Daniela Hlaváčková, marketingová ředitelka společnosti Mars pro střední Evropu: byla bych ráda, aby se téma rovnosti neřešila jako téma žen, ale jako téma nás všech

Jistě znáte ze svého rodinného nebo jakéhokoliv jiného blízkého či vzdáleného okolí ženy-sluníčka, milé, usměvavé ale ne tím hollywoodským sileným umělým úsměvem, ale bytostně ze své pohodové, veselé hloubi duše. A když máte možnost se ženou tohoto veskrze pozitivního typu mluvit, je to doslova potěšení. No a z novinářského i osobního pohledu potěšení znásobené i tím, že máte možnost mluvit se ženou, která ví, co chce, dotáhla to na naše poměry poměrně vysoko, má co říci a také považuje za svoji povinnost ostatní ženy inspirovat, podpořit svým příkladem a být jim s úsměvem a radostí pozitivním vzorem. Milé akční dámy, já jsem tuto super možnost měl a s radostí si sice krátce, ale intenzivně pohovořil s Danielou Hlaváčkovou.

Jste marketingovou ředitelkou společnosti Mars pro střední Evropu – relativně poměrně čerstvě ve funkci – 16 měsíců. Již jste se zabydlela a začala prosazovat své priority, záměry a změny?

Určitě, v této roli jsem sice nově, ale ve společnosti Mars působím již 17 let. Před touto pozicí jsem vedla naší obchodní jednotku na Slovensku, ale předtím jsem celý profesní život působila v marketingovém odvětví firmy Mars. Nešlo tedy o tak velkou změnu, ale samozřejmě mám teď větší zodpovědnost a působení. Adaptace mi trvala zhruba půl roku. Šlo ale spíše o velkou osobní změnu, protože jsme se s rodinou stěhovali ze Slovenska do Prahy. Starší dcera začala chodit do první třídy a bylo důležité doma vše nastavit a sladit. Bylo pro mě zásadní skloubit rodinný a profesní život, a to se mi díky společnosti Mars podařilo. Nabídla mi obrovskou flexibilitu. Dobrým příkladem je, že mám jasně nastavené hodiny, kdy nejsem k dispozici. Po páté hodině neberu telefony, nemám žádné meetingy a všichni to respektují. Nalézt stabilitu mi trvalo zhruba půl roku, ale aktuálně již vše běží a mohu prosazovat směr, kterým chceme jít.

Mluvíme spolu na 14. ročníku českého Equal Pay Day, největší české akce organizované zejména, ale nejenom ženami a především, ale ne výhradně pro ženy. Je to každoroční vyvrcholení kampaně zaměřené na (ne)rovnost v odměňování žen a mužů, vy jste jednou ze spíkerek programu konferenčního dne. Jak osobně vnímáte to, že máte možnost vystoupit, sdílet a rozdávat své zkušenosti na této prestižní akci?

Já si myslím, že je to má povinnost. Ráda bych připomněla citát Madeleine Albrightové, který jsem použila již v mé řeči na pódiu. „V pekle je speciální místo pro ženy, které nepomáhají ostatním ženám.“ Tím se řídím a beru za svoji povinnost ostatním ženám pomáhat. Domnívám se, že jakmile se ženy dostanou do vyšších pozic, tak by měly ostatní inspirovat a podporovat. Když jsem přišla na Slovensko vést naši obchodní jednotku, tak jsem měla sedm podřízených mužů. Ve chvíli, kdy jsem odcházela byly v týmu i tři ženy. Myslím si, že je to něco, na co bychom se neměli ani ptát, ale automaticky si pomáhat navzájem a brát to jako samozřejmost. Proto jsem velmi ráda, že tu dnes mohu být. Díky této akci se otvírají důležitá témata i nezbytné diskuze. Zároveň je to skvělá příležitost k získávání nových kontaktů, networkingu a vzájemné inspiraci.

Pro mnohé ženy je to prý poměrně intimnější otázka – vždyť my novináři se prý na to, jak zvládají skloubit osobní, rodinný život a kariéru ptáme převážně žen tak nějak předsudkově, a kdybychom se to ptali mužů ve vedoucích pozicích, tak by nás zřejmě velmi rychle hnali…

…(smích) můžete to zkusit.

Určitě to zkusím, tuto inspiraci mi dala skvělá slovenská herečka Zuzana Mauréry, která v jednom rozhovoru navrhla, že co takhle to zkusit překlopit a ptát se úspěšných chlapů, že jestli vůbec a když, tak na jakém místě mají svou rodinu, jestli to skloubení není takové, že kariéra ano a rodina bokem, anebo obráceně, nebo jestli je to takové vzájemně vybalancované…Inu optám se vás to, i když je to předsudková otázka, ale již jste to vlastně naznačila, že to máte doma nastavené tak, že po páté končí práce a začíná rodinný život…

…a nejen to, já si myslím, že velmi důležitá je podpora. To je jeden z důvodů, proč tu hodně zmiňujeme muže, bez nich to nejde prostě…(smích) Já vždy říkám, že jsem se dostala profesně tak daleko i díky podpoře, kterou mám v manželovi, rodině i práci. Jde o jasné nastavení očekávání a potřeb. Pro mě je hodně významná již zmiňovaná flexibilní pracovní doba. Do kanceláře většinou chodím 2x týdně a 3x týdně pracuju z domova. Jsou dny, kdy začínám pracovat až po 11 hodině, protože potřebuji čas také na sebe. A to s rodinou úplně nejde. Je toho potřeba nastavit opravdu hodně, ale vždy to musí vyhovovat všem. Musí s tím souhlasit můj manžel a samozřejmě můj tým a šéf. K dohodě, která vyhovuje všem, je podle mne úplně zásadní otevřená diskuze. Já jsem si naštěstí nemusela nikdy vybírat, jestli rodina nebo práce a vždycky jsem byla schopná to skloubit, ale říkám, bez podpory těch ostatních by to nešlo.

Náš rozhovor budou číst všechny akční ženy na portálu akčníženy – do jaké míry se vy osobně cítíte být akční ženou? Pokud byste se měla ohodnotit v pomyslné škále akčnosti dejme tomu od 1 do 10, přičemž 0 znamená rezignovaný apatický nihilismus a 10 úroveň trefně pojmenovaná Fedorem Gálem: „Mít vrtuli v zadnici?“

Jo, jo, jo…(smích) Myslím, že některé moje kamarádky a kolegyně by mě popsaly jasnou desítkou. Když na sebe koukám z osobního pohledu, tak bych řekla, že jsem spíš na čísle osm. Ale osobní a profesní život vlastně moc oddělit nejde, vždyť mám jen jeden (smích). Každopádně v práci se považuji za akční, jakmile je nějaká příležitost, jdu za ní. Ať se jedná o nové funkce nebo pozice v jiných zemích, určitě se jim nebráním. V rodinném a osobním životě to mám podobně. 20 let jsem se věnovala moderní gymnastice, takže sport byl pro mě náplní i vášní. To se snažím budovat i u svých dětí. Často vyrážíme ven do přírody. Mimochodem můj tatínek je z Tater. Díky tomu trávíme spoustu času chozením po horách, obzvlášť v Tatrách (smích) a děti to zbožňují. Snažím se stále vytvářet zajímavý program, který přináší zážitky rodině i mně. Důležité je skloubit potřeby všech členů v domácnosti.

Určitě se mnou budete souhlasit, že bychom všichni, ženy i jim přející muži byli rádi, kdyby konečně nejenom v Česku, ale i Evropě a samozřejmě i globálně téma rovného postavení žen přestala být nadobro a definitivně témou a celé se to dostalo do normálních kolejí přijatelných pro všechny a akceptovaných všemi. Jaký je váš odhad, kdy se dostaneme do toho normálního stadia, které všichni potřebujeme?

No, byť jsem toho velký podporovatel a myslím si, že to jde tím správním směrem, bude to trvat ještě dlouho. Obávám se, že se jen tak nedostaneme na 100 % rovnost obou pohlaví. Obchodní fórum před covidem-19 zmínilo, že to bude trvat nejméně 100 let. Teď po covidu-19 se mluví již o 130 letech a to nevíme, co nás čeká dál. Myslím si, že téma bude stále aktuální, protože role žen je prostě jiná a bude jiná, to nezměníme (smích). Ženy vždy budou rodit děti a následně se o ně starat. V tom je ten zásadní rozdíl oproti mužům, a to ani nechceme měnit. Spíš je to o příležitosti. Ženy by se samy měly rozhodnout, jestli se chtějí po porodu a mateřské vracet do práce. Ale rozhodně si nemyslím, že by všechny ženy měli jít třeba stejným směrem, kterým jsem šla já. Není to pro každého. Muž tuto situaci z biologického hlediska řešit nemusí, ale když má zájem, měl by také mít možnost zůstat s dítětem doma nebo mít flexibilní pracovní dobu. Takže já bych byla ráda, aby se to neřešilo jako téma žen, ale jako téma nás všech.

Svatá pravda…teď zkusme takový malý dámský gambit: co byste se ráda zeptala Daniely Hlaváčkové?

To je otázka typu: Co bych chtěla říct světu? (smích)

Něco takového, ano..

Já mám dvě dcery, takže pro mě je absolutně zásadní, jak uvidí svět ony. Otázka by asi zněla: Co dělám proto, aby mé dcery žily v lepším a rovnějším světě? Já vždycky říkám, že se snažím být pro své děti dobrým příkladem. Mnohokrát jsem měla sama se sebou dilema, když jsem potřebovala pracovat po večerech, ale holky kolem mě chodily a ptaly se: Mami, proč furt pracuješ? V té chvíli jsem asi tím správným příkladem nebyla. Ale na druhou stranu se jim to zase snažím vynahradit tím, že spolu plnohodnotně trávíme čas. Máme mnoho společných zážitků a snažím se je vést určitým stylem. Vidí, že i manžel vaří a uklízí, a tím se učí, že to není jen ženská práce. Přála bych si, aby holky měly tento vybalancovaný pohled na svět, a aby přesně tyto diskuze již nemusely vést.

Tradiční závěrečná Míšina klíčová otázka: Co vám v poslední době udělalo radost?

Já jsem docela veselý člověk, takže mně dělá radost spousta věcí. Třeba moje dcera měla před dvěma dny ve školce vystoupení. Hrála Červenou Karkulku, zpívala a já jsem byla hrdá matka, které ukápla slza. Nebo jsou to drobnosti, jako když vám dcera ráno řekne: Maminko, mám tě ráda, hezký den. To jsou pro mě zcela zásadní momenty. A jako každá žena mám ráda, když mně někdo pochválí (smích). Může to být v práci i doma. Dalo by se říct, že každý den mám z něčeho radost, třeba i z toho, že mi moderátor na této akci na pódium přinesl kávu.

…fantazie, džentlmen, tak to má být…

(smích)

Za rozhovor ze srdce poděkoval Ján Schneider

foto: archiv Daniely Hlaváčkové