Michaela Prajerová: dělit život na pracovní a osobní je slepá ulička

Firmy napříč odvětvími mají v dnešním globalizovaném světě obrovskou společenskou odpovědnost, kterou si uvědomují a jak se patří s ní i nakládají. Starají se nejenom o své zaměstnance a zaměstnankyně, ale pomáhají všude tam, kde je to potřeba. Například jako společnost Philip Morris, s jejíž manažerkou pro inkluzi a diverzitu jsme si povídali na letošním 15. ročníku konference Equal Pay Day.

Konference je každoročním vyvrcholením kampaně zaměřené na (ne)rovnost v odměňování žen a mužů. Proč jste se stali partnery této akce a co pro vás partnerská podpora tak prestižní akce, která je dnes již největší svého druhu v Evropě, znamená?

Naše firma je lídrem na trhu v tom, co děláme a s naší vizí dosáhnout světa bez cigaretového kouře měníme celé odvětví. Chceme podnikat udržitelně a zároveň aktivně řešit i další společenská témata, jako je oblast rovných příležitostí, rovného odměňování, inkluze a diverzity. Protože ačkoliv tyto oblasti na první pohled nemusí firmy tolik zajímat, mají celospolečenský dopad. A když usilujeme o změnu v oblasti rovných příležitostí, podpora konference Equal Pay Day jako největší akce svého druhu je pro nás zcela přirozená.

Equal Pay Day a prakticky celoroční nepřetržitá kampaň, která mu předchází, každoročně zaměřuje pozornost všech zejména na nerovné odměňování žen a mužů. Jak je na tom branže, ve které působíte, co se (ne)rovného odměňování ale také zastoupení žen a mužů týče? Máme i tady co dohánět? Cítíte se ve své pozici (d)oceněna a oceněná jako žena?

Já osobně se jako profesionálka cítím oceněná a doceněna. Nikdy jsem nezažila chování, které by mně nějak brzdilo, nebo které bych vnímala jako diskriminační. Musím ale zároveň říct, že v obecné rovině máme v oblasti nevědomých předsudků jako společnost stále co dohánět. I to se snažíme ve Philip Morris neustále měnit k lepšímu, a to například i spravedlivé zastoupení žen na všech úrovních řízení firmy. Také jsme byli první společností v Česku a na Slovensku, která dosáhla certifikace rovného odměňování mužů a žen na stejných pozicích Equal-Salary.

Michaela Prajerová (vpravo) v hledišti 15. ročníku konference Equal Pay Day

Součástí vaší role je také udržet vysokou angažovanost zaměstnanců a budování inkluzivní kultury a různorodosti a rovných příležitostí. Proč je to důležité?

To je velmi dobrá otázka. Společnost Philip Morris má vytváření inkluzivního, různorodého a rovného prostředí nejen jako něco navíc, ale jako součást globální strategie s přesně nastavenými cíli. Důvod je jednoduchý – jsme přesvědčení, že právě různorodost a férové prostředí nám pomůže úspěšně dosahovat byznysových cílů. Jedině člověk projevující své autentické já, který se cítí být sám sebou a který cítí motivaci i díky příležitostem, které mu firma nabízí, ji může nabídnout maximum. A základním kamenem motivace, bez které se neobejdeme, je právě rovné odměňování.

Na konferenci zaznělo, jako společnost dosáhneme rovnosti odměňování globálně zhruba za 130 let. Je podle vás možnost tu diskusi urychlit a změnit tak status quo?

Vidíme, že téma rovného odměňování získává čím dál tím větší prostor. Nejen diskuse, ale i přibývající konkrétní příklady u firem, jako je třeba ta naše, mohou pozitivní celospolečenskou změnu urychlit. Zatím je takových firem málo, ale věřím, že v momentě, kdy budou přibývat pozitivní příklady, menšina se překlopí ve většinu a ta si řekne: ano, tohle je klíčové téma. Rovné odměňování přitom není jen ženské téma. Dokud nezměníme jako společnost náš přístup k tomu, jakým způsobem pracujeme s genderovými stereotypy, jakým způsobem podporujeme roli mužů jako těch, kteří také mohou chtít pečovat o děti a nedáme i jim nějakou podporu, nebo dokud se nezačneme zaměřovat na to, že duševní zdraví není jenom téma žen, ale i muži mohou pečovat o svoje duševní zdraví, tak se nikam neposuneme.

Nosným tématem, možná leitmotivem – vedle stěžejního nerovného odměňování – byla letos na Equal Pay Day „příležitost“. Co pro vás osobně toto slovo znamená?

Příležitost může mít podobu konkrétní nabídky či možnosti rozvoje, ale může mít i podobu abstraktní – je to zkrátka něco, co se vám v danou chvíli nabízí. Ať už v práci, kariéře nebo v jakékoliv jiné oblasti.  Příležitosti jsou přitom různé a není vždy úplně jednoduché je vidět. Myslím si, že je hodně důležité o příležitostech mluvit a být otevřený k tomu připustit si, že ne každý ty příležitosti dostává. 

Michaela Prajerová (vpravo) moderuje panelovou diskusi Chytré strategie na 15. ročníku Equal Pay Day

Na konferenci jste moderovala panelovou diskusi Chytré strategie. A ta byla přesně o konkrétních příležitostech, ale i manuálech. Máte pocit, že můžeme hledat obecně aplikovatelné řešení?

Dámy, profesionálky, které se panelu účastnily, v mnoha případech kývaly hlavou a dávaly najevo: ano, tohle taky známe, tohle taky řešíme, tohle nám taky funguje. Pro mě samotnou to ale bylo potvrzením, že neexistuje jediné správné řešení a jedna jediná cesta nebo strategie. Hovořila o tom na konferenci také Andrea Gontkovičová, která to přirovnala k biliáru: kulečníková koule není na stole jen jedna a není úplně jedno, kterou trefím jako první a kterou dál rozhýbu k tomu, abych se dostala ke konečnému cíli. A mám pocit, že v rámci našeho panelu tam toto rezonovalo také.

V nadnárodních korporacích je ale přeci jen pořád přítomna výrazná maskulinita. Nebo už je to dnes jinak? 

Mám to štěstí, že pracuji ve firmě, ve které se lidé snaží především využít vzájemný potenciál bez ohledu na „zevnějšek“. Mám proto opravdu pocit, že u nás nepřevažuje maskulinní prostředí, ale že je to opravdu prostředí, které respektuje odlišnosti lidí. Myslím si, že je právě úlohou personálních oddělení (v PMI se nazývá „People & Culture, pozn.), aby takovou kulturu v korporacích vytvářela a dlouhodobě řídila.

Náš rozhovor budou číst všechny akční ženy na portálu akčníženy – do jaké míry se vy osobně cítíte být akční ženou? Jak byste se ohodnotila v pomyslné škále akčnosti dejme tomu od 0 do 10, přičemž 0 znamená rezignovaný apatický nihilismus a 10 úroveň trefně pojmenovaná Fedorem Gálem: „Mít vrtuli v zadnici?“

Můj muž by řekl tak 15…(smích) Určitě se to ale mění v čase i podle aktuální životní fáze. Jinak to bude v době, když má člověk malé děti, jinak, když je v plném pracovním procesu. Když to zprůměruji, řekla bych tak od pětky výš, ale určitě se neptejte mého muže. (smích)

Michaela Prajerová diskutuje na 15. ročníku Equal Pay Day

Zmiňujete rodinný život. Jak zvládáte bez újmy vyvažovat balanc osobního, rodinného, kariérního, volnočasového, sociálního, ve vašem případě i studijního života?

Můj názor je, že život je jenom jeden. Tedy, že neexistuje něco jako osobní a pracovní život. Zkrátka že máme určitý čas, ve kterém se pohybujeme a v rámci toho času je tam všechno bez ohledu na to, jestli jste žena, muž, jakého jste věku a tak dále. Musím zkrátka zohlednit všechno najednou, určit si priority a nezapomínat i na to, co mě naplňuje, byť to může být někdy i povinnost. Myslím si, že nejenom že neexistuje jedno správné řešení, ale dokonce ani pro mě samotnou neexistuje jedno správné řešení, které můžu aplikovat pořád dokola.

V typicky ženských mentoringových programech se člověk hodně často potkává s otázkami na to, jak zkombinovat všechno dohromady. Podle mě je potřeba si upřímně a otevřeně – a platí to pro ženy stejně jako pro muže – říct, že nejde stíhat všechno stejně kvalitně. Naopak je třeba určit si priority, které jsou samozřejmě v různých životních fázích různé a podle toho se řídit.

Když trochu odbočím, vystudovala jste psychologii, jste koučka existenciální analýzy, aktuálně v psychoterapeutickém výcviku v logoterapii a existenciální analýze. Na čem stojí a zřejmě nepadá existenciální přístup v psychoterapii a koučování?

Ten přístup věří v to, že člověk sám sobě i světu dá nejvíc, když bude sám sebou, ať už je to cokoliv a ať už je jakýkoliv. Tento přístup nepracuje jenom s psycho-bio-sociálním aspektem, ale pracuje i s aspektem duchovním. Zakladatel toho směru – Viktor Frankl – začal rozvíjet tuto myšlenku po druhé světové válce, kterou částečně vytrpěl v koncentračním táboře. Zní to velmi těžce a smutně, ale na tomto přístupu je hezké to, že ať je život jakýkoliv, je třeba pomáhat lidem, aby si uvědomili, že život se dá žít bez předstírání toho, že je bez problémů nebo jednoduchý…Zkrátka že se dá nějak žít a duchovní aspekt v tom může hrát pozitivní roli. A když říkáme duchovní aspekt, nemyslíme tím náboženský nebo nějaký dogmatický aspekt.      

Tradiční záverečná Míšina klíčová otázka: Co vám v poslední době udělalo radost?

Tenhle rozhovor, protože mluvíme o tom, co má nějaký význam. Mám radost, že v tématu rovných příležitostí a rovného odměňování jsme už v situaci, kdy všichni vnímají, že je to velmi důležité. A úplně největší radost mi dělá každý den moje rodina.

Ján Schneider

foto: archiv Michaely Prajerové, BPWCR