Zadejte hledaný výraz

AKČNÍ TIPY DOPORUČENÉ PSYCHOLOGIE SPORT ZDRAVÍ

Víte, co je to bigorexie?

Pokud na tuhle hádanku jdete od konce – dle přípony, je to v podstatě správný směr. O anorexii, nejznámější a nejrozšířenější poruše příjmu potravy jsme slyšeli snad všichni. Nebudeme raději hloubat nad tím, jestli také skutečně víme, co to anorexie je a neznáme ji opravdu jenom z doslechu. Znáte to: všichni o ní slyšeli, jenom málo z nich však doopravdy ví, vo co kráčí.

Bigorexii tedy můžeme s klidným svědomím počítat do rodiny „rexií“ a nejde sice rigorózně o poruchu příjmu potravy, s anorexií má ale společné zařazení mezi poruchy „obrazu těla“, kterými trpí zejména adolescenti. Mentální anorexií trápí svá těla mladé slečny posedlé štíhlostí, přesvědčené o tom, že cesta k ideální postavě za každou cenu vede skrze odmítání potravy. Obrácenou anorexií – bigorexií, nebo svalovou dysmorfií trpí mladíci posedlí svou muskulaturou. Původní a jednoznačně lépe vystihující název bigorexie zní: Adonisův syndrom.

Ano, existuje poměrně statisticky významná skupina mladých chlapců – odhadem kolem 10% všech bodybuilderů, kteří se ještě tak celkem nestali chlapy, ale makají na tom v posilce. Tihle chlapci a mladí muži – některým to vydrží i do středního věku – mají fixní a v podstatě mylnou představu, že úspěch u žen jim zaručí namakané tělo. Tak tedy na něm začnou v posilce makat a velmi zjednodušeně: když to přehánějí – nejenom se cvičením, ale i se suplementováním všeho možného souvisejícího s bodybuildingem, velice lehce mohou naskočit na horskou dráhu bigorexie. V podstatě dle hesla: „Když již nemohu, ještě přidám nějaké to kilečko na činku, pár sestav navíc a nasypu nějaký ten výživný mix…

Problém není jenom v tom, že v podstatě nikdy nemají dost – svalů i sebevědomí – a končí zacykleni v nekončícím bodybuildingovém tripu. Další problém tkví i v tom, že bigorektici zřejmě nevědí, že to všechno dělají prakticky zbytečně. Protože je vědecky dokázáno, že ženy vůbec nepreferují svalnaté muže, je to spíše úplně obráceně.

Abysme byli objektivní: dle odborníků, sportovních lékařů, dietologů, kondičních trenérů ale také psychologů není naprosto nic abnormálního na snahách mužů dělat něco se svými těly v posilovně. Pokud ale nepřekročí zdravou míru a meze. Protože co je moc to je vážně až přespříliš a dospívající chlapci nebo mladí muži vypadající – až na barvu – jako Hulkové jsou nezdravě, chorobně posedlí svým tělem.

Většina těch, kteří padnou do pasti bigorexie má problém se sebeúctou a extrémním, excesivním budováním svého těla chtějí na sebe především upozornit. Bohužel ale nezdravým a nesprávným způsobem, protože svůj kompletní obraz samého sebe mají zachycen pouze ve svém těle.

Kdo, nebo co za to může?

Kromě naprosto chybné fixní představy: musím bejt namakanej = baby na to letí, jde podle psychologů také o enormní, až imperativní tlak reklamního, mediálního i suplementačního byznysu definujícího mužnost co nejvíce štíhlým a svalnatým tělem. A právě tomuhle tlaku někteří zranitelní dospívající chlapci a mladí muži podléhají.

V porovnání s anorexií musíme také konstatovat, že napumpovaní bigorektici jsou na tom zdravotně lépe, než vychrtlé anoretičky. Bigorexie nemá na mladý organizmus tak zhoubné zdravotní důsledky, jako anorexie, ale přece jenom má. Zásadní rozdíl mezi anorexií a bigorexií je tedy ten, že lidé s mentální anorexií jsou okolím a lékaři doslova nuceni k léčbě, protože je spojena s vysokou úmrtností. Zatímco bigorektici navzdory svému komplexu vypadají skvěle a obecně jsou v realtivně dobrém zdravotním stavu.

Nemusí však být člověk zrovna dietolog, aby věděl, že nadměrné užívání suplementů a steroidů v zájmu budování muskulatury v kombinaci s intenzivním až nadměrným cvičením vážně není zdravý sport.

Když jsme při sportu: do bigorexie nemusí padnout jenom adolescenti nebo mladí muži budující svá těla amatérsky, ale i profesionální sportovci. Vždyť podle sportovních lékařů i psychologů můžeme sport směle řadit mezi nelátkové závislosti a i tady platí, že koloběh závislosti je kumulativní: to, co stačilo včera, je dnes málo a zítra bude ještě méně.

Jak dokážeme bigorexii identifikovat?

V tomhle momentu se zřejmě každý, kdo má permanentku do posilky položí otázku: „Jak poznám, jestli jsem již překročil Jordán a letím na tobogánu bigorexie?“ Inu, zpozornět a zatáhnout ruční brzdu by měl každý, kdo se uvidí jako Adonis v zrcadle vodní hladiny v těchto situacích:

Pokud není rovnou posedlý, tak je intenzivně až obsesivně zaujat myšlenkou, že jeho tělo není dostatečně svalnaté.

Minimálně tři hodiny denně se zabývá přemýšlením nad tím, jak zvýšit svou muskulaturu a cítí neschopnost přestat nejenom na cvičení myslet, ale také přestat s nadměrným cvičením.

Tráví dlouhé hodiny zdvíháním závaží a věnuje nadměrnou pozornost nezdravé stravě a nadužívání suplementú a steroidů.

Tenhle nezdravý životní styl mu způsobuje problémy, má negativní důsledky na společenský i pracovní život a postupně i na zdraví.

Pokračuje ve cvičení a nezdravé dietě i když ví, že si tím způsobuje diskomfort a snižuje si kvalitu svého života.

Vzdává se sůležitých sociálních, pracovních a volnočasových aktivit.

Neobává se, že bude vyhlížet jako Hulk, naopak, nejvíc se strachuje, že je příliš malý nebo nedostatečně svalnatý.

Nedokáže se cvičením a s ním suvisející nezdravou diétou spojenou s nadužíváním doplňkú výživy a steroidů přestat.

Vyhýbá se situacím, při kterých by mohli jiní lidé vidět jeho tělo a zažívá silnou úzkost, že se tak stane.

Všechny obsesivní rituály souvusející s tělem, každodenní cvičení, dodržování diet, nadužívání suplementů jsou živeny pocitem nespokojenosti, frustrací a strachem ze selhání.

Všichni trpící bigorexií necvičí, protože to chtějí, ale protože musí a nedokážou přestat.

Co můžeme klukům, kteří propadli bigorexii poradit?

Prevencí je odpovědný trénink pod dohledem certifikovaného kondičního trenéra, nebo lépe trenérky, která dokáže uhlídat míru. Je nutné mít stále na paměti, že Adonisův komplex je mentální porucha „obrazu těla“. Je to tedy zejména o racionálním a správném rozhodování s poznáním limitů, míry a důsledků jejich překračování.

Problém v situaci již rozběhnuté bigorexie ve vztahu k léčbě je ten, že bigorektik obvykle není schopen nebo ochoten připustit, že má problém a potřebuje odbornou léčbu. Naopak, bude intenzivně popírat, že nějaký problém má.

Ti, kteří často až při rozhovoru s odborníkem připustí, že mají problém, mohou pod odborným vedením pomocí terapie vyskočit ze začarovaného kruhu bigorexie. Ale tak, jako při každé mentální poruše, v tomhle případě „říznuté“ minimálně nelátkovou závislostí je ale klíčové chtít. Pokud postižený bigorexií nechce svůj problém řešit, k léčbě ho nikdo nemá šanci – ani v zájmu jeho zdraví – přinutit.

Ján Schneider

foto: pexels

Štítky
redakce

Jsme ženy a podporujeme se navzájem v našich snech. V tom, co nás skutečně naplňuje a dělá nám radost. Virtuální místo pro všechny ženy, které touží po změně a chtějí růst.

  • 1

1 komentář

Přidej komentář

Your email address will not be published. Required fields are marked *