mobilu a čehokoli jiného. Pochopte, proč je nalepené na tom mobilu v jednom kuse. A nesrovnávejte se sebou. Jednak dítě není vy a jednak nežilo v době jako vy.
Každopádně ať už zvolíte přístup k výchově jakýkoli a ať už výše zmíněné děláte nebo ne, psychologův se také shodují na jedné zásadní věci – je důležité být vždy sám sebou a řídit se při výchově hlavně svým vlastním přesvědčením.
